Už podruhé v této sezóně přizvalo Národní divadlo Brno ke spolupráci slovenského režiséra Rastislava Balleka, aby mu svěřilo nastudování Shakespearova Othella. Podobně jako v jím režírované inscenaci Ibsenovy Nory, která měla v NDB premiéru počátkem listopadu, upírá Ballek veškerou pozornost na konflikt ústřední dvojice, v tomto případě Othella (Robert Roth) a Desdemony (Lucie Schneiderové), který má zpočátku podobu vášnivého milostného vzplanutí a na konci neméně vášnivé nenávisti. Všechny ostatní postavy včetně Jaga (Bedřich Výtisk) jsou zjednodušeny na jakési typy. Výtiskovy výstupy v roli Jaga mají podobu politických projevů, umně sestavených, pronášených rádoby vtipně, s nadhledem, ale bez příslušné pozornosti diváků. Ani při nejlepší vůli si neumím představit, že by tyto nezáživné komentáře strhly tak impulsivní odezvu. Veškerá „práce“ tím zůstává na Othellovi, resp. jeho představiteli Robertu Rothovi, který je v podstatě samoživitelem své zničující žárlivosti. Ani závěr mu nedopřeje náležitou interakci s ostatními postavami. Benátští šlechtici sice zaujatě sledují vraždu Desdemony, ale poté scénu opouští. Jago jakmile zvládne zastřelit nechtěné svědky (Rodriga a Emilii), přenechá vražednou zbraň Othellovi a nijak nepostižen odchází přes hlediště. Na scéně zůstává jen mrtvá Desdemona a Othello, který směřuje svou obhajobu k obecenstvu.
Sympatickým prvkem této inscenace je mj. to, že v případě Othella upouští od černého líčení. Není třeba, Roth se se svým expresivním projevem dostatečně liší od ostatních postav a černá tvář je tak zbytečná. Pouze na závěr, kdy se vražda Desdemony inscenuje jako jakási rituální oběť, halí polonahého Othella černá líčidla a etnické ozdoby. Zábavné je také volné střídání češtiny, angličtiny a Rothovi rodné slovenštiny vč. domnělých nedorozumění a následného opakování replik. Za zmínku stojí i nápadité kostýmy Katariny Holkové, které jsou u vedlejších postav sjednoceny černou a bílou s případnými červenými akcenty. U hlavních postav není podstatná jednota stylu či historická věrnost, ale charakteristika jednotlivých postav. Ve svém prvním výstupu přichází Jago na scénu v kostýmu klauna či harlekýna s maskou na obličeji, přímo na scéně se svléká a pod pestrým vrchním kostýmem má neutrální šedý oblek. Desdemona většinu času tráví jen v pánské košili, na Kypr ovšem přijíždí jako natěšená turistka s růžovým kufrem na kolečkách, v pestré sukýnce a plavkách. Othellovi vzrůstající pudy ilustruje mj. tričko bez rukávů s leopardím vzorem.
S odkazem na shakespearovskou tradici navrhl Jozef Ciller scénu jako prázdné jeviště bez postranních šál i zadního výkrytu. Jednotlivé postavy jej opouští minimálně, každý má určeno své místo i přesný pohyb po jevišti. Kromě několika rekvizit a vojenského ležení zdůrazňují atmosféru boje filmové sekvence, které zobrazují jak bojové scény, tak expresivní grimasy Othlella naznačujícího bojové líčení. Zdá se, že prázdné jeviště inscenaci příliš nepomohlo, často byl problém jej nějak dramaticky zaplnit.
Balekův výklad, v němž je Othello výhradním strůjcem svého štěstí, resp. neštěstí je rozhodně zajímavý a neotřelý. A je pravda, že bez ohledu na vnější okolnosti, je každý za své rozhodnutí zodpovědný sám. Othello tak není obětí Jaga, ale především svých vlastních pudů. Potlačením Jagových výstupů ovšem inscenace ztrácela určité napětí, situace dostatečně negradovaly a výstupy Othella se zdály nedostatečně motivované či přehnané.
Režie: Rastislav Ballek. Překlad: Jiří Josek, Ĺubomír Feldek. Dramaturgie: Martin Kubran. Scéna: Jozef Ciller. Kostýmy: Katarína Holková. Videoprojekce: Mária Rumanová. Hudba: Dano Heriban.
Premiéra: 25. 4. 2014, psáno z premiéry.
Foto: KIVA
