Představení Richarda III. v podání berlínského Schaubühne bylo naplánováno jako vyvrcholení 23. ročníku Pražského divadelního festivalu německého jazyka, a v tomto smyslu naplnilo všechna očekávání. Bylo výrazově opulentní, hlučné, brechtovské – a trochu se zhlíželo samo v sobě, či lépe řečeno ve své hlavní hvězdě.
Do dvou pater členěná industriální dekorace Jana Pappelbauma na odhalené scéně signalizovala divákům tón přestavení už od jejich příchodu do hlediště. To pak dále potvrdil sled strohých úvodních titulků uvádějících je přehledně do historického kontextu. Ty nejen doplňují informace, které byly Shakespearovu publiku dobře známé, ale především ustavují situaci věcného pozorování historického příběhu. Následující bouřlivý start představení s tímto postupem prudce kontrastuje: nástup souboru propojuje hlediště s jevištěm, anglická šlechta je představena jako zhýralá zbohatlická smetánka průmyslové doby. Mezi nimi od začátku výrazně vystupuje Richard, v krátkých kalhotách s jednou kšandou (pozoruhodné kostýmy Florence von Gerkan), jako rozmazlený fracek, který dostane, co si zamane. A za pomoci centrálně zavěšeného mikrofonu nenechá vzápětí nikoho na pochybách, že představení se bude točit jen a jen okolo něj. Režisér a od roku 1999 vůdčí osobnost německého souboru Thomas Ostermeier říká, že si tuto hru vybral právě pro Larse Eidingera a charismatický výkon představitele Richarda III. mu dává za pravdu. Přesto je s postupujícím večerem těžko zbavit se dojmu, že v představení pro stromy přestává být vidět les, respektive pro Eidingera Shakespeare.
Inscenace je epizujícím způsobem členěna do obrazů oddělovaných projekcemi a hlasitými hudebními intermezzy s živým perkusistou. Nicméně když hlavní představitel opakovaně „přiznává“ publiku titulkovací zařízení a nahlas komentuje svoji nespokojenost s výškou zavěšeného mikrofonu, je obtížné usuzovat, zda i to je ještě cílené budování diváckého odstupu, nebo už jen manýra hvězdy unavené tím, že je tato oceňovaná a na mnoha festivalech uvedená hra na repertoáru už od roku 2015.
Ostermeierova interpretace si přitom zaslouží pozornost přinejmenším stejně jako hlavní představitel. Když režisér uvádí situaci Richardova počínajícího vzestupu jako večírek opilé elity, vyvolává k postavám odpor, pro který je později není možné vnímat jako nevinné oběti. Vzápětí však tento odpor sám relativizuje naturalistickou scénou zavraždění Clarence (Christoph Gawenda), v níž i příslušníka této elity proměňuje v trpící lidskou bytost. Ve scénách Richardova spojenectví s Buckinghamem (Moritz Gottwald) nechává vedlejší postavu na čas přebrat většinu aktivity vytvářeje velmi současný obraz výtahu k moci, jenž budoucím diktátorům poskytují krátkozrací kariéristé. Hastings (David Ruland) podobně jako Edward (Thomas Bading) jsou šediví a ufňukaní byrokraté, po jejichž zádech se Richard škrábe nahoru měně se postupně z fracka ve zbohatlíka, měšťáka, politika až nakonec v tupou masku diktátora. Bohužel, většina této zajímavé interpretační linie se postupně ocitne ve stínu Eidingerovy herecké exhibice, jakkoliv brilantní. Za oběť orientaci na jediného (anti)hrdinu padnou také všechny ženské postavy, které jsou (s výjimkou postavy královny Margaret, již ovšem hraje muž, Robert Beyer) redukovány výhradně do rolí obětí mužské sexuální nebo mocenské manipulace. Shakespearova hra sama pojímá ženské postavy mnohem složitěji, ale tyto části v dramaturgii Floriana Borchmeyera vypadly při nezbytném krácení původně pětihodinového textu. A je to skoro zklamání, když ze vší té úvodní formální ambice v závěru představení nezbyde víc než konvenční obraz Richarda III. hovořícího s duchy obětí na bosworthském bojišti. Inscenace, vybavená obsáhlým arsenálem vyjadřovacích prostředků – naturalistickou krví, obligátní nahotou efektně použitou ve scéně Richardova svádění Alžběty, působivým využitím loutek na místě dětských postav, ve výsledku působí překvapivě politicky krotce a skoro konzervativně.
Nic z toho nicméně pražské publikum netrápilo a představení ve Stavovském divadle bylo odměněno dlouhými ovacemi. Bylo by milé věřit, že to bylo proto, že se přes všechny výhrady jedná o pozoruhodnou a mimořádně zajímavě vypravenou inscenaci, a nejen pro hvězdný prach padající z richardovské koruny.
- SCHAUBÜHNE BERLIN – Richard III.
- Autor: William Shakespeare
- Režie: Thomas Ostermeier
- Dramaturgie: Florian Borchmeyer
- Scéna: Jan Pappelbaum
- Kostýmy: Florence von Gerkan
- Hudba: Nils Ostendorf
- Účinkují: Lars Eidinger, Moritz Gottwald, Eva Meckbach, Jenny Konig, David Ruland, Robert Beyer, Thomas Bading, Christoph Gawenda, Laurenz Laufenberg.
Premiéra 7. února 2015, psáno z uvedení 30. listopadu 2018 ve Stavovském divadle v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka.
FOTO: archiv Schaubühne Berlin
