„Já nerozhoduji. Mou prací je hledat nesrovnalosti ve výpovědi.“
Švandovo divadlo přivezlo do Hradce Králové v rámci festivalu Divadlo evropských regionů dynamickou, energií nabitou inscenaci úspěšného dramatu Suzie Miller Na první pohled v režii Lucie Ferenzové. Na jevišti Studia Beseda Klicperova divadla se tak v pětadevadesáti minutách odehrála krutá sebereflexe mladé právničky Tessy Ensler, které se dotýká nespravedlnosti soudního systému v případech znásilnění, motivovaná osobní zkušeností mladé obhájkyně. Ze sebevědomé královny křížových výslechů se v průběhu představení stává zničená svědkyně. Oběť, se kterou je u soudu zacházeno jako s pachatelem.
DEGRADACE ŠAMPIONKY
Soudní proces je v inscenaci nahlížen jakožto jakýsi koňský dostih – i jako obhájce v soudní síni, podobně jako žokej na závodišti, musíte vědět, kdy zvolnit tempo, kdy zrychlit a kde předběhnout soupeře. Tessa to ví velmi dobře. A proto vyhrává. Dostihová metafora je nám v představení mimo textu samotného (např. skrze narážky na plnokrevníky a šampiony) nejvíce podsouvána prostřednictvím kostýmu. Střídmá scénografie Jany Hauskrechtové dostihové prostředí příliš nepřipomíná (masivní kožený gauč, bicí souprava atd.) a nechává svou neurčitostí a jednoduchostí vyniknout herecký výkon Štípkové, ale šestice mikrofonů po pravé a levé straně jeviště, přes která jsou přehozená modrá jezdecká saka, přesto mohou vyvolávat dojem jezdecké šatny.
Jak už jsem ale zmiňovala, metaforu soudního procesu coby dostihu nejvíce vnímáme prostřednictvím
kostýmu Tessy, která je oblečená v bílých rajtkách, polo tričku a vysokých naleštěných holínkách. Vlasy má pečlivě spletené v závodním copu, který by se dobře mohl vejít pod přilbu. Postupně si obléká i modré jezdecké sako, ve své uniformě působí nesmírně sebevědomě, tvrdě. Tomu napomáhá i držení jejího těla: stojí vzpřímeně, každý pohyb, který učiní je přesný, a když promluví, její hlas je pevný a nesmlouvavý.
A právě prostřednictvím Tessina saka je nám později, ve druhé polovině inscenace, projektováno i její vlastní ponížení. Mladá právnička si při procesu, v němž je obětí znásilnění ona sama, znovu obléká své jezdecké sako, ale tentokrát s vycpanými rameny, která její postavu spíše deformují a neumožňují jí působit sebevědomě. Naopak vypadá, jako by se krčila – před soudcem, před obhájcem, před pachatelem…
Proto je zásadní, když si ve svém závěrečném monologu, kde konečně veřejně zpochybňuje spravedlnost celého soudního systému, jehož byla dříve součástí, obléká zpátky svůj závodní úbor, tedy perfektně padnoucí sako. Díky této změně ještě více vyniká Tessin znovu nabytý zápal, na který jsme u ní byli zvyklí – tato drobná, ale zásadní změna kostýmu, a tedy i Tessina vystupování, poskytuje divákovi jistou satisfakci, které se mu v inscenaci, v níž je většinou spíše svědkem zobrazování nespravedlnosti vůči obětem znásilnění, příliš často nedostává.
FRUSTRACE A RADOSTI
V první polovině představení je ale Tessa na kariérním (a protože práce se zdá být jejím životem, i osobním) vrcholu. Jen chvíli po svém příchodu na scénu nám sděluje své advokátské úspěchy, zatímco jako šelma krouží kolem jediného mikrofonu, za doprovodu bicí soupravy, na kterou hraje Markéta Ptáčníková. Tessin projev je energický, nesmírně sebevědomý, a právě kvůli až dětské radosti z blížícího se vítězství v soudním procesu, ve kterém obhajuje pachatele znásilnění, okouzlující. Svou výpověď o strategii u soudu tak pojímá jako jakousi zábavnou show založenou na její osobě, tedy jako takovou prezentaci vlastních dovedností a schopností, podpořenou hudebním doprovodem bicí soupravy.
