Ke stoletému výročí české sportovní tragédie uvedlo pražské divadlo Vosto5 inscenaci Slzy ošlehaných mužů, a právě s ní se představilo i na letošním festivalu Divadelní Flora. Inscenace měla premiéru minulý rok v prosinci, kdy se připomínalo ono výročí tragické smrti přátel Bohumila Hanče a Václava Vrbaty během lyžařského závodu v Krkonoších. Vosto5 zpracovalo tento příběh jako lehký patos o přátelství, odvaze, lásce a neutuchající sportovní vášni krkonošských horalů.
Multifunkční scéna a dusící efekty…
Velice efektní scénografii stejně jako loutky navrhl Jan Brejcha. Několika stupňovitý domeček ze stovek starých lyží tvořil výbornou perspektivu a typově připomínal loutkové divadlo. Scéna byla bezpochyby multifunkční, ale bohužel ne moc funkční. Ať už herci zavírali nebo otevírali okénka nebo pracovali s oponou domečku, často je technika zrazovala. To způsobilo vtipnou situaci na samém konci představení a rozbilo nostalgické naladění.
Další technická chyba znepříjemnila život jak hercům, tak divákům. Při Hančově boji s bouří vypustili technici příliš mnoho kouře a celý sál se jím začal dusit. Otázkou zůstává, zda to byl záměr nebo nešťastná náhoda. Třeba tím chtěli inscenátoři zvýšit efekt Hančova utrpení, ale každopádně to bylo nepříjemné.
Variace na loutkové a ochotnické divadlo…
Sama inscenace se v anotaci označuje za “loutkoherecký pozdrav Divadla Vosto5 podkrkonošským ochotníkům”, ale skutek tak trochu utekl. Loutkové divadlo evokuje především scéna, ovšem papírové siluety představující loutky jsou tak titěrné, že ztrácí smysl. Jedinou fungující loutkou se dá potom nazvat “drbna” sojka, kterou si inscenátoři i s podstavcem zřejmě vypůjčili přímo ze školní přírodovědné sbírky.
Svůj druhý cíl, tedy vzdát hold podkrkonošským ochotníkům, ovšem kus splňuje. Představení se neslo v duchu ochotnické atmosféry, humoru a nadsázky. Jednotlivé komické gagy, jako trapné scénky s pohárem nebo baletní číslo na kraťoučkých lyžích, vsázely především na situační humor, tak typický pro ochotnické soubory.
Naivní herectví, Krakonošské pohádky a Mrazík…
Dalším odkazem na krkonošskou tradici je stylizace projevu vypravěče, ukecaná sojka a odlehčený konec odkazující na oblíbený večerníček Krkonošské pohádky. V inscenaci se objevují i podobné typy postav jako Anče, Kuba nebo Trautenberk, které společně s naivním herectvím a spoustou nadsázky vytváří z jinak tragického a těžkého příběhu úsměvný patos. Naivnosti napomáhá i motiv babky vypravěčky z Mrazíka, jenž do své postavy průvodce a horala promítl Tomáš Jeřábek, a postava Hančovy milé Slávky, která jako jediná nepodlehla tehdejšímu hrdému češství a zůstala při zemi. Právě Jeřábek potom popisuje z malovaného okna průběh onoho osudného závodu a díky jeho stylizovanému projevu se silný a tragický příběh stává snesitelnějším.
Celé představení se se svými vydařenými i nevydařenými prvky odehrávalo za příjemné komorní atmosféry. A ačkoliv některá místa v inscenaci hodnotím negativně, publikum se dobře bavilo. Každý si v ní najde „to své“.
Divadlo Vosto5 – Slzy ošlehaných mužů. Režie: Ondřej Cihlář. Scéna a loutky: Jan Brejcha. Kostýmy: Daniela Klimešová. Projekce a zvuk: Martin Bražina. Produkce: Jeník Tyl a Renata Prokopová.
Premiéra 12. 12. 2013. Recenze psána z reprízy 18. 5. 2014 v rámci Divadelní Flory.
Foto: Nikolas Tušl
