Druhý den festivalu otevírá Královéhradecké Divadlo Drak s kompilací tří klasických pohádek pod názvem A do třetice všeho… Tvůrčí tandem Tomáš Jarkovský a Jakub Vašíček vsadili na klasické jarmareční loutkové divadlo s živou rytmickou hudbou a zpěvem. Herci stylizovaní do strnulých loutek ožívají natáhnutím klíčku. Celá inscenace se rozjíždí s neskutečnou energií a nápaditostí, akční scénografii zastupuje zejména orchestrion proměňující se na vše potřebné – stůl, Otesánka (který je pořádný klacek), hospodu, hrad. Nejedná se o typický orchestrion, ale spíš o klavír s nástavbou, v které je zabudováno jeviště. Herci využívají loutku jako rovnocenného partnera a vzniká tak množství úsměvných situací, například když loutka trestá zlomyslnou hospodskou.
Následuje inscenace jedné herečky a jednoho muzikanta, slovinské Lutkovno gledališče Maribor s názvem Praktické rady slušně vychovaným dětem na motivy povídky Marka Twaina. Elena Volpi přichází na scénu jako rozverná Anna Marie a precizním využitím nočního stolku pracuje s fantazií diváků. Vidíme dětské pokoje, jídelnu, školu i dědečkovu ložnici. Trojrozměrné látkové loutky se pozměňují v jiné postavy na základě připnutí fotografie. Jedinou plošnou loutkou je dědeček upoután na lůžko. Herečka bravurně využívá nečekaných situací, upadnutých loutek a rekvizit, slovního humoru.
V prostorách Cooltouru si diváci mohli s Miloslavem Klímou, Petrem Matáskem a Jiřím Vyšohlídem zavzpomínat na Josefa Kroftu. Principy tvorby byly demonstrovány na audiovizuálních ukázkách, obohacených o osobní zkušenosti řečníků. Zejména mladé publikum odcházelo z příjemného vzpomínání také s návodem na život Je třeba mít štěstí od Petra Matáska.
Na Jiráskově náměstí se konalo představení DlouŠiBy Divadla 100 opic. Zkrácenina názvu měla značit úpravu pohádky Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Příběh se však vyprávěl lineárně a poněkud zdlouhavě. Velmi nápaditá scénografie zůstala nevyužita a práce s dětmi bohužel také nefungovala dobře.
Slovenská inscenace Láska P a vášeň B na motivy dramatu F. G. Lorcy Láska dona Perlimpína a vášnivost Belisina byla směsicí mnoha zajímavých možností loutkového divadla. Práce s různorodými loutkami, vlastním tělem, stínohrou, kombinací mluveného slova, echa a živé hudby. Snad právě přehršel nápadů způsobil jakousi nedotaženost a neopodstatněnost.
Vrcholem druhého dne byla one woman show Poliny Borisové s názvem GO! Až s tíživou blízkostí jsme vnímali samotu mladé herečky vtělené do postavy osamělé stařenky. Obličej herečce zakrývala maska pleťová barvy, přesto očima vyjádřila veškeré emoce. Své vzpomínky vykreslovala pomocí bílé lepicí pásky na černé stěny a tvořila tak kontury obrazů z minulosti – stín muže, ulici, kočku. Diváci cítili její zoufalství, když odjel její vyvolený, když zůstala sama, když neuměla otevřít dveře a když volala těm, kteří už telefon nikdy nezvednout. Není dobré, když je člověk osamělý, a proto nezbývá než si nepřicházející kočku vytvořit z pásky a zavřené dveře jednoduše otevřít. Dvojznačný závěr vyvolává otázku, o jaký typ vysvobození se jedná? Vydala se postava vstříc novým dobrodružstvím, nebo letěla za těmi, kterým se nemůže dovolat? Představení plné nostalgie pro mě mělo dohru i během samotné děkovačky, kdy publikum svým potleskem uvádělo herečku do upřímných rozpaků.
Foto: Divadlo loutek Ostrava
