Můj romantický příběh, v Česku již mnohokrát inscenovanou hru skotského dramatika Daniela Craiga Jackonsona, poprvé uvedenou v Bush Theatre v roce 2010, připravil v olomouckém Divadle Tramtarie mladý ostravský režisér David Vyhnánek. Vliv jeho domovského Divadla Mír i ostravské nátury je v tomto kousku velmi znát, o tom ale později. Kostýmy a důmyslnou scénografii zastupující mnoho různých prostorů i časů v životech protagonistů vytvořila Zuzana Čupajová, energickou hudbu složil Peter Gábor ml., rekvizity obstarala Michaela Kubová a o dramaturgii se postaral Adam Dragun. Výrazným prvkem této inscenace je i light design Daniela Bodláka, Jiřího Housera a Aleše Hejrala. Právě rozsvícením chladných zářivek, zazněním prvních not hudby a příchodem herců na jinak temné jeviště celé představení začíná.
Než se tak ale stane, má divák přicházející do sálu možnost prohlédnou si ještě před začátkem osvětlenou scénu s na místní poměry neobvykle propracovanou scénografií. Uzavřenou krychlovitou místnost rámuje lesklá bílá podlaha s minimalistickými geometrickými vzory přecházející přes podobně řešené stěny do stropu tvořeného stříbrnou kovovou konstrukcí. Stejný materiál – kovové tyče – je využit i na rozdělení scény na tři části. První představuje byt Amy (Barbora Šebestíková) s televizí, telefonem a postelí a oddělena je od druhé části krom tyčí i pásy červené fólie visícími ze stropní konstrukce. Druhá část je barevně neutrální, obsahuje dvě barové židle a okno a představuje kde co od autobusu přes bar po park a mnoho dalších lokalit v závislosti na toku děje hry. Třetí část, oddělená pásy zelené fólie, pak zastupuje kancelář s psacím stolem a tiskárnou. Již na první dojem působí scéna neosobně a chladně, což nejvíce podtrhne závěr představení, ladí však i s celkovým dramatickým příběhem založeným na odstupu dvou lidí, kteří by spolu mohli být šťastní, jen kdyby se nebáli navzájem otevřít a přestali před sebou hrát nejrůznější hry. Zároveň chlad a stísněnost malé scény dobře dotváří i neosobní atmosféru kanceláře, kde se protagonisté poprvé potkají.
Právě v kanceláři postava Toma (František Herz) celou hru začíná svým cynickým monologem o těžkostech
hledání partnera. Přednese v něm výmluvné přirovnání: „Víte, jak v zajetí nutí zvířata, aby se pářila? Dají je do jedné klece,“ a i divákovi, který by si nepřečetl anotaci hry, tak dává jasně najevo, o čem příští hodina a půl bude – o vztazích, konkrétně o vztahu Amy a Toma, pracovních kolegů, třicátníků, kteří už mají pár milostných klopýtnutí za sebou a traumata a zkušenosti z nich si nesou i do svého nového vztahu. Dá-li se tomu, co se mezi nimi odehrává, vůbec říkat vztah. Jak se totiž dozvídáme nejprve z vyprávění z úhlu pohledu Toma, a pak i Amy, ani jeden z nich není po uši zamilovaný, ani jeden nevstal z postele, ve které se spolu v den, kdy se poznali, opilí vyspali, s úmyslem strávit s tím druhým šťastně zbytek života. Celá jejich aféra pramení především ze špatné komunikace, jež Tomovi brání v rozchodu s Amy, a postranních úmyslů Amy, která chce kolegyni Saše (Jana Drgová) dokázat, že je schopná nového kolegu sbalit. Ani jeden ale není ze svého protějšku zrovna nadšený. Tom nazve vztah s Amy „koncentrákem se zdravou výživou“, Amy Toma zase „neučesaným zamindrákovaným pitomečkem“. Hercům se přitom daří naplňovat obě polohy svých postav (z Tomova úhlu pohledu je Amy naivní stíhačka, když ale přebírá vyprávění ona, stává se z ní samostatná žena, která si chce s kolegou jen nezávazně užít) a oběma postavám propůjčují dostatečnou uvěřitelnost skrze jejich osobnostní vývoj, patrný jak v retrospekci, tak i v situacích ze současnosti. Zároveň oba hlavní herci dobře gesticky (v postojích, výrazech tváře, práci s hlasem, …) praktikují klasický „mítvpičismus“, slušněji řečeno cynický nadhled či odstup od druhých lidí a jejich potřeb, a podtrhují tak morálně pochybné motivace obou hlavních postav. Pokrytectví, které uplatňují v přístupu k jejich vztahu, se nejvíce projevuje v upřímných replikách mířených do publika, velmi rozdílných od toho, co si postavy dovolí navzájem říct ve fikčním světě hry.
