Není to tak dávno, co se psala třicátá léta dvacátého století a pomalu se schylovalo k velké válce, která dostala název druhá světová. Temné období, holocaust, strach a smrt, málokdo si dnes dokáže představit, čeho všeho bylo lidstvo v minulém století schopné. Nelze tvrdit, že by byla tato éra dějin v našem veřejném prostoru opomíjena, i přes to ale dochází k upozaďování některých témat, která jsou s holocaustem spjata stejně jako například nacistická snaha o „konečné řešení židovské otázky“. Jedním z těchto upozaďovaných témat, která by si zasloužila větší pozornost, je bezpochyby perzekuce a vraždění homosexuálů, Romů či politických vězňů. A právě postavení homosexuálů v nacistickém Německu se věnuje emočně silné psychologicko-historické drama Bent amerického dramatika Martina Shermana.
Nezávislý divadelní soubor 3D Company uvedl hru v režii Martina Vokouna a dramaturgii Kristýny Čepkové jako českou premiéru 24. října 2022 v Žižkovském divadle Járy Cimrmana, kde má soubor svou domovskou scénu. Autoři inscenace se snažili vytvořit dílo, jež by dostalo zpět do podvědomí diváků postavení homosexuálů, kteří byli, a na mnoha místech bohužel stále jsou, vystaveni různým podobám perzekuce. Za dob nacistického Německa, kdy se příběh odehrává, byli homosexuálové prezentováni jako odpad společnosti, dehumanizované bytosti, jež nacisté považovali za větší hrozbu než Židy. Dokazuje to i, v inscenaci zmíněná, Noc dlouhých nožů, čistka nařízená Hitlerem v roce 1934 proti jednotkám SA, z nichž většina byla právě stejnopohlavní orientace. Zobrazení náročného života gayů v předválečném Německu, který se po likvidaci SA mění v holý boj o přežití, se v inscenaci promítá ve dvou časových linkách vystavěných tak, že příběh není vyprávěn chronologicky, jak tomu je v dramatické předloze, nýbrž se jeho časové roviny prolínají a postupně gradují v závěr, který je díky tomu emocionálně vypjatější než v Shermanově hře. Na jevišti se tak střídají scény vyprávějící příběh homosexuála Maxe před jeho zatčením gestapem a po něm, tedy v době jeho pobytu v koncentračním (pracovním) táboře v Dachau. Tento tvůrčí krok inscenačního týmu se ukázal jako šťastný a vhodně oživuje dramatickou předlohu, která zejména ve druhé polovině, odehrávající se v táboře, působí poněkud monotónně (např. ve scéně s přenášením kamenů z místa na místo).
Silně emocionální inscenace, která má potenciál zasáhnout diváka a donutit jej alespoň na okamžik se
zamyslet nad důvodem bezmoci a strachu postav, klade důraz především na jejich psychologickou stránku skrze realistické herecké ztvárnění. Pominu-li postavy tanečníků v nočním klubu, jejichž jednání je pochopitelně pojato s přiměřenou teatrálností, nic v této inscenaci není přehrávané nebo jinak výrazněji stylizované. Jednotliví herci se úkolu zhostili pozoruhodně, což není dáno jen jejich nepochybným talentem vžít se do rolí a situací a procítit je, ale i faktem, že je příběh inspirován skutečnými událostmi. Děj inscenace sleduje život Maxe (Daniel Mišák), který je vystaven těžkým a psychicky náročným zkouškám, jež musí pro přežití překonat. S jeho na první pohled lehce sobeckou povahou a obchodními schopnostmi, které výrazně ovlivnil jeho původ z bohaté rodiny majitele továrny na knoflíky, se mu daří udržet se naživu, i když ve většině případů za cenu nemalých obětí. Jeho jednání je motivováno strachem přiznat si pravdu, skutečnou povahu své vlastní identity, a být sám sebou. Tuto emoci se mu však podaří v průběhu děje několikrát potlačit a ukázat, že není ani tak sebestředný, jak by se na první pohled mohlo zdát. Je to postava, která se bojí někoho milovat a být sama sebou, neboť ví, že by jím společnost opovrhovala a znepříjemnila by život nejen jemu, ale i jeho milované polovičce, anebo by k zničení jeho štěstí a lásky donutila samotného Maxe.
