Na letošní 28. ročník zlínského divadelního festivalu Setkání/Stretnutie zavítalo také liberecké Divadlo F. X. Šaldy s inscenací Marie Antoinetta. Spolu s ní se divákům představila herečka Karolína Baranová, která v loňském roce obdržela za roli poslední francouzské královny cenu Thálie, a na prkna Městského divadla Zlín se zároveň vrátil i osobitý styl režisérky Janky Ryšánek Schmiedtové, která zde před deseti lety režírovala mimo jiné původní českou komedii Vzpoura nevěst.
Nastudování hry amerického autora Davida Admjiho lze zařadit do linie divadelních produkcí s ženskou tematikou, která protkává činoherní tvorbu této výrazné české režisérky. V roce 2010 například inscenovala v Městském divadle Zlín příběh Fridy Kahlo. Významné ženy, které dokázaly změnit svět, zůstávají režisérce inspirací i nadále. V tomto případě si však vybírá hrdinku, která vstoupila do historie spíše paradoxním způsobem.
Záměrem režisérky je ve shodě s dramatickou předlohou představit tuto historickou postavu polidštěně, jako člověka, který se stal obětí doby. Už při prvním výstupu je Marie Antoinetta svlečena do půl těla a oblečena do šatů s přehnaně dlouhou vlečkou, která značí jak její život v blahobytu, tak i tíhu údělu, který s sebou tento život nese, neboť si vlečku musí neustále potahovat a zakopává o ni. Již úvod tak v metaforické zkratce představuje hlavní motiv, který je následně rozveden v tragikomickém ději inscenace, a sice že mladé ženě jako francouzské královně její život nepatří a rozhodování o něm nemá ve svých rukou.
Ve scéně s postavou císaře Josefa II. (Jakub Albrecht) v prvním dějství nejvýrazněji vyniká kontrast mezi
politickým tělem panovníka a odpíraným osobním životem. Marie s císařem řeší nároky, které jsou na ni jako královnu kladeny – především porodit následníka, přičemž je srovnávána se svou matkou, Marií Terezií, proslulou jejím početným potomstvem. Naproti tomu se Marie s Josefem hašteří jako správní sourozenci: sedí mu na klíně, krmí ho pralinkami a zpívá spolu s ním dětskou písničku na znamení toho, že jí chybí Rakousko a bezstarostná doba dětství.
Mladá královna v jedné z narativních replik vypráví, že ji do Francie přivezli jako čtrnáctiletou, aby se stala součástí smluveného politického sňatku, a tak si musela vzít rozmazleného kluka, který si neumí ani sám zastrčit košili. Ludvík XVI. (Ondřej Kolín) si skutečně místo řešení svých povinností raději hraje s hodinkami a budíky, které rozebírá a opravuje. Je otázka, zdali je tento koníček založen na historických reáliích, nebo se jedná pouze o jevištní metaforu poukazující na to, že se králi, resp. politickému zřízení, které představuje, krátí čas.
Proto Antoinetta hledá povyražení jinde. Kromě milence (Filip Jáša), který ji nazývá motýlkem a dodává jí pocit svobody, se věnuje svým finančně nákladným rozmarům, které přispívají k zadlužení země a u lidu způsobují růst nevraživosti vůči její osobě. A tak jestliže se její postava v první polovině cítila lapená v úloze panovnice pouze obrazně – jako pták, který naráží křídly do mříží zlaté klece, jak sama uvádí –, v druhé polovině představení se po svržení monarchie a nezdárném útěku královského páru se synem (Eva Goldmannová) stává uvězněnou doslova.
K jejich prozrazení před párem hokynářů (Jaromír Tlalka, Štěpánka Prýmková) vede dialog obou manželů, kdy se Antoinetta ptá na účel větrných mlýnů, přičemž touto možná až přílišnou mírou naivity vzbudí u měšťanů prvotní podezření, které posléze dokoná Ludvíkovo zaplacení mincí s vlastní podobiznou. Stráž, která je následně drží pod zámkem, je zastoupena pouze rozkazovačným hlasem ozývajícím se z reproduktoru (Stavros Pozidis) a Antoinettě nakonec nezbývá, než jen čekat, jak vše skončí, a zpytovat svědomí.
Osud poslední francouzské královny by měl znát každý z hodin dějepisu, a tak diváka zajímá spíše způsob pojetí jejího příběhu divadelními prostředky, přičemž ho bezpochyby nejvíce zaujme výtvarná stylizace scény s několika naddimenzovanými významovými prvky. Mezi ty spadá mimo jiné právě kostým Marie Antoinetty, který podobně jako kostýmy ostatních postav čerpá z barokní módy, avšak oproti nim se vyznačuje také vysokou, dle jedné z replik postavy metrovou parukou, kvůli které se ve Francii musely začít dělat kočáry s vyšší střechou.
