Orfeus v podsvětí Jacquesa Offenbacha je všeobecně považován za vůbec první světově známou operetu. Tento svého času velmi kontroverzně přijímaný hudebně-dramatický tvar je v podstatě určitým znevážením nedotknutelnosti zákonů velké opery. Upřednostňována je v něm líbivost na úkor vážnosti, komika na úkor tragiky a konečně lidovost na úkor strojeného sociálního patosu. S tímto povědomím je třeba k operetě přistupovat, a to zvláště dnes, kdy do popředí současné populární zábavy vstoupil muzikál a v očích laického diváka tedy opera i opereta splynuly ve společném rámci zastaralého žánru. „Olomoucký Orfeus“ v provedení Moravského divadla však dokazuje, že provokativní a burleskní atributy operety ještě zdaleka neztratily svůj pel a mohou i současného diváka zastihnout nepřipraveného.
Orfeus v podsvětí zaměňuje vlastnosti velkých operních hrdinů za vlastnosti pokleslé. Namísto zamilovanosti se tak setkáváme se znechucením, manželskou oddanost vystřídá znuděnost a osudová láska je zastíněna sexuálním chtíčem. Pokřivenost klasických a vesměs ctnostných dramatických motivů vždy přirozeně vzbudí v části publika pohoršení. Měli bychom si však uvědomit, že se dnes v divadelním prostředí setkáváme s prvky parodie zcela běžně a často se nad tím ani příliš nepozastavujeme. Všechny ty moderní interpretace Shakespeara či jiných velkých klasiků nebývají povětšinou ničím jiným než parodií nebo přinejmenším deformací tradičního uměleckého patosu. Offenbach jako by budoucí směr divadelní tvorby předvídal a coby jeden z vůbec prvních umělců (a to navíc umělců hudebních) si dovolil sáhnout na nedotknutelné – na Gluckovu operu Orfeus a Eurydyka, která představuje jednoho z hlavních zástupců antické poetiky v rámci operního umění.
I po sto šedesáti letech od pařížské premiéry působí Offenbachovo dílo provokativně, ale zároveň také lehce a hravě. Režie Oldřicha Kříže zdůrazňuje jeho výpravný charakter, a především komediální potenciál zpěváků. Opereta je specifická kombinováním zpěvu a činoherního herectví, což klade na aktéry mimořádné nároky. Ansámbl opery a operety Moravského divadla se však s touto překážkou popasoval bez větších problémů a obě divadelní formy spolu vzájemně harmonizovaly. Zpívané party přecházely do hraných, aniž by to působilo jakkoli rušivě.
Dalším stěžejním prvkem inscenace jsou barvy. Příběh je rozdělen na dvě základní lokace, v nichž se odehrává – nebe (Olymp) a podsvětí. Oběma prostředím jsou uzpůsobeny kostýmy a celkové ladění scény. Zatímco nebe je reprezentováno zlato-modrou kombinací, náladu pekelného podsvětí dotváří kombinace černé a červené. S výraznými kontrasty ostatně pracoval již samotný Offenbach ve své hudební kompozici. Tklivé, takřka dojemné melodie střídá ve druhém dějství pekelný kvapík (později známý jako can-can). Choreografie i kostýmy, použité během známého motivu, na který se jistě většina diváků těšila, byly zvoleny velmi vhodně a efektivně. Sevřená režie dokázala navodit zprvu kontrastní ladění mezi nebem a peklem, aby postupně divák stále více podléhal pekelnému can-canu, jehož hlavní motiv je s blížícím se finále stále dynamičtější.
Velmi výrazným a nezdráhal bych se říci také nejvíce kontroverzním momentem je nástup Martina Štolby coby boha Jupitera v převleku přerostlé mouchy během prvního obrazu druhého dějství. Zjevení této karikaturní figury na scéně bylo bezprostředně přijato bouřlivým potleskem. Navzdory tomu si však myslím, že právě tento extrémně nápadný a zcela jistě nepřehlédnutelný výjev vytvoří mezi diváky dva tábory. Jeden jej bude považovat za přirozené, vtipné a vlastně nanejvýš patřičné vyústění parodického rázu celé inscenace, druhému však může připadat již za hranicí dobrého vkusu, potažmo na samotné hranici trapnosti. Nabízí se proto otázka, není-li jeho akcentace a jevištní zdůraznění až příliš přehnané a pozornost strhávající.
V celkovém souhrnu je však třeba zmínit, že inscenace Orfea v podsvětí v podání Moravského divadla docílila velmi provokujícího výsledku. Ani dnes, kdy ideály antického světa jsou již dávno překročeny, mnohokrát zparodovány a zkarikovány, nevyznívá provedení klasické operety bezzubě a nudně. Naopak se zdá být velice odvážným počinem, který nám připomíná vše, čím může být umění ve své pravé podstatě rozporuplné.
- MORAVSKÉ DIVADLO OLOMOUC – Orfeus v podsvětí
- Skladatel: Jacques Offenbach
- Libreto: Ludovic Halévy, Hector-Jonathan Crémieux
- Překlad: Ivo Fischer
- Režie: Oldřich Kříž
- Hudební nastudování: Tomáš Hanák
- Dirigent: Tomáš Hanák, Miloslav Oswald
- Sbormistryně: Lubomíra Hellová
- Choreografie: Petra Parvoničová
- Scéna: Daniel Dvořák
- Kostýmy: Roman Šolc
- Asistent režie: Petr Hloužek
- Hudební příprava: Milada Jedličková, Lucie Kaucká
- Inspicient: Radek Vojtěch
- Účinkují: Petr Martínek/Milan Vlček, Martin Štolba/Jakub Tolaš, Jakub Rousek/Peter Svetlík, Ondřej Doležal/Oldřich Kříž, Radek Leszczynski/Vojtěch Pačák, Jiří Kučera, Jan Vaculík, Barbara Sabella/Lucie Kordová/Olga Bezačinská, Elena Gazdíková/Lea Vítková, Zdena Mervová/Vendula Hlubková, Eva Wolfová Zatloukalová/Vendula Pumprlová, Lucie Skácelíková/Markéta Zahnašová, Magda Málková/Zdeňka Mollíková, Radan Hlubinka/Radim Šimeček, Jiří Horowitz
Psáno z premiéry 22. února 2019 v Moravském divadle Olomouc.
FOTO: archiv Moravského divadla Olomouc
