Problematika body shamingu se v poslední době stává tématem globální veřejné diskuse a promítá se i do mainstreamové umělecké tvorby. V Olomouci tuto problematiku ohledává nová inscenace Divadla Tramtarie Fat cabaret: Lásky, strach a zen nekonfekčních žen, kterou režírovala Janka Ryšánek Schmiedtová. Dramatický pretext je z pera česko-chilské dramatičky Anny Saavedry, která s Ryšánek Schmiedtovou opakovaně spolupracuje. Obě tvůrkyně akcentují zejména problematiku genderu a stereotypy spojené s nerovností mužů a žen. Projekt Fat cabaret nezůstává výjimkou a sám reflektuje téma sebepřijetí ženskou optikou.
Znamená štíhlost vždy krásu? Kde tato norma vůbec vznikla? A co se odehrává za plentou zkušebních kabinek? Fat cabaret nastoluje mnoho otázek týkajících se přijetí ženského těla, ať je jakékoliv. Upozorňuje na toxicitu soutěží krásy a tradici nastavování nesmyslných norem spojených s vnímáním ideálního těla. Inscenace zároveň nezůstává jen v obecných rovinách, ale dotýká se i skutečných příběhů několika žen. Herečky (Jana Drgová, Dominika Hrazdílková, Tereza Toth Čápová, Jana Posníková) v některých výstupech přímo citují příběhy reálných žen. Autorky totiž před tvorbou inscenace provedly dotazníkové šetření zaměřené na vztah žen k vlastnímu tělu. Dotazník obsahoval například otázky týkající se zkušeností respondentek s body shamingem, v jakém oblečení se necítí komfortně, případně které oblečení nerady nakupují a proč. Žánrově lze tedy inscenaci vymezit jako kombinaci dokumentárního divadla a kabaretu.
Za zmínku stojí svérázné herecký výkon Jany Drgové. Z jejího výstupu je cítit autentičnost a osobní
zainteresovanost do tématu. Všechny herečky se však vzájemně doplňují a tvoří tak vzájemnou synergii kompaktního ansámblového ženského těla.
Jeden z nejsilnějších momentů celé inscenace byla citace konkrétní odpovědi z dotazníku, v němž respondentka líčila svůj negativní vztah k malému poprsí, který se postupně proměňoval s mateřstvím a kompletně se změnil s diagnózou rakoviny prsu, kdy o jeden prs přišla. V tuto chvíli nebylo zapotřebí extravagantních kostýmů či vysoké stylizace, na které inscenace do jisté míry stojí, nýbrž postačila pouhá síla výpovědi.
Inscenace skrze svůj kabaretní tvar efektivně upozorňuje na proměnlivost vnímání těla a ženskosti. Mluvené výstupy střídají zpívané pasáže, které zdůrazňují absurdnost ženských situací a snaží se tak hravou metodou upozornit na vážný stav problému. Některé scény také účinně poukazují na nerovné nároky na mužský a ženský zevnějšek. Ženy na rozdíl od mužů bývají častěji pod drobnohledem a stávají se terčem kritiky za svůj celkový vzhled, oděv, tělesné proporce či (ne)upravenost.
Inscenace má kromě pár zmíněných silných momentů i mnoho slabších. Přestože se nejspíš jedná o autorský záměr, některé scény se svou kabaretní přestylizovaností ocitají až na hranici trapnosti a nevkusu, čímž bohužel přehlušují vážná témata. Protože se jedná o kabaret, představení postrádá koherentní naraci. Místo toho nás postavy v jakémsi scénosledu provází běžnými, potenciálně traumatizujícími situacemi žen, jako je preventivní prohlídka u lékaře, těhotenství či návštěva příbuzných. Tím upozorňuje na nesmyslnost zajetých toxického uplatňování společenských vzorců i v běžných situacích. Tyto vzorce se primárně promítají v přístupu k ženské tělesnosti a mnohdy nenápadně, ale slídivě, se nenávratně podepisují na lidském mentálním zdraví.
Scéna je po celou dobu stabilní. Imituje zkušební kabinku plnou zrcadel a světel, která jednak evokuje estetiku kabaretního prostředí, ale také upozorňuje na neustálé sebe-hodnocení a posedlost permanentní kontroly nad svým vlastním obrazem. Použité kostýmy, v podobě pestře barevných šatů, pak trefně vyzdvihávají jinakost každého jedince a upozorňují na diverzitu těl s jejich různými proporcemi.
Inscenace postrádá hlubší zamýšlení se nad příčinami, proč jsou ženy nevyrovnané se svým tělem. Zacházení s tématy sice naznačuje, že na vině jsou pochopitelně hlavně vnější společenské aspekty, jako zmíněné soutěže krásy a neustálé nastavování norem nerealistických ideálů krásy. Není ale jádro problému zakořeněné mnohem hlouběji? Například krátký exkurz do stále více rozšířených poruch příjmu potravy, jako je například anorexie a bulimie, ale i emoční tuk či záchvatové přejídání, by mohl umožnit lepší pochopení podstaty problému a možnost vnímat ho tak komplexněji.
Inscenace pojednává o tlaku na ženský vzhled a příbuzných tématech, ale nepřichází s žádným relevantním řešením. Představení je zakončeno rezignací a smířlivou písní s refrénem „tohle je náš fat cabaret,“. Ve vzduchu však visí otázka, zda je právě smíření ve smyslu „takhle to prostě je“ skutečně tím správným.
- Divadlo Tramtarie – Fat Cabaret: Lásky, strach a zen nekonfekčních žen
- Autorka: Anna Saavedra
- Režie: Janka Ryšánek Schmiedtová
- Scéna, kostýmy: Julie Ema Růžičková
- Hudba: Mario Buzzi
- Rekvizity: Romana Vopičková
- Sound design, zvuk: Jonáš Meixner
- Light design, světla, projekce: Daniel Bodlák
- Hrají: Jana Drgová, Dominika Hrazdílková, Tereza Toth Čápová, Jana Posníková, j. h.
Premiéra 14. března 2023, psáno z reprízy 8. května 2023 v Divadle Tramtarie.
FOTO: archiv Divadla Tramtarie