Právě metadivadelní promluvy do diváků svým nábojem nejvíce připomínají styl komedií Divadla Mír. Nekorektní humor, nadávky a krutá ironie se zrcadlí hlavně v replikách Toma, několika příklady budiž: „Dodneška, když cítím voňavej stromeček, dostávám erekci“ či „mý ruce jsou cítit pičkou mý nový kolegyně Amy“ nebo i prosté „ty vole, tak to bylo o chlup.“ Podobně je humor nevhodný pro mladistvé ztvárněn i fyzicky, například v němé postavě obsluhy bistra U Robert(k)a, kde si protagonisté dávají ve svých vzpomínkách první rande. V paměti ulpí hlavně chvíle, kdy si Robert otočený k publiku zády leští… totiž, kdy leští skleničku na víno. Ad absurdum je pak dotažen vliv režisérova ostravského milieu v rozhovoru Toma s novým přítelem Elison, ve kterém následuje za skoro každým plnohodnotným slovem výraz „pičo“.
Byť, jak je divákovi postupně odhaleno, jsou oba protagonisté morálně zhruba na stejné vlně a mohli by tak být spolu šťastní, nedokáží to, oba mají už svá srdce zadaná a po předchozích zraněních jsou emocionálně uzavření, jak je vidět v retrospektivních vzpomínkách na jejich bývalé osudové lásky. Zde přichází čas dalších herců – Dominiky Hrazdílkové (v roli Elison Hamiltonové) a Miroslava Černého (v roli Calvina Kennedyho, mimo jeho další role Tomova kamaráda, přítele Elison či obscénní obsluhy bistra U Robert(k)a) – dětských lásek protagonistů, v jejich vzpomínkách postupně dospívajících a měnících se v dokonalé modly, kterým není rovno. Teprve až náhodné setkání s nimi po letech pomůže hlavním hrdinům překonat fixaci na minulost a otevřít se novému vztahu. Na to je už ale možná pozdě. Tom a Amy sedí v čekárně u doktora a připravují se na interrupci. Teprve v tento moment jsou spolu schopní otevřeně komunikovat a konečně se začít poznávat. Dokáže je ale tahle traumatická zkušenost sblížit natolik, aby spolu zůstali i po odchodu z ordinace?
Přerod žánru na konci hry z cynické vztahové komedie do pochmurné tíživé tragédie diváka uzemní a donutí jej zamyslet se mimo jiné i nad tím, nakolik je rozhodnutí o (ne)potracení plodu věcí „otce“ či kolik okolností může ovlivnit rozhodnutí dospělé, zajištěné a soběstačné ženy, která by dítě chtěla, ale…
Souboru Divadla Tramtarie se v této inscenaci pod vedením Davida Vyhnánka podařilo přenést do Olomouce trochu ostravského humoru, pobavit diváky sondou do jednoho nefunkčního vztahu i podnítit vážnější úvahy o odpovědnosti „rodičů“ za dosud nenarozený plod. Několikaletý vývoj hlavních postav podali herci poutavým, svižným a srozumitelným způsobem během rychle ubíhající hodiny a půl. Zároveň soubor vizuálně překvapil a z malého jeviště vytěžil propracovanou scénografií a prací se světlem maximum, a tuto inscenaci tak zařadil k tomu lepšímu, co olomoucká divadelní scéna momentálně nabízí.
Autorka je studentkou 2. ročníku bakalářského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.
- DIVADLO TRAMTÁRIE – Můj romantický příběh
- Autor: D. C. Jackson
- Překlad: Jakub Škorpil
- Režie: David Vyhnánek
- Dramaturgie: Adam Dragun
- Scéna a kostýmy: Zuzana Čupajová
- Hudba: Peter Gábor ml.
- Rekvizity: Michaela Kubová
- Soundesign, zvuk, projekce: Jonáš Meixner
- Light design, světla: Daniel Bodlák, Jiří Houser, Aleš Hejral
- Výroba: Jiří Krliš, Radim Lasovský
- Hrají: František Herz, Barbora Šebestíková, Jana Drgová, Dominika Hrazdílková, Miroslav Černý
Premiéra 26. února 2024, psáno z generálky 25. února 2024.
FOTO: Marek Malůšek
