Teror je hra současného německého autora Ferdinanda von Schiracha, který se vedle svého povolání právníka věnuje i psaní románů a divadelních her. Teror představuje fiktivní dramatizovaný soudní proces armádního letce, který bez souhlasu nadřízených sestřelil dopravní letadlo se 164 cestujícími na palubě, aby zabránil teroristickému útoku na fotbalový stadion, na kterém se v daném okamžiku nacházelo 70 000 lidí. Během řízení jsou vyslýchání svědci, příbuzní obětí i samotný pilot. Na konci představení diváci hlasují o jeho rozsudku, zda má být shledám vinným nebo být považován za nevinného. Výsledky každého hlasování je možné sledovat na německojazyčných internetových stránkách, které k dramatu existují a kde divadla z celého světa po každém představení zapisují výsledky o tom, jak diváci v daném případě o (ne)vině pilota hlasovali.
Inscenace činohry Národního divadla moravskoslezského v režii Terezy Říhové je z vizuálního hlediska poměrně minimalistická. Hraje se na prknech Divadla „12“, komorní scény Národního divadla moravskoslezského. Do tohoto sálu se vejde šedesát diváků, což je počet, který zhruba odpovídá počtu účastníků při reálném soudním jednání. Díky tomu se v představení daří vytvořit napětí spojené s průběhem soudního přelíčení i jeho specifickou atmosféru. Scénografické pojetí prostoru se však nesnaží realisticky kopírovat obvyklý vzhled soudní síně. Na tmavém scénickém pozadí jsou ze stropu zavěšeny tři bílé archy, které pokračují až na zemi, takže zakrývají i celou podlahu jeviště. Tyto archy postupně během představení jednotliví aktéři popíší argumenty pro pilotovu vinu (levá strana jeviště) a nevinu (pravá strana jeviště). Na arších jsou na podlaze postaveny tři černé dřevěné židle, které svým rozmístěným jako by vytvářely tři oddělené prostory, symbolizující tři jednající strany: Levá strana jeviště je vyhrazena pro Renátu Klemensovou jakožto státní zástupkyni, prostředek je určen pro vyslýchané a na pravé straně se nachází Vít Roleček jakožto obhájce pilota. Předseda Tomáš Jirman se pohybuje po jevišti bez omezení, ale po většinu času je usazen v první řadě mezi diváky, kteří jsou v představení považováni za odbornou porotu jednak právě díky prostorovému uspořádání, jednak i proto, že na závěr o pilotově (ne)vině skutečně hlasují.
Jeviště je po celou dobu nasvíceno ve studených odstínech, které připomínají ostré, nelibé světlo typické pro
prostory veřejných institucí, právě jako třeba soudní síně. Kostýmní stránka inscenace je podobně uměřená jako scénografické řešení, aby se pozornost diváků mohla zaměřit na herecké jednání a na představený morální konflikt. Herci jsou oděni do neutrální černé, bílé a šedé barvy, jež působí oficiálně. Do soudní síně všichni vchází upraveně. Dokonce i manželka jedné z obětí je při výslechu patřičně upravená. Jen během bolestivé výpovědi se ji pod náporem slz rozteče řasenka. Tím umocňuje tragičnost situace. Pilot je v tmavě modré armádní uniformě, která jej ovšem nijak výrazně od ostatních nevyčleňuje. To je i logické, protože se jedná o hlavní postavu, ani ne tak v tom smyslu, že by se na něj měla soustředit hlavní pozornost publika – spíše je centrem morálního konfliktu, který ve hře sledujeme a kolem kterého se naše uvažování o odpovědnosti koncentruje.
Výjimečný výkon podává Kamila Janovičová, když jakožto manželka jedné z obětí vypovídá o čase, kdy čekala na letišti na svého manžela, který ji během letu informoval o dění na palubě prostřednictvím několika esemesek. Na rozdíl od pojetí ostatních postav je její projev do velké míry ovládán emocemi, což vyplývá z charakteristiky postavy, která se ze začátku zdá být vyrovnaná, avšak později lze z její mimiky a gest vyčíst, jak moc je pro ni výpověď frustrující. Celý výstup vygraduje pláčem, čímž se jen potvrzuje to, jak je situace pro ni – i pro všechny ostatní pozůstalé – komplikovaná. Vít Roleček jakožto obhájce obžalovaného působí po většinu času zadumaně, svým držením těla a gesty budí respekt, ale zároveň neustále navazuje oční kontakt s diváky, což vzbuzuje určitou formu sympatie. Renáta Klemensová oproti tomu ztvárnila nepříjemnou, místy až zákeřnou státní zástupkyni, která se v průběhu procesu soustředí pouze na promítačku, kterou i obsluhuje, a na právě vypovídající svědky. Při výpovědích pokládá nemístné otázky, kterými chce vyslýchané uvést do rozpaků. Až na samotném závěru, kdy přednese argumenty pro vinu obžalovaného, začne podobně jako advokát obžalovaného více komunikovat s diváky. Jakmile začne navazovat oční kontakt s eventuální porotou, změní strategii chování: Už není tolik protivná, snaží se totiž zmanipulovat diváky, aby se přiklonili k jejím argumentům. Je paradoxní, jak postavy obou právníků na jednu stranu vystupují díky své roli v příběhu odlišně, na druhou stranu však pro svoje záměry volí podobnou techniku manipulace v podobě snahy vyvolat u publika sympatie. V divákovi je tak vyvolán vnitřní konflikt, aby pečlivě zvážil, jak se správně rozhodnout, byť žádné jednoznačně správné rozhodnutí v tomto případě neexistuje.
