„Divadelní operace“ aneb inscenace / instalace / poslech / lecture performance / dokumentární fikce / procházka po Olomouci aneb Vstup zakázán Divadla na cucky měla premiéru 30. října a její průběh byl podobně matoucí jako informace poskytnuté divákům před vstupem do sálu. Do poslední chvíle jsem nevěděla, na co jdu, a obávám se, že ani po delším odstupu nevím, na čem jsem byla.
Problém Libavá
Z různých propagačních materiálů se ke mně téměř jako podprahová zpráva vkrádá tajemstvím ověnčený název vojenského újezdu Libavá nedaleko Olomouce. Od počátku mých olomouckých studií se mi postupně vyjevuje Libavá jako krajina pro místní zapovězená, magická až mýtická. S uspokojením tedy přijímám předpoklad, že půjde o inscenaci tzv. lokálního charakteru, a že ačkoliv nejspíš naplno nepochopím fenomén Libavá, jistě se mu alespoň přiblížím. S touto představou možná pracovali i inscenátoři v čele s režisérem Tomášem Loužným, když pro vznik autorského textu podnikali rozsáhlý výzkum a nahrávali rozhovory s obyvateli obce Libavá a zástupci Armády ČR.
Zvrtlo se to
Kouzlo divadla spočívá mj. v tom, že je možné na ploše jednoduchého problému zobrazit mnoho dalších dílčích, mnohdy i hloubavějších témat než je problém primární/počáteční. Taková cesta byla naznačena i v tomto případě, někdo však nalil na zem horký beton a zcela zapomněl, že by cesta měla mít krajnice a značení.
V sále Divadla na cucky stojí dva herci, jen minimálně jde také o dvě postavy. Používají vlastní jména, přímo oslovují diváky nebo hudebníka přítomného s nimi na jevišti. Jak je u poetiky Divadla na cucky zvykem, proběhne pár vtipů na bourání čtvrté stěny a interakce s osvětlovačem („Pepi, prosim tě, hoď mi tam boďák…“). V úvodu se s ironickým humorem mluví o krizi bydlení, o financování armády a o tom, jak krásně by všem mohlo být, kdyby se herci sami stali členy armády, protože to znamená životní jistoty. Herci stojí a mluví. Ironie je tak všudypřítomná, že toužím po zvážnění. V potaz je tu vzato snad vše, co současný západní svět může trápit – válka na Ukrajině, klimatická krize, zvyšování nájmů, homofobie, developeři nebo státní rozpočet. Tady se inscenátoři chvíli zdržují u dramaturgické linie o armádě a jejím financování. Úzkostný humor o mnoha věcech.
V přechodu
S herci „nasedáme“ na maketu růžového trójského koně a přesouváme se do krytu civilní obrany v Bezručových sadech. V jeho prostoru jsou stanoviště s různými dokumentárními materiály – rozhovor se starostkou Libavé, se zástupci Armády ČR, tematické výstřižky z novin a mimo jiné i prostor pro diváka, vyjádřit svůj názor např. na vstup do armády… Dřív, než stihnu všechny místnosti důkladně prozkoumat, jsou diváci přesměrování do ústředního prostoru (sálu) na pokračování toho, co se v Cuckách začalo. K již zmíněným tématům se přidává např. upozornění na genocidu na Barmě a já se v těch všech hrozných věcech, které tu vyplývají, snažím vidět divadelní výpověď. Vyvstává mi jedna komplexní otázka: armáda je každoročně financována astronomickými sumami peněz – kdyby se částky investovaly třeba do udržitelného rozvoje, může nejen naše město, region či stát, ale i celá planeta vzkvétat a neupadat do vcelku jasné záhuby. Jak to ale udělat ve světě plném atomových bomb a vůdců, kteří vojensky sledují vlastní ekonomické či mocenské zájmy? Ve světě, v němž existuje Vladimir Putin a Jair Bolsonaro? Naprosté zmatení přichází ve chvíli, kdy performeři vyrukují s radikální reakcí na společenské změny tvrzením, že celý Olomoucký kraj se transformuje na vojenský újezd a že k jistému datu se tedy jeho obyvatelé stávají členy Armády ČR. Před dokumentární pozadí vstupuje velká fabulace vyhnaná ad absurdum a mezi těmito dvěma póly vzniká neopodstatněné dystopické napětí.
Přehlcenost
…je slovo, s nímž odcházím. Není to však přehlcenost divadelními vjemy, kterou mám ráda, ale zahlcení tématy, jimž jsem nucena dle těžko čitelných inscenačních vodítek hierarchicky připisovat významy. Oceňuji Divadlo na cucky za očividnou snahu vytvořit si vlastní jednotnou poetiku a za pravidelné dodržování principů autorského divadla, opakovaně ale narážím na ten samý problém. Urputná snaha o aktuálnost a kritiku se nesetkává s odpovědí na otázku, v čem přesně je tato poetika vlastně aktuální a především co se snaží kritizovat.
- DIVADLO NA CUCKY – Vstup zakázán
Režie a text: Tomáš Loužný- Hudba: Martin Dytko
Výprava: Ján Tereba
Hrají: Martin Dytko, Pavla Dostálová, Viktor Kuzník
Premiéra 29. října 2022, psáno z uvedení 30. října 2022 v Divadle na cucky.
FOTO: archiv Divadla na cucky
