Mnoho lidí je přesvědčeno o své normálnosti, to však neznamená, že v očích ostatních nemohou být považováni za naprosté blázny. Existuje však hranice, která odděluje obyčejnost od šílenství? A co to znamená být normální ve světě plném bláznů? Příklady nejrůznějších odlišných způsobů chování a jednání tematizuje právě inscenace Příběhy obyčejného šílenství studentského souboru Pod svíčkou v režii Michala Vrubela, která je adaptací stejnojmenné divadelní hry Petra Zelenky.
Inscenace je mozaikou několika příběhů, které spojuje ústřední postava Petra Hankeho (Matyáš Walder), který má ve svém životě „štěstí“ na zvláštní existence, jež přitahuje zřejmě proto, že se jim v mnohém podobá. Kvůli jeho strachu z neúspěchu jej nelze pokládat za hrdinu, spíše svými nedokonalostmi a morálním dilematy vykazuje rysy antihrdinství. K autenticitě postavy bezpochyby přispívá snadná identifikace diváků s Petrem jakožto člověkem, který dělá v životě chyby stejně jako my ostatní. Petr je vyhořelým skladníkem s neobyčejně ztřeštěnými nápady a jeho okolí od něj očekává, že by již ve svém věku třicátníka měl vědět, kdo je a co chce v životě dokázat. Důležitým tématem inscenace jsou tak obavy mladého člověka spojené se vstupem do dospělého života, kdy se člověk nachází na pomyslném rozcestí a může pro něj být velmi těžké nalézt smysl života a sebe sama bez pomoci ostatních. Právě samota a určitý druh podivínství nutí Petra (i ostatní postavy) dělat „šílené“ věci.
Petr se kromě toho nachází v situaci, kdy není spokojen se svou prací, rodinou ani se svým milostným
životem. Je přesvědčen, že životní stability docílí jedině za pomocí ženy, a proto se rozhodne svou bývalou přítelkyni Janu (Ema Sebíňová) získat za každou cenu zpět. Nechá si poradit od svého nejlepšího přítele Mouchy (Oliver Kanyza) a chystá se provést rituál s pramenem Janiných vlasů, který ji má přimět se do něj opět zamilovat. V opilosti však omylem ustřihne vlasy tetě Janina nového přítele a dostává se akorát do maléru. Navíc Jana už je se svým současným, ne příliš bystrým přítelem Alešem (Maxim Bajza) zasnoubena, což situaci ještě více zkomplikuje. Aleš je jednou z Janiných obětí, uvěřil totiž jejímu smyšlenému romantickému příběhu o náhodném setkání prostřednictvím telefonní budky, které však bylo z její strany předem naplánované. Alešova naivita a hloupost je podpořena kostýmem: má na sobě barevný svetr, který mu zjevně darovala jeho matka či babička a který tak zdůrazňuje jeho neschopnost rozhodovat se sám za sebe. Stejně tak i jeho neustálé opakování replik po ostatních dokazuje Alešovu poněkud jednodušší náturu.
Zvláštní je i vztah Petra a jeho rodičů, kteří spolu moc dobře nevycházejí. Scházejí se jen z principu, že by rodina mezi sebou neměla ztratit kontakt. Jednoho dne Petrovi zavolá jeho matka a oznámí mu, že jeho otec umírá. Otec však pouze trpí naprostým nezájmem o vše až na pozorování bublin unikajících z lahve od piva. Matka během Petrovy návštěvy donutí svého manžela Davida (Tadeáš Rataj) volat na neznámá čísla a ptát se lidí, zda poznávají jeho kdysi tak žádaný hlas moderátora totalitních týdeníků. David se dovolá mladé umělkyni Sylvii (Lýdie Bernard), která jej sice jako komunistického hlasatele neidentifikuje, ale později s ním naváže milostný poměr. V závěru se matka (Kateřina Piechowicz) posedlá děním ve světě a dobročinností s tím spojenou stává jedinou postavou, která i přes zdánlivou normálnost skutečně zešílí a skončí v psychiatrické léčebně, kde je jí v obklopení bláznů paradoxně lépe: „nikdo tady od tebe neočekává nic rozumného,“ konstatuje, když ji její muž se synem přijdou navštívit. Aby bylo vzhledem k stejnému věku hereckého obsazení lépe odlišitelné, kdo představuje zástupce starší generace, využívá se zde stylizace především prostřednictvím make-upu: jsou zvýrazněny vrásky, oči, ale třeba i namarkýrovány odrůstající šediny. Podobně se přetělesnění do starších postav projevuje v jejich hereckém ztvárnění: tempo hlasu u rodičovských postav je pomalejší a klidnější ve srovnání s jejich synem nebo jinými mladšími figurami, které se v příběhu objevují.
Prostřednictvím postavy Petra poznáváme i další „šílence“ z jeho okolí, jako jsou například jeho sousedé Alice (Rozálie Kuběnová) a Jiří (Michal Vrubel), kteří potřebují, aby se na ně při sexu někdo díval. Jejich voyerem není nikdo jiný než sám Petr, který si tak přivydělává. „Je to přeci práce jako každá jiná,“ vysvětluje suše. Stejně tak jako to vyžadují v posteli, rozehrávají Alice a Jiří hru o pozornost ještě před jejich samotným výstupem, protože jsou nečinnými pozorovateli všeho, co se na jevišti děje, již od příchodu diváků do sálu Staré arény, když oba sedí na zemi v bezprostřední blízkosti diváků, každý na jedné straně jeviště. Dalším podivínem je tu Petrův kamarád Moucha, který je zároveň bratrancem Jany a věnuje se nejpodivnějším způsobům sebeukájení. I přesto, že je režijně-dramaturgická koncepce inscenace i většina dialogů poměrně věrná Zelenkově textu, Moucha v podání Olivera Kanyzy využívá prostor pro improvizaci a několikrát narušuje čtvrtou stěnu mezi herci a diváky. Jeho humorné narážky směřují na ženské divačky a jejich krásu anebo také na regionální reálie mimo rámec hry (zmiňuje např. Psychiatrickou nemocnici v Opavě či Věznici Heřmanice).
