Nastal den druhý a festival Na cestě nám hned z rána nabízí pohádkové příběhy pro nejmenší publikum. Díky tomuto představení jsem si uvědomila, jak dnes děti na pohádkové hry reagují, jak bez strachu vstupují do hry svými vtipnými perličkami, nemají problém s herci spolupracovat a dokonce je pobízet, co a jak udělat. Stávají se tak spoluautory představení.
Nicméně je nutné, alespoň něco málo zmínit o divadle SemTamFór. Jedná se o amatérské divadlo, které vzniklo roku 2002 a je do značné míry ovlivněno Suchým a Šlitrem. Toto divadlo nyní působí především jako zájezdové divadlo s poloprofesionálním souborem, jejichž repertoár obsahuje zejména komedie.
Samotný příběh Povídání o pejskovi a kočičce si vzal pod svou záštitu režisér a herec Jan Julínek a kromě něj se na jevišti objevili ještě dva herci. V roli kočičky je to Bačíková Aneta a v roli pejska Vaňek Petr. Dramatizace se ujala Jitka Smejkalová s Petrem Vaňkem. Ti nejspíš záměrně zvolili jedny z nejznámějších příběhů, které za sebou postupně, přirozeně navazovaly a utvářely tak jednotný příběh. Sehrány byly nejznámější příběhy jako: Jak myli podlahu, Jak pekli dort, anebo Jak si pejsek roztrhl kalhoty. Jednoduché, jasné pojetí a zpracování umožnilo dětem spolu-vytvářet příběhy.
První byl příběh O pečení dortu, při němž děti začaly vykřikovat jaké všechny přísady by měl dort obsahovat. Pohádka byla propojovaná hraním herců s hraním loutek nebo lépe řešeno plyšových maňásků. Ti měli společný znak kostýmů jako herci, jenž s nimi manipulovali. Kočička byla celá laděna do bílé barvy, do níž byla zakomponovaná i její sukýnka, pejsek měl žluté tričko a hnědé kalhoty připěvněné kšandami.
Kulisa byla uzpůsobena několika příběhům a byla přímo během hraní měnitelná. Po celou dobu stála uprostřed jeviště a vypadala jako velká dutá kostka. Z ní hned na začátku na děti “vybafli“ pejsek s kočičkou. Postupně se tato kostka měnila na domeček, zahrádku, kuchyňku a pračku. Na této kulise jsme si nemohli nevšimnout ilustrací, které byly vytvořeny podobným stylem, jako je v knížce Josefa Čapka.
Mezi jednotlivými pohádkami se vždy všichni tři herci proměnili v klauny s červenými bambulemi na nose a za doprovodu písně „Máme rádi zvířata“, uvedli pokaždé novou pohádku. S blížícím se závěrem herci nacházeli záměrně uschované, velké, pokreslené kartony, které když se dohromady složily, vypadaly jako zvětšené leporelo. Na každém z kartonu byla namalovaná jedna část z celého obrázku, na niž byla vyobrazena velryba. Když byly všechny díly této skládačky, nalezeny, pobídli herci děti, aby jim šly s tímto, pro ně náročným úkolem, pomoci. Bez váhání se začal zvedat celý sál, který si herci museli usměrnit pouze na dvě řady.
Obrázek byl po pár nesnázích složen, z řad dětí přišel bouřlivý potlesk a představení mohlo skončit.
Plná energie a optimismu opouštím divadlo s uvnitř zanechaným dojmem radosti z maličkostí, jako měly děti z tohoto představení a zároveň s úvahou, zda nezačít chodit na takovéto příběhy, kdy je sál plný impulzivních, spontánních a nadšených dětí, častěji!
Foto: Michal Ševčík