Opakem hlavní postavy je Rudi (Martin Hlubocký), který Maxe doprovází v časově dřívější dějové lince (tj. před zatčením gestapem). Tanečník v nočním klubu, pro jehož život jsou nejdůležitější květiny, tanec a Max, svou orientaci netají. Rudi působí naivně, jako by nosil růžové brýle a odmítal přijmout, na rozdíl od Maxe, aktuální společensko-politickou situaci se všemi nebezpečími, která s sebou nese. To se změní ve chvíli, kdy je přinucen se svým přítelem po Noci dlouhých nožů utéct z Berlína a skrývat se v lesích, kdy se oba snaží uprchnout do Holandska před jistou smrtí. Obě postavy si ale do poslední chvíle dělají naději na lepší život v bezpečí. To se nedá říct o Horstovi (Ondřej Novák), který ovlivní Maxe během věznění v, tehdy ještě pracovním, táboře Dachau. Vězeň, který se před zatčením živil jako zdravotník, na rozdíl od předešlých postav pochopil krutou realitu, která jej zbavila téměř veškeré naděje. Její zbytky se však projeví během sblížení s Maxem, který mu zařídí „snadnější“ práci v kamenolomu, kde oba přenášejí kameny z jedné strany na druhou. I přes to, že Horst těžce nese Maxův strach přiznat si pravdu a namísto šesticípé hvězdy nosit růžový trojúhelník, kterým byli označováni homosexuálové jakožto spodina vězňů nacistických táborů smrti, zamiluje se do něj, což dává najevo tajným signálem – mnutím si levého obočí. Skrze tuto postavu v inscenaci nejvíc zaznívá utrpení a bezmoc, kterou vězni s růžovým cejchem během nacistického šílenství zažívali.
Herecké pojetí tří hlavních postav dokazuje výrazný talent všech jejich představitelů pro vytvoření uvěřitelné dramatické postavy. Daniel Mišák do své role dokázal vložit různé podoby strachu, které se přiměřeně k povaze Maxe obešly bez teatrálního jednání. Nenuceně a s nadhledem zobrazil těžké rozhodování a strach z přijetí své skutečné identity, společností považované za nemorální. Martin Hlubocký přesvědčivě a bez patosu vtiskl roli Rudiho nejen naivitu, nýbrž i odhodlanost zůstat po boku svého přítele i přes komplikované životní události. Přesně vystihuje také nevinnost postavy, která chce jen milovat a žít svůj vysněný život, a zároveň vyvolává soucit nad Rudiho osudem. Ondřej Novák působí v roli Horsta nevěřícně a zlomeně. Jeho syrové a odtažité jednání podtrhává nejen atmosféru, ale také neustálé změny postoje ve vztahu k Maxovi. Herci zmíněných hereckých efektů dosahují především prostřednictvím přesně zvolené hlasové intonace, která je oproti utlumenému pohybovému rejstříku v inscenaci dominantní. Nejvýraznější výkon v tomto směru předvedl Martin Hlubocký, jehož Rudi je na proměnách hlasových poloh přímo vystavěn. Postava Horsta umožnila Novákovi naopak upřednostnit gestickou stránku projevu, zatímco Mišák v případě Maxe pracuje s hlasovým výrazem přiměřeně, divákům pravděpodobně utkví zejména jeho občasný arogantní podtón.
Obdivuhodné výkony předvedli i ostatní herci, z nichž většina ztvárnila dvě či více postav (převážně tanečníky v klubu a vězně v Dachau). Postava Grety, majitelka nočního gay klubu a drag queen v podání Petra Floriana funguje díky projevu postavenému na jízlivosti a demonstraci povýšenosti nad zaměstnanci klubu jako personifikace dobového pocitu nadřazenosti německého národa. Greta je skvělým příkladem toho, jak peníze dokáží negativně ovlivnit člověka. Pro ně si otevřela noční podnik, ve kterém Rudi vystupoval, pro ně udala jednoho z členů jednotek SA, Wolfa (Kryštof Kotek), ale na druhou stranu to byla právě ona, která přesvědčila Maxe a Rudiho, aby z Berlína utekli a snažili se tak vyvarovat zatčení a jisté smrti. Důstojník SS v podání Václava W. Krause dokázal v divácích vzbudit nechuť už jen tím, když se objevil na jevišti. Jeho násilnictví, pohrdání vězni a jejich vraždění jen tak pro potěchu, které dokázal vměstnat do několika úsporných gest a mimických reakcí, představovaly esenci nacistického zla a podlosti, které jsou právem součástí jejich kulturního obrazu.
Důraz kladený na herecké výkony podtrhla Adéla Kostkanová jednoduchou multifunkční scénou, která je během inscenace několikrát přeměňována. Týká se to zejména plechových sudů, jež se využívají jednou jako stoly, podruhé jako jámy, do kterých se v táboře sypalo kamení, lavička či vagón deportačního vlaku. Pro navození atmosféry koncentračního tábora je v druhé půli představení na střední plán scény spuštěna stěna z ostnatých drátů, představující elektrifikovaný plot. