Jedním z nejdéle hraných divadelních titulů na území České republiky je hra Kytice, pocházející z pera Jiřího Suchého, ředitele Divadla Semafor. První premiéra se konala během začínající normalizace v roce 1972 v režii Jiřího Císlera a inscenace se hrála až do roku
1981. Obnovená premiéra se konala už ve svobodném Československu v roce 1991. Do třetice se pak tato hra dostala do repertoáru Semaforu u příležitosti oslav 50 let od vzniku divadla v roce 2009 a s jednoroční přestávkou v sezóně 2012/2013 se hraje dodnes.
Režisér Jiří Suchý si spolu se skladatelem Ferdinandem Havlíkem vybrali pět Erbenových balad, a to konkrétně Štědrý den, Svatební košili, Polednici, Zlatý kolovrat a Vodníka. Přidali závěrečnou Bludičku, vytvořenou přímo pro Divadlo Semafor, ovšem korespondující s Erbenovou tematikou balad ostatních. Pomocí ní se do děje zapojují dva vypravěči, Baltazar a Františka (v podání Jiřího Suchého a Jitky Molavcové), kteří otevírají každou z balad tím, že ji v krátkosti pomocí písně představí obecenstvu, doprovázejíce se na flašinet. Poté se otevře opona a vypravěči už do děje nezasahují, s výjimkou poslední balady, kde se stanou přímými aktéry.
Pro Divadlo Semafor je zásadní, že předloha Kytice byla adaptována do podoby muzikálu a to navíc s komediálními prvky. Původní tragické motivy, které místy ústily až v hororové pasáže, v nichž Erben dokázal čtenáře děsit a navodit ponurou atmosféru, byly v této adaptaci zlehčeny, někde potlačeny. V místech, kde čtenář, obeznámený s Erbenovými baladami, čeká vygradované napětí zakončené tragédií, se pointa často láme, dochází k odreagování pomocí humoru a odlehčení svízelné situace. Záporné postavy jsou často zesměšňovány. Polednice je původně potrestaná víla, které hrozí, že se stane ježibabou, Vodník je starý bručoun, kterého jeho milá podvede s mladým tesařem.
Současná inscenace Kytice se v určitých bodech liší od pojetí hry v sedmdesátých letech, zevrubně přepracovaná byla především balada Polednice, v níž se původní komické pojetí Josefa Dvořáka stalo natolik známým a specifickým, že se ji Jiří Suchý rozhodl pozměnit. Ústřední píseň byla vynechána a dějová linka byla přepracována natolik, že s původní inscenací má jen málo společného.
Zajímavé je, že si Suchý často upravil konce jednotlivých balad, ale nikoliv, jak by bylo možné předpokládat, vždy k happyendu, ale paradoxně k tragickému závěru, jak tomu je u balady Svatební košile. Přestože v samé podstavě závěr tragický je, nevyznívá tak, neboť i když milý svou pannu zabije, z jeviště ještě předtím můžeme slyšet zaznít: „Ať nám to pan Erben promine, že skončil happyendem a my ne,“ čímž jsou diváci na situaci připraveni.
Inscenace je zakončena baladou z pera Jiřího Suchého. V krátkém příběhu o bludičce, která se snaží získat poutníka, aby ho mohla zahubit, se kromě přímo vystupujícího Suchého s Molavcovou nakonec objeví všichni herci, kteří se během představení vystřídali v jednotlivých baladách. Závěrečná část je prokreslená hudbou, která se tentokrát stylizuje formou „jazzu s jistými prvky hippies,“ jak napsal Petr Svozílek z Ústavu hudební vědy MU. Na konci balady vystupuje „Lesů pán“, což by mohlo evokovat nepřímý odkaz na dalšího z klasiků – Karla Hynka Máchu. Narážku na tuto postavu obsahuje i Svatební košile, kde dívka recituje Máj, zatímco umrlec ji přerušuje výpovědí, že recykluje klasiky. Postava „Lesů pána“ má pak dalekosáhlejší dopad – v závěrečné písni promlouvá k divákům, brání les proti vnějšímu zásahu člověka, vyzývá lidi „nenoste nám do lesů své zvyky“, v opačném případě by sám les zapálil, aby zabránil propojení světa přírody a nadpřirozených bytostí se světem lidí.