V průběhu představení jsou nám blíže představeny i další postavy, jejich prostor je však omezený a některé z nich vnímám jako méně účelné pro hlavní dějovou linii i přesto, že se objevují také v Zelenkově pretextu. Tyto postavy leckdy narušují plynulost děje a odvádí tak pozornost od jeho klíčových momentů. Přítomnost vedlejších postav, jako je například dvojrole pro jednoho herce (Patrik Curylo), který hraje čečenského vojáka a zároveň člověka z davu při scéně v galerii, chvílemi navozuje dojem, že je na jevišti pouze proto, aby zaplnil čas a prostor. Na druhou stranu je však třeba ocenit snahu souboru zapojit všechny své členy, což vnímám v kontextu studentského divadla jako velmi důležité. Dále lze konstatovat, že i na postavách s malým prostorem pro hereckou akci a jejich deviacích můžeme pozorovat jedno z hlavních témat hry, kterým je neúspěšná touha po seberealizaci. V případě mladší generace se jejich neúspěch odráží zejména na jejich přehnaném zájmu o sex, který jim poskytuje únik od každodenní reality a díky kterému pociťují alespoň dočasnou úlevu a pocit štěstí.
Režie nepracuje s proměnami prostředí, postavy přecházejí z jedné situace do druhé na uniformním nespecifickém jevišti. Střihy mezi jednotlivými scénami děj srozumitelně strukturují a divák se v něm neztrácí, občas ale působí příliš násilně a mohou narušovat ponoření do děje a atmosféru představení. Ve většině případů jsou realizovány často poněkud prudkým odchodem postavy hned po skončení dialogu následným příchodem další postavy, méně často pak také prostřednictvím změny intenzity světel či hudby. Jemnější a plynulejší přechody, například právě prostřednictvím světelných a zvukových efektů, by mohly ještě více podpořit soudržnost inscenace a posílit kladný divácký zážitek. Publikum však velmi pobavily zejména scény telefonování, které svou formou provedení připomínají filmový split screen (rozdvojení obrazovky za účelem zobrazení několika současně se odehrávajících akcí). Směřování bodových světel na telefonující herce skvěle zdůraznilo, na co se má divák soustředit, a poukazuje také na určitou intimitu, kterou spolu postavy v daný moment sdílejí.
Scénografie je v této inscenaci spíše minimalistická a společně s hudební složkou podporuje její halucinogenní vibe, přičemž důraz je kladen především na herectví a dramatické dialogy. Dojem snovosti a šílenství rovněž posiluje závěrečná scéna, kterou lze vnímat jako jakousi přehlídku bláznů. Všechny postavy se velmi rychle pohybují pod vlajícím igelitem, který je po celou dobu inscenace součástí scénografie a evokuje jakýsi snový časoprostor, ve kterém postavy přecházejí sem a tam a jejich stupňující se šílenství, neschopnost komunikovat či najít pomoc vrcholí. Zároveň jde o repetici sekvence z úvodu, kdy v zadní části jeviště zmateně pobíhají téměř všichni protagonisté příběhu, což je možné vnímat jako metaforu dnešního zrychleného světa, ve kterém je mnohdy těžké najít sebe sama, a zároveň při tom zachovat chladnou hlavu. Zatímco původní divadelní hra končí nezdařilým odesláním Petra v balíku, v inscenaci divadelního souboru Pod svíčkou je závěr výrazně metaforičtější. Originální konec, ve kterém je Petr oblečen do ochranné kombinézy a jednotlivé postavy si s jeho tělem hází ze strany na stranu, je otevřenější více možným interpretacím a můžeme jej chápat například jako symbolický odlet Petrovy duše do vesmíru.
Zelenkova konverzační komedie ve zpracování ostravských studentů je plná podivností a výstředností, které divadelně účinnými prostředky přenáší ironický pohled na svět. Nekonformní chování postav reflektuje lidské slabosti a ukazuje, že abychom přežili v dnešním světě, je potřeba mít v sobě alespoň kapku šílenství, ať už to znamená cokoli. Vyprodaná repríza této inscenace, kterou jsem zhlédla, svědčí o tom, že studentské zpracování známé hry oslovuje diváky napříč generacemi a soubor Pod svíčkou má do budoucna na ostravské divadelní scéně co nabídnout.
Autorka je studentkou 2. ročníku bakalářského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.
- DIVADELNÍ SOUBOR POD SVÍČKOU – Příběhy obyčejného šílenství
- Autor předlohy: Petr Zelenka
- Režie: Michal Vrubel
- Hrají: Matyáš Walder, Ema Sebíňová, Oliver Kanyza, Adina Adamovská, Kateřina Piechowicz, Tadeáš Rataj, Michal Vrubel, Rozálie Kuběnová, Maxim Bajza, Lýdie Bernard, Patrik Curylo
Premiéra 16. června 2023, psáno z reprízy 14. června 2024.
FOTO: Divadelní soubor Pod svíčkou