Bicí pak přináší nejen Tessiným projevům, ale i celé inscenaci další rozměr – vychází z nich jemné zvuky, ale i surové rány, které se stávají strhujícím zprostředkováním emocí Tessy: nejdříve jako článku soudního systému, následně jeho oběti. A nejsou to jen bicí, které dodávají inscenaci hloubku a naléhavost. Rozhodnutí využít Markétu Ptáčníkovou jakožto ztělesnění jedné z mnoha žen, které Tessa poslala ke dnu, splnilo svůj účel. Ptáčníková se zvedá od bicí soupravy a přichází k mikrofonu poté, co Tessa zmiňuje jednu z obětí znásilnění, u které triumfálně našla nesrovnalost ve výpovědi.
Zatímco ji Tessa, nacházející se v pozici moci vůči ženě-svědkyni, zasypává horou otázek, žena jen stojí a mlčí. Jeden její nepatrný pohyb stačí k tomu, aby se diváctvo naklonilo dopředu v naději, že promluví, že odpoví na otázku. Obraz mlčící ženy, stojící před mikrofonem působí hořce, jednak protože Tessa demonstruje svou sílu a převahu tím, že zmiňuje choulostivé detaily ženina napadení, a jednak protože přestože ženin pachatel je už prakticky zproštěn viny, ona před sebou stále má mikrofon, který na oko působí jako, že se na její další slova bude brát ohled. Jako by tak tento obraz představoval jakýsi skoro až modelový příklad průběhu soudů, kdy se výslech svědkyně stává výslechem „lhářky“, nutným představením, které je třeba sehrát, ale jehož konec je od začátku všem dobře známý.
Žena nakonec soud podle očekávání prohraje a odchází k bicí soupravě, kde pak s hlavou sklopenou tak, že jí přes tvář padají husté vlasy, zuřivě bije do bubnů. Zvuky vibrující v uších diváků se stávají jejím hluchým křikem, který má neskutečnou sílu, jež v kontrastu s nedobrovolnou křehkostí, které jsme byli svědkem v soudním procesu, působí, že cítíme velkou frustraci a také jistý odpor k Tesse, která zjevnou nespravedlnost umožnila.
NUTNÁ KŘEHKOST
Na inscenaci je tak fascinující především to, že sledujeme osudy protagonistky, se kterou je v jistých ohledech těžké sympatizovat. K jejímu polidštění se ale nabízí například její vztah s matkou, který Ferenzová velmi dobře vystihuje v jediné scéně, kdy se Tessa vrací po vyhraném soudu k mámě domů. Matka si zmínky o Tessině úspěchu moc nevšímá, ale nadšeně dceři sděluje, že jí koupila, podle jejího vkusu, krásnou košili ve slevě.
Tessa si tedy košili obléká, aby matce udělala radost, přičemž si za své bílé polo triko strká nať od mrkve, mrkev samotnou pak zahodí. Nejenže tento obraz pobaví, ale vrátí nás k dostihové metafoře. Tessa zrovna vyhrála soud. Odměnou by jí jako nejlepšímu plnokrevníkovi mohla být mrkev, ale dostává jenom nať. Tedy, odměnou by jí mohlo být matčino uznání, ale místo toho se ona musí snažit, aby matce udělala radost. Tato inscenační volba nejenže znemožňuje protagonistku vnímat jako bezcitnou bestii, ale dodává jí jakousi křehkost, která poskytuje protiváhu k tvrdosti, která je Tessinou primární charakteristikou.
KDYŽ SE ROLE PŘEVRACÍ
Co se křehkosti týče, je zásadní zmínit scénické ztvárnění dvou sexuálních aktů Tessy a objektu jejího milostného zájmu, kolegy Juliena. Obě scény vůči sobě totiž fungují v jakési opozici: jedna se odehraje v neosobním prostředí Julienovy kanceláře, druhá u Tessy doma, v první scéně je Tessa zcela oblečená, a to ve svém závodním úboru, ve druhé se svléká do spodního prádla.
První styk s Julienem, ke kterému Tessa svolila u něho v kanceláři, zobrazuje herečka tak, že si kleká na kožený gauč, zapře se o něj rukama a s pohovkou cuká, takže slyšíme zrychlující se a postupně stále intenzivnější nárazy gauče o zem, takže naznačený styk působí velmi surově.