Samotné kulisy představení jsou jednoduché, složeny jsou především z kvádrů a krychlí, které představují např. stůl a židle. Důležitá je zde práce s textilem, který se často dostává do popředí. Průsvitné zelené plátno přes celé jeviště navozuje podvodní atmosféru v baladě Vodník, dívka ve vodě pere červený šátek, modrý pruh látky zase zobrazuje zamrzlou vodní hladinu v baladě Štědrý den, kterou proboří Hana a Marie. Ani kostýmy nejsou složité, připodobněny jsou k folklorním krojům, zároveň však působí jednoduše, často přechází do současného oděvu, kterým je podtržen charakter určité postavy (nevlastní sestra Daisy v baladě Zlatý kolovrat má na sobě moderní oděv teenagerky).
Od původní premiéry Kytice uběhlo více než čtyřicet let a titul se stal vlajkovou lodí Divadla Semafor. Kytice je jednou z mála inscenací divadla, na kterou chodí diváci nejrůznějších věkových kategorií (možná i proto, že Erbenova předloha je stále doporučenou literaturou základních a středních škol), a ne pouze pamětníci populárního divadla z šedesátých let. Nelze se však ubránit pocitu, že samotný titul nebyl dosud stažen z repertoáru pouze z určitého pocitu nostalgie, vzpomínání na období, které už je nenávratně pryč.
Přestože nelze principálovi divadla Jiřímu Suchému odepřít snahu o povznesení divadla novými autorskými hrami, inscenace Divadla Semafor dle mého názoru nedosahují kvalit Kytice. Už tak složité situaci, kdy je divadlo nuceno se vypořádat s nedostatkem kvalitního repertoáru, nepomáhají ani finanční potíže, které se objevily, když se postupně městská podpora snížila z původních deseti miliónů na necelých pět miliónů ročně (ovšem přesto se jedná o jednu z nejvyšších podpor v rámci pražských divadel). Co divadlu chybí, je svěží vítr v podobě výrazných herců. Poslední recenze většinou poukazují na často nevyzrálé, až amatérské herecké výkony.
Co by mohlo divadlo povznést a dát mu nový perspektivní směr? Případné nové inscenace by měly umět pohotově reagovat na společenskou situaci, nejlépe s dávkou satiry a situačního humoru. Vyplatilo se již dříve hledat také u klasiků. Nejen literatury v případě Erbenovy Kytice či Písni o Nibelunzích, na motivy eposu vznikla inscenace Prstenpana Nibelunga, ale i dramatizace filmů, jako v případě muzikálu Kdyby tisíc klarinetů. Tituly si našly své diváky. Známá předloha bude pravděpodobně vždy lákat. Její hudební zpracování pak může oslovit nejen stálé diváky Divadla Semafor, ale i diváky nové generace, která nepamatuje dobu, kdy bylo divadlo na svém uměleckém vrcholu. Na mysl mi jako možnost přicházejí i známé filmové muzikály z českého prostředí. Zásadní pro Semafor však byl a bude humor, bez něhož se žádná inscenace tohoto divadla neobejde. Otázkou však zůstává, zda má komu Jiří Suchý předat pomyslnou štafetu, nebo se už divadlo nevyhnutelně dostává do své poslední fáze.
Divadlo Semafor – Kytice. Režie: Jiří Suchý, Jiří Císler (režie původní inscenace). Hudba: Ferdinand Havlík. Scéna: Jaroslav Svoboda. Kostýmy: Jiří Suchý, Renata Tůmová, Martina Kšírová. Choreografie: Kristýna Černá.
Recenze psána z představení dne 4. 11. 2016.
FOTO: Dušan Dostál
