Zpět na výpis článků

Pražský divadelní festival německého jazyka 2019: Budeš statečný a necháš se zasáhnout?

Vyprodaný sál v Divadle pod Palmovkou. Po obou stranách jeviště dvě televizní obrazovky, další dvě jsou umístěny na balkoně. Na jevišti je na pravé straně psací stůl s mikrofonem, lampičkou a hromadou papírů, v levé zadní části čtyřčlenná kapela. Přichází jeden z protagonistů a spouští smršť německých slov. Jedná se pravděpodobně o improvizaci nebo technický problém, titulky do češtiny totiž v tu chvíli ještě nefungují. Bohužel německy neumím ani slovo, ale podle bouřlivých reakcí publika jsem byla jedna z mála, kdo titulky potřeboval. Toliko můj „mikrovýzkum“ publika Noci v Lisabonu v rámci 24. ročníku Pražského divadelního festivalu německého jazyka, ale teď zpět k samotnému představení.

Inscenace v podání berlínského Maxim Gorki Theater v režii Hakana Savaşe Micana je adaptací Remarqueova románu Noc v Lisabonu. Děj románu je zasazen do období druhé světové války, ve které se zaměřuje na životní osudy manželské dvojice – Josefa Baumanna (Dimitrij Schaad) a jeho ženy Heleny (Anastasia Gubareva). Režisér a zároveň tvůrce adaptace Hakan Savaş Mican v inscenaci velmi zdůraznil téma migrace, opuštění domova a svých milovaných. Všechny promluvy postav, které v představení zaznívají, míří zcela přesně, pravdivě a uvěřitelně. A není divu. Všichni aktéři inscenace, včetně hudebníků a režiséra, jsou totiž migranti. Inscenace Noc v Lisabonu se, i přes své výsostně aktuální politické téma, zaměřuje na migraci z jiného úhlu, akcent je kladen na milostný vztah Josefa a Heleny. Tím inscenátoři celé téma „migrace“, k níž se za poslední desetiletí vytvořila velmi silně negativní konotace, učinili lidštější a citlivější. Sledujeme primárně pocity a myšlenkové pochody vypravěče Josefa a jeho vztah s manželkou, který je zdeformovaný válkou. Jeho postava vše prožívá velmi intenzivně a zároveň křehce, analogie k poezii by v tomto případě nebyla přehnaná.

Toto dramaturgické pojetí je postaveno na skvělých hereckých výkonech, živé kapele a vizuálně působivých lyrických projekcích, které promítají typické „slow tv“ scenérie (moře, ulici, provoz). Oba hlavní představitelé Dimitrij Schaad i Anastasia Gubareva přináší skrze své postavy na jeviště energičnost, citlivost a místy až naturalistické polohy. V těchto ohledech je výraznější již zmíněný vypravěč příběhu. Postava Josefa se v průběhu představení dostává v mnoha ohledech na samé dno svých sil, což je znázorněno i postupnou devastací kostýmu a těla (při závěrečné děkovačce je Schaad špinavý od krve, hlíny, politý vodou, …). Dalším zajímavým principem, se kterým se u této postavy setkáme, jsou mnohovrstevnaté vypravěčské roviny. Divákům jsou nejprve představeni herci „v civilní poloze“, kteří posléze vypráví skrze své herecké postavy adaptaci Noci v Lisabonu. Občas se ale představení zastaví (vypnou se veškeré projekce, hudebníci opustí scénu, v hledišti se rozsvítí) a k divákům opět svým komentářem promluví „civilní“ Schaad. Oproti tomu je postava Heleny představena jako pragmatičtější žena, která si i přes extrémní válečné podmínky udržuje formální (ale částečně i úplatnou) image. Další rovinou výkonu Anastasii Gubarevy jsou její pěvecké pasáže s kapelou, které tvoří jakousi další vrstvu inscenace. Emoce se v těchto částech transformují do tklivé hudby.

Těžko hodnotit – představení mne totiž velmi zasáhlo. Možná proto, že jsem cílová skupina, možná se mi inscenátoři trefili do nálady a vkusu. Nejpravděpodobnějším důvodem bude ale pravdivost a upřímnost sdělení. Všichni tvůrci inscenace se zcela otevírají publiku a své emoce mu předkládají na křehkém podnose. Pro diváka je pak velmi snadné celé dílo shodit, rozdupat ho na tisíc střepů a nazvat ho „srdceryvným kýčem“. Mně se cynismus v tomto případě vyhnul opravdu velkým obloukem.


  • MAXIM GORSKI THEATER Noc v Lisabonu (Die Nacht von Lissabon)
  • Autor: Erich Maria Remarque,
  • Autor adaptace, režie, scénografie: Hakan Savaş Mican
  • Dramaturgie: Irina Szodruch
  • Hudba: Jörg Gollasch
  • Video: Benjamin War
  • Spolupráce na videu: Phillip Hohenwarter
  • Kostýmy: Miriam Marto
  • Spolupráce na scénografii: Alissa Kolbusch
  • Živá hudba: Lukas Frölich, Peer Neumann, Wassim Mukdad, Michael Glucksmann
  • Světlo: Gregor Roth
  • Účinkují: Anastasia Gubareva, Dimitrij Schaad

Premiéra 11. ledna 2019, psáno z uvedení 1. prosince 2019 v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazykaDivadle pod Palmovkou.

FOTO: Ute Langkafel

Poslední články autora

Jít za červeným světlem