Nejmenší scéna Národního divadla moravskoslezského, Divadlo „12“, uvedlo 26. října 2024 jako první novinku sezóny hru Discoteca Paraiso. Výrazně experimentální text současného německého dramatika Rolanda Schimmelpfenniga si tak v překladu Jany Sloukové prošel svojí českou premiérou. Režie se ujal Tomáš Svoboda, který stojí mimo jiné i za divácky veleúspěšnou inscenací NDM Goldoni po ostravsku aneb sluha dvou pánů.
Inscenace začíná jako barvami a světly nabitá diskoshow. Na minimalistickou scénu Nikoly Tempíra, sestávající z obdélníkové nádrže po kotníky plné vody, v níž po celou hodinu představení taje půlmetrová kostka ledu se zamraženou diskokoulí, přichází pět herců v halucinačně barevných a vzorovaných overalech, zprvu částečně skrytých pod neméně barevným párty oblečením. Za kreativními kostýmy, obepínajícími a zdůrazňujícími střihem i ve stavbě vzorů těla herců, stejně jako za volným, černobílým stejnokrojem sboru, stojí Markéta Kaplanová. O pulzující energickou klubovou hudbu, na kterou herci trsají, se postaral Jiří Hájek ve spolupráci s Davidem Schreibrem. Naživo zpívané party střídající v napjatějších scénách instrumentální disco předvedl skvěle sehraný smíšený pěvecký sbor, vzniklý speciálně pro tuto inscenaci spojením operních zpěváků NDM s neprofesionálními účinkujícími, tvořený Tomášem Chudobou, Eduardem Kácalem, Silvií Mlynarczykovou, Julií Rovenskou, Magdalénou Rovenskou, Adélou Schreiberovou, Sárou Slovákovou, Danielem Tomášem a Elizabeth Višovanovou.
Pět lidí se může zdát málo na zaplnění klubu, kde se celá „tahle noc, kdy bude všechno jinak“ odehrává, není
tomu ale tak. Herci si mezi sebou totiž přehazují přes osmdesát postav – Sára Erlebachová, Kamila Janovičová, Aneta Kaluža Klimešová, Martin Dědoch a Robert Finta se tak stávají sedmnáctiletou dívkou, čtyřmi blondýnami z Kanady, dřevorubcem, třiceti Španěly, třemi sestřenicemi pátého barmana a mnoha dalšími. Co replika, to promluva jiné postavy či skupiny postav. Trochu mimo toto schéma stojí Tomáš Jirman a Petr Panzenberger, kteří se v průběhu představení převážně drží každý jedné postavy – slepého vyhazovače klubu jménem Černý pes a pětasedmdesátiletého bezejmenného Rusa z Petrohradu. Inscenace sleduje vztahy (či spíše setkání doslova na jednu noc) některých aktérů podrobněji, jiné jen letmo, a tematizuje tak kulturu nočních podniků, kde alkohol i pot tečou proudem a pro impulzivní chtíč není čas na lásku. Hlavní dějovou linkou je vznikající, díky hereckému podání něžně a nevinně působící vztah mezi Panzenbergerovým Rusem a sedmnáctiletou dívkou převážně ztvárněnou Sárou Erlebachovou, jehož tragický konec uzavírá i celou inscenaci. Zaslíbený ráj, jak je zprvu pulzující noční klub v inscenaci prezentován, postupně odkrývá svou vyprázdněnou, nebezpečnou a násilnou podstatu a proměňuje se pro aktéry v peklo.
Co do tempa začíná inscenace jako energií nabitá rozpustilá jízda, postupně ale dějově zvážňuje a spolu s tím bohužel i poněkud ztrácí dech. Režisérovi se zprvu daří i na malém jevišti rozehrát živou show plnou barev, pohybu a hudby, u které divák neví, kam se dívat dřív, jak ale atmosféra v klubu houstne a prvotní euforie se vytrácí, snaží se herci stále více a více přesouvat důraz jen na ztvárňovaný text. Po rozdivočení divákovy pozornosti to jde ale těžko a střední část představení tak působí poněkud zdlouhavě. Výraznější náboj se vrací na konci představení ve vizuálně a fyzicky působivé smrti pětasedmdesátiletého Rusa z Petrohradu, kterého Finta v roli bratra sedmnáctileté dívky brutálně ubije a utopí v nádrži s vodou, přičemž pokropí i diváky v prvních řadách.
Přesto je inscenace vydařená, zejména herecky: zvláště vyniká energický přístup Roberta Finty jak v rozdováděném začátku, tak i v poslední scéně ubití Panzenbergerovy postavy. Představa hereckého souboru složeného jen z několika Robertů Fintů, kteří by si mezi sebou předávali všech přes osmdesát postav, které se ve hře nacházejí, vypadá v kontextu této inscenace velmi zajímavě. To samozřejmě neznamená, že by za ním ostatní kolegové zaostávali – Kamila Janovičová propůjčuje ženě z Východu živé odhodlání ve snaze najít partnera v sympatickém dřevorubci Martina Dědocha, Sára Erlebachová je jako sedmnáctiletá dívka mladistvě jemná a zasněná a Aneta Kaluža Klimšová tančí na parketu ve všech rolích patřičně sebevědomě.
V Discotece Paraiso vznikla ve „Dvanáctce“ zajímavá inscenace vystavěná na experimentálním textu, doplněném propracovanými kostýmy, nápaditou scénou (spojení umístění děje do prostředí klubu a herců do vodní nádrže funguje jako podtržení abstraktního módu inscenace výborně) i skvělým hudebním i pěveckým doprovodem. A třebaže v průběhu večera mírně polevuje v pulzujícím tempu, vizuálně nadchne a na skromné ploše zhruba šedesáti minut hracího času rozhodně nenudí.
Autorka je studentkou 3. ročníku bakalářského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.
- NÁRODNÍ DIVADLO MORAVSKOSLEZSKÉ, DIVADLO „12“ – Discoteca Paraiso
- Autor: Roland Schimmelpfennig
- Překlad: Jana Slouková
- Režie: Tomáš Svoboda
- Dramaturgie: Norbert Závodský
- Scéna: Nikola Tempír
- Kostýmy: Markéta Kaplanová
- Hudba: Jiří Hájek
- Hudební spolupráce: David Schreiber
- Hrají: Sára Erlebachová, Kamila Janovičová, Aneta Kaluža Klimešová, Martin Dědoch, Robert Finta, Tomáš Jirman a Petr Panzenberger
- Sbor: Tomáš Chudoba, Eduard Kácal, Silvie Mlynarczyková, Julie Rovenská, Magdaléna Rovenská, Adéla Schreiberová, Sára Slováková, Daniel Tomáš a Elizabeth Višovanová
Psáno z premiéry 26. října 2024.
FOTO: Martin Kusyn