Když pak k dalšímu styku dojde u ní doma, je vše mnohem intimnější a převrácený gauč se stává postelí.
Gauč a jeho pozicování ve spojení se sexem může demonstrovat nejen prostředí, ve kterém se Tessa s Julienem, který v inscenaci není nijak ztělesněn, setkávají, ale i vjemy, které Tessa při aktu má. Když se totiž Julien rozhodne mít s Tessou sex u ní doma ještě jednou, není to z její strany dobrovolné. Začne se k ní tisknout a svým tělem, které zde představuje masivní gauč, ji surově zavalí. Ona kope, odstrkává ho pryč, jenže jak Tessa v retrospektivě sděluje, Julien jí chytne ruce a zacpe ústa.
Tessa leží na zemi, zavalená těžkým gaučem, zpod kterého jí jdou vidět jen nohy, a slabým, zajíkavým hlasem prosí Juliena, aby přestal. Jenže on nepřestane. Na rozdíl od scény s matkou, v níž také vidíme jistou Tessinu křehkost, tady vnímáme její čirou bezmoc, naprosté převrácení její mocenské pozice ze soudní síně. Využití převráceného gauče jako Julienova těla ukazuje nejlépe Tessinu bezmoc a strach, nemožnost fyzického vymanění se z náruče násilníka pak skvěle vyjadřuje záměna ležící Štípkové za Ptáčníkovou. Tessa se mentálně odpojuje od svého těla, zvedá se zpoza gauče a na místo, kde ještě před chvílí ležela, si lehá Žena (Markéta Ptáčníková). Zapojení dvou těl, která v jeden moment sdílí společnou bolest, mělo neskutečnou, krutě ironickou sílu: Tessa je v situaci, ve které bylo už tolik žen před ní, právě těch, které před soudem sebevědomě označila za lhářky. Nyní se sama ocitá na jejich místě.
V souvislosti s útokem se zmíním ještě o využití videodotáčky scény z ptačí perspektivy, která se spouští v zadním plánu jeviště po vstupu Tessy do výslechové místnosti na policii. Filmová sekvence se promítá od této chvíle až do konce představení, Tessa je totiž sledovaná, nahrávaná, jak ji upozorní na policejní stanici. Na nahrávce vidíme Tessu ve stejném oblečení jako na jevišti, ale po jištění, že se nejedná o live cinema, působí nahrávka svým způsobem rušivě: pohyby, které „skutečná“ Tessa dělá, jsou buď rychlejší nebo pomalejší než postava na nahrávce a odvádí pozornost od dění na jevišti.
JEDNA A KOLIK ŽEN?
Inscenace Na první pohled přináší nesmírně dynamickou podívanou, v níž si Marie Štípková po celé představení udržuje pozornost diváků a v symbióze s Markétou Ptáčníkovou přináší hořkou podívanou vypovídající o nespravedlnosti v soudním systému. Inscenace osciluje mezi tvrdostí a křehkostí, které se vzájemně doplňují, a to ať už prostřednictvím kostýmu, manipulace s objekty nebo vzájemným vztahem mladé právničky Tessy Ensler a Ženy. Právě prostřednictvím tohoto vztahu se Tessa pouští do jakéhosi němého dialogu se všemi ženami, které v průběhu své kariéry srazila ke dnu a v jejichž pozici se sama ocitá. Ptáčníková, která Ženu ztvárňuje, tak v představení nefunguje pouze jako hudební doprovod, ale spíše jako hereččina partnerka ‒ jsou to přeci jen dvě těla, která představení utváří, dvě těla, která vypráví příběh jedné a mnoha žen, což za mě inscenaci dodává největší přesah. Nejde zde totiž o jedinou ženu, ale o zástupkyni všech, které si podobným necitlivým procesem prošly nebo si jím prochází právě teď. A možná proto by se označení monodrama v této inscenaci mohlo zdát nepostačující, vzhledem k důležitosti role Ženy, kterou v tomto představení Ptáčníková zastává.
Autorka je studentkou 2. ročníku bakalářského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.
Premiéra 7. října 2023 Švandovo divadlo, psáno z reprízy 25. června 2024.
FOTO: Švandovo divadlo
