Zpět na výpis článků
lastov

,,Piliny jsou vůně ženy“

Rozhovor s režisérkou, choreografkou a herečkou Adélou Laštovkovou Stodolovou při příležitosti reprízy představení Muži v Divadle Ponec.

Nejde přehlédnout, jak média ve všech směrech preferují ženy a v pozadí stojí muž, spolu s tím, čím ve svém životě prochází. Nyní ale otevřela Adéla Laštovková Stodolová ve svém autorském projektu naopak mužskou krajinu a přivedla pětici herců do divočiny, kde se vyrovnávají formou rituálů se svými problémy jako je stagnace, agrese, víra nebo nepřítomnost otce. Ve spolupráci s tandemem SKUTR nechává Stodolová herce doslova propadnout do animálna, kde se setkávají sami se sebou.

Můžete blíže popsat okolnosti vzniku představení Muži?

Začalo to asi někdy v mých 21 letech, kdy jsem řešila vztah se svým otcem. Pojmenovávala jsem si ho formou arteterapie a malovala ho tak, jak si ho představovala. Měl pět hlav a každá z nich ztělesňovala jinou mužskou vlastnost. A poté co jsem se vdala a narodili se mi dva synové, začalo mi být čím dál víc líto, že tak málo rozumím mužům.

Začala jste se tedy o muže více a jinak zajímat…

Přicházelo to ale velmi přirozeně. Objevila jsem například Ligu otevřených mužů, kde muži chodí na Vyšehrad číst pohádky dětem, dělají různé festivaly, na které jezdí jen otcové se svými dětmi nebo pořádají ryze mužské alternativy výletů. Začala jsem také více číst knihy, které se zaobírají touto tématikou. Právě proces nastudování byl pro představení to nejdůležitější.

Čím začala samotná práce s herci?

Projekt vznikal formou asociace. Řekla jsem nějaké slovo a herci psali to, co si pod ním představí. Vycházeli jsme z takových forem domácích úkolů a následně poznatky zpracovávali. Výrazně ale naše představení ovlivnila práce s konstelacemi. Herci se v souvislosti s tím na jevišti otevírali a řešili tam své problémy. Dá se říct, že se pro nás stala práce na představení takovou formou terapie.

Co Vás vedlo k transformaci mužů do vlčí smečky?

Studovala jsem na HAMU a tam jsme v prvním ročníku často pracovali s přeměnami lidí do zvířat. Oblíbila jsem si ten okamžik propadu do toho, co je v nás. Určitou animálnost, přes kterou se dá vyjádřit více než skrze člověka. Třeba přijetí mláděte.

Vy jste ale navíc muže vsadila do lesa...

Byla jsem přesvědčena o tom, že chci, aby bylo představení o mužích, kteří se dostanou do divočiny mentálně nebo fyzicky. Začnou se tam totiž chovat pudově. Inspirovala mě k tomu kniha Pozor, srdce muže!. Tam, aby muž našel sám sebe, musí do divočiny, protože i Adam vznikl v divočině, kdežto Eva už v Edenu. Proto musí muž vstoupit do něčeho nespoutaného a divokého, protože právě tam se najde.

Jak jste v tom případě přemýšlela o scénografii?

Od začátku jsem pracovala s představou lesa. Věděla jsem, že tam chci mít špalky a taky hlínu, která je spojena s fenou a následně se zemí. K přítomnosti hoblin na scéně, z kterých se muži zjeví žena, mi zase dopomohl můj otec. Řekl mi, že piliny jsou vůně ženy. Proto i následně vzniklo to, že si k pilinám muži čichají.

A jak vznikla role ženy?

Vznikla až po konstelacích. Tím, jak většina věcí v představení vyplynula z postavení mužů ve smečce, zajímalo nás, jak vlastně ve skupině funguje žena / fena. Představuje tam matku, milenku, manželku a také ženu, která dává muži první dar. Zároveň se to ale i otáčí. Dostává se do pozice, kdy ona muže následuje.

Právě toto mají některé ženy v představení problém přijmout…

Vím, že s představením ženy příliš nesouzní. Především s tou submisivní polohou ženy/feny, jakou zaujímá ve smečce. Ženy jsou z představení více rozhořčeny než muži a říkají, že žena je v něm popřením. Já si naopak myslím, že žena je za vším. Je ale také důležité neplést si představu s postavou.

Ovlivnil tandem SKUTR hodně výsledný projekt?

Martin a Lukáš vstoupili do projektu dvě neděle před premiérou. Tím, že spolu už ale několik let spolupracujeme, uměli rychle na všechno zareagovat. Navíc jsme byli všichni po třech měsících intenzivního zkoušení do představení tolik ponoření, že oni byli jediní, kteří nám dokázali dát zpětnou vazbu. Kromě toho celé představení velmi zkonkrétnili.

Zajímá mě ještě samotný Váš přístup. Čeho si na svých projektech vážíte?

Toho, že v nich jdu čím dál více do hloubky. Přála bych si, aby v sobě měla moje představení nějaké vědění. Navíc jak stárnu, cítím ve věcech, co dělám moudrost. Zraji v tom, že když nějaká témata odkrývám, souběžně si je i připouštím. A to je vlastně to hlavní, co mě naplňuje.