Minimalistická scéna s lenoškou a židlí z průhledného plastu svým barokním stylem evokuje zámecké prostředí. Součástí scény vpravo je na piedestalu stojící busta krále, která představuje politické zřízení monarchie. V druhé polovině představení tato busta leží i s převráceným podstavcem na zemi a o vypuknutí revoluce svědčí kromě lenošky otočené na bok také rozcuchaný účes Antoinetty. Jednotlivé prvky scénografie tak účelně odráží proměnu společenského klimatu, k čemuž dopomáhají také kulisy v zadním plánu scény: Kromě zmíněných dekorací je po většinu času prázdný prostor jeviště na pozadí ohraničený dvanácti tmavě šedými panely rozestavenými do půlkruhu. Každý je složený ze tří otočných čtverců, na jejichž opačné straně se nachází pokřivené zrcadlo. Zrcadla zůstávají natočena k divákům do konce první poloviny a obrazně tak zpřítomňují nejen královnin pobyt na zámku, ale také deformují odraz scény do abstraktní podoby barevných skvrn, což lze interpretovat jako pokřivenost dekadentního způsobu života aristokracie a vůbec politického zřízení dobové francouzské monarchie.
Na scéně přitom převládají dvě výrazné barvy: limetková a fialová, potažmo růžová. V křiklavě limetkové je kromě šatů královny provedeno také sofa, busta a kostým krále Ludvíka XVI. Barevná sladěnost označuje prostředí panovníků a zároveň vytváří kontrast, který je vyděluje od zbytku scény. Stejně izolovaně stojí královský pár i vůči historickému dění, neboť oba mají jen nepatrné ponětí o událostech, ke kterým se schyluje v zemi, jíž vládnou. Divák tak na dobový kontext nahlíží jejich optikou a Velká francouzská revoluce krystalizuje pouze na pozadí, aby pak do jejich života vtrhla s překvapivou a ničivou silou.
První zmínka o tom, jaká v zemi panuje politická situace, je naznačena již během expozice, ve které Antoinetta lelkuje na sofa a se dvěma dvorními dámami ve fialových šatech (Jana Hejret Vojtková a Eliška Jansová) ochutnává zákusky. Divák si na základě dialogu konstruuje obraz královského dvora, ale hlavně podobu královniných rozmarů se vší její naivitou a nevzdělaností. Sama později přiznává, že je skoro negramotná, a o Bostonském pití čaje si v dané scéně myslí, že zdrojem konfliktu byl pouze spor o čaj, nikoli válka za nezávislost. Posléze konstatuje, že by se něco podobného ve Francii stát nemohlo, že poddaní jsou přece spokojení, nad čímž dvorní dámy projevují zdrženlivý nesouhlas. Jejich konverzace se však tomuto tématu více nevěnuje.
V této scéně se rovněž před zraky diváků nafukuje dočasná jevištní dekorace v podobě rozměrného žlutého balónku vymodelovaného do podoby psa. Antoinetta dvorním dámám říká, že má stovku mopslíků v některém z pokojů na zámku ve Versailles, ale že ho nemůže najít – když ho hledá, vždycky se ztratí. S touto jevištní metaforou symbolizující nadmíru všeho, čím královna oplývá, souvisí i další téma inscenace, jímž je kritika konzumní společnosti, neboť když jedna strana oplývá přepychem, druhá nutně strádá, a současný blahobyt si vybírá svou daň do budoucna, což jsou maximy, pro které je příběh této historické persony stále aktuální…
Když Ludvík informuje Antoinettu o dobytí Bastily, jedná se o vrchol dramatického oblouku, jímž definitivně končí dosavadní požitkářský život ústřední dvojice. Před přestávkou je scéna ponechána v nepořádku, který se na ní během první poloviny nahromadil. Jeviště zůstává pokryto růžovými okvětními plátky, které na scénu padaly ve scéně s milencem, konfetami, jež byly vystřeleny při příchodu císaře Josefa II., barevnými míčky, které v jedné scéně královna s dvorní dámou odpalovaly dřevěnými pálkami, či rozházenými stříbrnými třpytkami. To vyvolává otázku, jestli je po skočení představení vzniklý odpad vytříděn, či pouze smeten a na další představení se používají nové propriety. Pytel odpadků, který by s takovou vyprodukovalo každé představení, přitom konotuje s tématem kritiky konzumní společnosti – otázka ovšem je, jestli záměrně či nikoli.
