Odpověď na tuto otázku nalezneme v divadelním nastudování Národního divadla moravskoslezského v inscenaci Tristana a Isoldy. Kdo se na toto představení nedostane, nechť si udělá malý obrázek z následujících řádků.
Inscenovat Tristana a Isoldu je jistě záslužný počin, ale divadlo mohlo jít spíše cestou výrazné úpravy a výkladu. Příběh velké vášně, která vede k sebezničení, je jistě zajímavý, a rozhodně má místo i v dnešní době, nikoliv však v té podobě, jak jej předkládá Národní divadlo. Historické kostýmy, výpravná scéna, velká gesta a patos. Rozhodně jsou tyto atributy na divadle potřebné, ale pokud se nezvládnou, namísto krásných pocitů a smutku z nenaplněné lásky divák zápasí s pocitem studu a nechtěného smíchu.
Historické kostýmy, výpravná scéna, velká gesta a patos.
Děj tohoto eposu je komplikovaný a složitý. Tristan a Isolda neustále ubližují lidem kolem sebe ve jménu nějakého pofidérního citu. A jdou ještě dál. Ubližují sami sobě. Tato láska je sebezničující a tak se nikdo nediví, když oba nakonec umírají. Hlavní hrdinové se do sebe nezamilují vědomě, ale stejně jako u Shakespeara, pomocí čarovného nápoje. Jestliže jde však u Shakespeara o důležitý moment pro rozehrání čarovných férií Puka, které vedou ke ztřeštěnostem svatojánské noci, pak u francouzského eposu je nucenou berličkou. Vždyť jen nemálo chvil předtím se oba ústřední hrdinové shodnou na tom, že se takřka nenávidí. Příběh jejich lásky je v úpravě Národního divadla moravskoslezského vyprávěn jeptiškou, která je průvodcem celého děje. Spolu s dalšími řádovými sestrami se starají o dotváření děje. Bohužel, někdy je jejich hemžení nejasné a člověk nabývá dojmu, že jejich funkce je spíše ilustrativní a nemá hlubší význam.
Na první pohled velmi líbivá scéna
Prvním nedostatkem dramatizace, kterou uvedlo Národní divadlo, je scénografie (autorem je David Bazika). Na rampě je postavena na první pohled velmi líbivá scéna, která evokuje trup lodi. Dvě protilehlé dřevěné šikminy pobité trámy, mají obecnou funkci. Jednou jsou vrcholkem kopce, na který je potřeba vyběhnout, jindy palubou lodi. Tato konstrukce je postavena na točnu, jež se stává základním časovým organizátorem celé hry. Divák totiž neustále čeká, než se dotočí na tu správnou pozici. Nebo občas to vypadá, že se prostě točí kolem dokola jen tak, aby se něco na scéně hýbalo. Dveře, které jsou v jedné části dřevěné konstrukce, dávají možnosti k využití této dekorace i z druhé strany, kdy se stávají např. ložnicí. Toto scénografické řešení zprvu nadchne, ale čím více hra postupuje vpřed, tím více a silněji vadí. Nutnost přestaveb, úklidů různých obrovitých plachet, které se na scéně objevují na krátkou chvíli, děj retarduje natolik, že divák může nabýt dojmu, že autoři zkoušejí divákovu trpělivost. Namísto velkých vášní a citů se pak soustřeďuje na detaily typu: „proboha, dosáhne ubohá Isolda už na ten obrovský hadr nad sebou, nebo nedosáhne?Podaří se Tristanovi doběhnout na konec otáčené dekorace tak, aby to stihl včas?“ Jinak velmi zajímavé řešení hradních ochozů, které jsou ztvárněny rampou v zadní části jeviště, je skryto za bílou plachtu, která se v případě potřeba zvedá pouze v části, kde je postavená dekorace.
Popisnost situací nenechává divákovi žádný prostor pro představivost
Ve druhé půlce se scéna změní. Dřevěné plošiny jsou pryč a na scénu se z vrchu spustí dřevěné tyče, evokující tkalcovské stavy a pro dotvoření iluze lesa se objeví reálné kmeny stromů. Nicméně opuštění okázalé dekorace, dění na scéně již nezachrání. Použití projekcí je pak pouhou příslovečnou kapkou do kontextu scénografického. Stejně jako popisnost děje totiž vadí i popisnost promítaných scén. Když jsou hlavní hrdinové v lese, promítá se les. Když je Tristan u moře, promítá se moře.
Druhým, a velmi vážným nedostatkem, je ale ztvárnění textu samotného. Popisnost situací je natolik přímočará, že nenechá divákovi prostor pro jakoukoliv imaginaci. Bohužel, tato popisnost však snižuje celkovou úroveň hry a mění ji bezděčně na grotesku a parodii. Herecké akce jsou doprovázeny replikami, které tuto situaci znovu popisují. Je třeba se zamyslet, zda je skutečně nutné při přípravě vraždy jedné z postav toto jednání ještě doslovně oznamovat. Postavy se tedy jeví jako velmi jednoduché, bez vnitřní psychologie a vývoje. Tristan tak vyznívá, jako člověk, zmítaný událostmi, který se nijak v průběhu dramatu nevyvíjí. Isolda zase jako chladnokrevná a vypočítavá potvora, které je v konečném důsledku jedno, jak to celé dopadne. Byť se občas objeví určitý náznak vášně k Tristanovi, velmi rychle opadá.
Soustředěný herecký soubor
Nutno dodati, že herecký soubor, jinak velmi soustředěný a v jiných inscenacích jistě velmi dobrý (jak předváděli například v Baladě pro banditu), je pak nucen předvádět něco, čemu nevěří. Andrea Mohylová v roli Isoldy se snaží vystavět charakter své hrdinky velmi pečlivě, bohužel plochost a jednostrannost vykreslení této postavy jí to nedovolí. Horší je to s Andrejem Bílíkem v roli Tristana. Tento mladý herec není zdaleka vybaven pro tak náročnou roli a mnohdy působí velmi křečovitě. Z dalších hereckých partů je třeba vyzvednout i roli průvodkyně v podání Anny Cónové nebo krále Marca v podání Františka Strnada. Za zmínku stojí i hudba k inscenaci, jež se skládá jen z nepříliš nápaditého motivu keltské hudby se zvony. Bohužel, po několikerém opakování totožné melodie v průběhu děje, začne divák nabývat dojmu, že se keltských zvonů v hlavě nezbaví příštích několik dnů.
Závěrem lze tedy říci, že Národní divadlo moravskoslezské je třeba chválit za pokus o vytvoření velkého mýtického eposu, ovšem s velkým dodatkem – dramaturgické vedení by mělo v tomto případě lépe volit dramatizaci a její následný výklad. Vážně je důležité, některé věci prostě vyškrtnout.
Národní divadlo moravskoslezské: Divadlo Jiřího Myrona – Joseph Bédier, Janusz Klimsza: Tristan a Isolda. Dramatizace a režie: Janusz Klimsza, dramaturgie: Klára Špičková, scéna: David Bazika, kostýmy: Tomáš Kypta.
Česká premiéra uvedena 13. a 15. června 2013. Psáno z reprízy dne 29. 11. 2013 v rámci festivalu OST-RA-VAR.
Foto: Radovan Šťastný