Petr Panzenberger jako obžalovaný vystupuje s ledovým klidem, a svým tělesným projevem tak charakterizuje postavu coby racionálního a vyrovnaného člověka jako jeden z podpůrných argumentů pro zproštění jeho obvinění. Tempo představení jako by se během jeho výpovědi najednou zpomalilo. Jeho řeč je rozvážná, pečlivě volí slova tak, aby si zachoval svou čest, která je pro něj důležitější než vlastní rodina. Vypadá vyrovnaně, což na jednu stranu nevzbuzuje u cvičeného armádního letce žádné překvapení. Avšak v jeho výpovědi zaznívá, že během odpálení rakety byl značně rozrušen. Bez sebemenších rozpaků oznamuje, že si na daný okamžik nevzpomíná, čímž jen potvrzuje, jak moc mu záleží na vlastní cti, ať už bude rozsudek jakýkoli. Petr Houska v roli Lauterbacha, tedy nadřízeného obžalovaného, působí během soudu rozrušenější než obžalovaný – jeho projev je často doprovázen nervózním třením rukou o kalhoty a prudkými gesty. Nechce si připustit, že by to mohl být on, kdo udělal chybu, na což státní zástupkyně při kladení otázek opakovaně naráží. Tomáš Jirman jakožto předseda má úlohu jakéhosi průvodce přelíčením: na začátku všechny přivítá a vysvětlí, co se bude dít a jak bude probíhat hlasování. Poté předvolával ostatní k výpovědi, do jejího průběhu však zasahoval minimálně, aby byla zdůrazněna jeho nestrannost, výsledek hlasování sdělil bez zaváhaní nebo náznaku nesouhlasu. Toto pojetí postavy bezpochyby odkazovalo k ideální představě reálného soudce, od kterého právě takovéto chování očekáváme, a tím podporovalo v publikum dojem reálnosti soudního procesu. Herecké pojetí všech postav se tak ve výsledku snaží zapůsobit na publikum svou nápodobou skutečného soudního přelíčení, aby se o pilotově vině či nevině rozhodovalo co nejpoctivěji, s pocitem, jako by na jejich rozhodnutí skutečně závisel něčí život.
Představení Teroru je výjimečné tím, že bezprostředně vyvolává řadu otázek ohledně toho, co je správné, nutí diváky zvážit všechny argumenty a pak se postavit na některou stranu, tedy zeptat se, jak by se v dané situaci zachovali oni sami. Pokud divák vezme tento morální nárok vážně, představení mu nastaví zrcadlo, do kterého může být nepříjemné se podívat. Je správné obětovat 164 lidí, abych zachránila 70 000? Pravděpodobně ne. Je tedy správné neudělat nic? Doufat, že se to nějak vyřeší samo? Rozhodnutí je na nás – ovšem s tím, že situace, kterou Teror zobrazuje, představuje klasický příklad morálního konfliktu, kdy žádné z řešení není jednoduše „správné“. Tím, do jak nekomfortní pozice diváka pocitově dostává, se inscenace vymyká z repertoáru většiny kamenných divadel, NDM nevyjímaje, kdy diváci drama na jevišti sledují z „bezpečí“ svých sedaček, aniž by se v něm museli nějak výrazněji angažovat. Teror je ale nutí zaujmout pozici stran životů druhých lidí a zvažovat při tom rozličná pro a proti v situaci, čímž se stává svého druhu politickým divadlem.
- NÁRODNÍ DIVADLO MORAVSKOSLEZSKÉ (ČINOHRA) – TEROR
- Překlad: Ondřej Šebesta
- Režie: Tereza Říhová
- Dramaturgie: Sylvie Vůjtková
- Výběr hudby: Robin Schenk
- Scéna: Hynek Petrželka
- Kostýmy: David Janošek
- Hrají: Tomáš Jirman, Petr Panzenberger, Vít Roleček, Renáta Klemensová, Petr Houska, Kamila Janovičová
Premiéra 5. dubna 2018, psáno z reprízy 3. listopadu 2023.
