Zapříčiněním počasí mělo představení BŮH je DJ téměř půlhodinové zpoždění, ovšem někteří diváci byli ochotni stát ve frontě přes pětačtyřicet minut. Divadelní stan zcela vyčerpal svou kapacitu a soubor Divadla Petra Mankoveckého s milým pobavením svolil, abych následující rozhovor přepsal do českého jazyka. Výpověď režiséra (Šimon Ferstl), dívky, která je charakterizována jako Ona (Barbora Andrešičová), a jejího partnera charakterizovaného jako On (Tomáš Pokorný) vychází z programu inscenace, na kterou čtenáře tímto odkazuji.
Mohl byste se čtenářům představit?
Režisér: Divadlo Petra Mankoveckého je divadlo založené absolventy herectví Bratislavské divadelní školy ročníku 2015. Zakládá se tedy na chuti pokračovat pospolu jako ročník i po skončení studia. Zvali jsme režiséry a osobnosti, u kterých jsme si mysleli, že by s námi chtěli pracovat, což však není případ představení BŮH je DJ, neboť já jsem ze stejného hereckého ročníku, ze kterého jsou kolegové. Chtěli jsme v rámci naší generace otevřít otázku, zda chceme zůstat uzavření v prostoru virtuální reality, či ji chceme nějakým způsobem překročit.
Otázka reality show a ztráta intimity je pro dnešního divadelního diváka již známou až zastaralou otázkou, na jakém základě si myslíte, že vaše inscenace tuto tradici překračuje?
Režisér: To podstatné právě spočívá v tom, že se nic nepřekračuje. Problém naší generace podle nás spočívá v tom, že žijeme tím, abychom veřejně prezentovali podobu našeho života, ale ten vnitřní život je stále tradiční v tom slova smyslu, že je až zanedbávaný. Stáváme se povrchní v otázce vztahu.
Bůh je DJ evokuje hudbu a spousta diváků odcházela z představení zklamaná, že právě ta hudba se projevila pouze jako vedlejší symptom… Diváci zřejmě tedy očekávali více tu diskotéku. A já se ptám, jak moc si vaše inscenace hraje s tímto očekáváním publika.
Režisér: Ano, i to, že jsme šli s hudbou ven a ta forma té show právě funguje tak, že tato vnější podoba promlouvá skrze vnitřní, intimní zpověď postav, která je velice komplikovaná. Ale ano, název je hlavně lákadlo, které právě představení transformuje v zjištění, že onen šovinismus je kritizován skrze intimní výpovědi těch, kteří o sobě takto vypovídají. Autentičnost, že pár, který hraje pár, řeší tyto problémy, je právě tou kotvou, která prolíná inscenaci s realitou.
Inscenace prezentuje dítě jako světlo v nákupním košíku. Konec je velice pesimistický, neboť světlo zhasne a virtuální vnímání světa zamezuje reálnému životu – zrození nového života, narození dítěte. Jste generace třicátníků, kteří současně řeší téma rodiny, mateřství. Mohla byste říci, v čem vám toto připadá toliko do nebe volající?
Ona: Právě to, že člověk raději miluje v rámci svého „virtuálního“ vztahu namísto toho reálného, se ukazuje v onom depresivním konci. Ona raději pro svou jistotu, pro svůj virtuální vztah, ve kterém touží po dítěti, odmítne skutečnost, ve které by opravdu dítě mít mohla. A právě to, že Ona je ochotná pro svůj virtuální vztah zlikvidovat vlastní dítě, je tím, co mně připadá strašlivé.
Téma kdy kdo koho svádí a kdo je kým sváděn je dnes už passé. Nač zas a znova to podstupovat?
On: Naše generace funguje v tom, že mladí nás ještě neberou a staří nás ještě nerespektují. My jsme pár, který představuje pár, a právě v tom je text inspirující, neboť když jsme začínali v tom, že text nefunguje jenom na rovině live streamu, ale v tom, že naše generace musí říct něco víc. A ta otázka, co je realita a co je fikce, nám připadala, že je stále hranicí toho, co je potřeba překročit.
Ona: Důležité je to, že publikum v Čechách vnímá jako humorné to, co pro nás působí velice vyprázdněné. Dva ztroskotanci, kteří se drží pouze sebe sama, jsou vlastně tragédií. Pro vás působili jako komedie, což je do nebe volající zajímavostí. My jako pár jsme někdy nevěděli, zda se hádáme jako partneři, či jako divadelní postavy, a v tom se nám humor na rtech vytrácel. A tak jsme zjistili, že velice podstatná je pro nás improvizace.
FOTO: Facebook Open Air Programu Hradec Králové, archiv Open Air Programu Hradec Králové
