Zpět na výpis článků

Pouštní přeháňka

Dne 6. 12. 2016 měla premiéru inscenace Pouštní déšť v prostoru univerzitního divadla K3 v bývalém Jezuitském konviktu, představená divadelním spolkem Po škole. Spolek se soustředí na autorskou tvorbu určenou pro studenty středních nebo základních škol, ale i pro běžnou veřejnost. Na univerzitní půdě jeho členové již uvedli inscenaci Cizinci, premiérovanou v červnu. Pouštní déšť je absurdní drama o problematice lidské cílevědomosti, lhostejnosti, ale i pouhé lenosti. Se spolkem Po škole se titul rozhodl nastudovat sám autor Michal Kadlec.

Děj je jednoduchý, dva univerzitní profesoři jdou na večeři před důležitou prezentací vlastního výzkumu. Z dialogů se dozvídáme o jejich životech, mindrácích a vzájemném vztahu. Oba profesoři jsou velmi rozdílné osobnosti. Jeden je typický intelektuál, egoista a možná i trochu narcis, druhý je naopak stydlivý. I přes svůj handicap, jímž je sociální fobie z mluvení na veřejnosti, působí mnohem otevřeněji vůči druhým lidem. Na jejich střetu je postavený celý dramatický vývoj hry.

Restaurace, v níž se vše odehrává, je na jevišti pojednána pomocí mnoha stolů se židlemi, ke kterým usedají další hosté. Profesoři stále omílají tři stejná témata, zatímco venku prší. Kvůli neutuchajícímu dešti nechtějí odejít z restaurace, protože jeden z nich má komplex z toho, že by si zničil účes. Druhý je zase nervózní, že by před cizími lidmi koktal.  Zejména v tomto spočívá celá absurdita hry, ovšem situace samotná je pojata smrtelně vážně. Během chvíle skutečně začne vznikat dojem, že kdyby z restaurace obě postavy odešly, tak by se zhroutil svět. Zásady absurdního dramatu se zdají být dodrženy, inscenace samotná ale provedením připomíná spíše rozhlasovou hru než divadelní představení. Na herce Jiřího Žáka a Jana Kubánka v inscenaci nejsou kladeny vysoké pohybové nároky, celý projev spočívá v řečovém projevu doprovázeném občasnými gesty, oboje ale zůstává rezervované a neteatrální. Nebýt občasných příchodů postav štamgastů a servírky v podání Terezy Stoklasové, jednalo by se téměř o statický obraz. S epizodními postavami, s nimiž se v inscenaci zachází jako s komparzem, se pojí i nedůsledná práce s rekvizitami a konkrétními detaily. Při příchodu si odloží deštník, ale odchází s úplně jiným. Vstup do restaurace je přes hlediště, ale jeden host přijde z opačné strany. Komparz, kromě občasného vytržení z určité scénické letargie, se zdá naprosto zbytečný.

Pouštní déšť by mohl být metaforou toho, jak lidé čekají na spásu, ale ta málokdy přijde. Podobně se to má i s pointou hry. Během čekání na ni nedochází k žádnému zásadnímu vývoji ani zvratu. Režisér věnoval větší pozornost sdělení hry než situační nebo vizuální prezentaci. Herectví i inscenační postupy byly civilní a velmi jednoduché. Představení má velmi dlouhou expozici, kdy jsme uváděni do hlavní situace, ale konec je uspěchán. Když profesoři dojdou ke svému zásadnímu zjištění, není téměř možné je vstřebat a místo blahodárného osvěžení deště zůstane spíše pachuť písku.


Spolek Po školePouštní déšť. Autor a režie: Michal Kadlec.

Premiéra 6. 12. 2016 v uměleckém centru K3, recenze psána z premiéry.

FOTO: Jakub Grolmus

Poslední články autora

No ale na internetu jsem četla…  

V předvečer Noci divadel Nezapomeňme

A kde byli bohové?