Mezi nepořádkem, který královně ulpívá na těle, se povalují také letáky, jež se v jedné scéně sypaly seshora stejně jako předtím okvětní plátky. Listy papíru pokreslené symboly kosočtverců si kladou za cíl co nejvíc očernit její osobu, přičemž ta je po přečtení označuje za bulvár. Na podobném principu zkratky, kdy se Antoinetta dozvídá věci, které by se k ní nemohly donést jinak než z doslechu, fungují také vedlejší postavy ovcí. Neboť královnu obklopuje pouze úzký okruh dvořanů, dialogy vedené s ovcemi, jež ztvárňují alternující herci v barokních parukách a bílých košilkách, posilují ostrou bariéru mezi jejím postavením a životem poddaných, s nimiž vůbec nepřichází do kontaktu.
Sevřenost divadelního tvaru, na níž se podílí úsporné obsazení inscenace, je následně narušena cizorodým prvkem, když se v rolích hokynářů v druhé půlce představení objeví herci, kteří na jeviště do té doby nenastoupili, znovu již nenastoupí a dokonce se nedostaví ani k závěrečnému potlesku. Tím se režisérce daří přenést na diváka vzájemný odcizený pocit z prvního setkání královského páru s prostým lidem.
Kromě této výjimky zvolené pojetí vedlejších postav jako ovcí rovněž vede diváka k zamyšlení nad jejich symbolickým významem, přičemž se nedá říct, že by v tomto případě nesly obvyklé konotace bezmyšlenkovitého následování – nebo alespoň ne explicitně. Například po svém uvěznění si Antoinetta nechává od ovečky vysvětlit myšlenky Jeana Jacquese Rousseaua, podle nějž se člověk rodí dobrý a teprve společnost jej kazí. Následně tak začíná chápat postoj lidu o nepřirozenosti monarchie a heslo VFR „volnost, rovnost, bratrství“, tedy stanoviska, která se tolik rozcházejí s její výchovou a rolí, pro niž byla připravována od dětství.
Druhá polovina představní však kvůli táhlým humanistickým promluvám, přestože jsou sebelíp zahrané a
procítěné, ztrácí tempo a působí poněkud monotónně. Na dynamice první poloviny se kromě rychlého střídání jednotlivých výstupů podílí také hudební složka. Tu již od samého začátku tvoří krátké vstupy s přednahranou hudbou a zpěvem Antoinetty, které svou retardací děje nechávají vyniknout vizuální stránku inscenace. V jednom obzvlášť výrazném momentu se postavy na scéně pohybují ve zpomaleném gestu: s ovcemi rozestoupenými okolo Antoinetty, která stojí na lenošce a jejíž výraz se pomalu protahuje do bezhlesného křiku, tak před divákem vzniká jakýsi živý obraz.
Odlišné pojetí druhé poloviny naproti tomu podtrhuje dějový zvrat, v jehož důsledku se královna stala nežádoucí osobou, a také proměnu jí samotné. Poté, co na scéně již není nikdo, s kým by rozmlouvala, jako by se svým dlouhým monologem obracela přímo do publika. Oproti zcizení v podobě slovního humoru „neztrácejme hlavu,“ kterého se dopouští před úprkem a vytváří jím odstup od postavy, sebeuvědomění, kterého dosahuje její zpověď na konci za naprostého ticha o to víc emociálně rezonuje v publiku.
Jevištní prostředky tak ucelují výpověď, o kterou inscenace usiluje, a vypovídají o postavě Marie Antoinetty, která se však zároveň obrací k nám divákům, abychom ji nesoudili za to, že svou sociální pozici dovedla reflektovat – alespoň v rámci této inscenace – až příliš pozdě. A že je to úsilí zdařilé, tomu neodpovídá jen výše zmíněná Thálie, ale na festivalové repríze také pomalu nastupující, avšak o to déle trvající ovace ve stoje pro libereckou Antoinettu ve Velkém sále Městského divadla Zlín.
Autor je studentem 3. ročníku magisterského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.
- DIVADLO F. X. ŠALDY LIBEREC – Marie Antoinetta
- Autor předlohy: David Admji
- Překlad: Dana Hábová
- Režie: Janka Ryšánek Schmiedtová
- Dramaturgie: Lenka Chválová
- Výprava: David Janošek
- Hudba: Vladivojna La Chia
- Choreografie: Denisa Musilová
- Light design: Pavel Hejret
- Hrají: Karolína Baranová, Ondřej Kolín, Jakub Albrecht, Filip Jáša, Eva Goldmannová, Jana Hejret Vojtková, Eliška Jansová, Jaromír Tlalka, Štěpánka Prýmková, Stavros Pozidis
Premiéra 27. ledna 2023, psáno z reprízy 17. května 2024 v rámci festivalu Setkání/Stretnutie.
FOTO: Divadlo F. X. Šaldy
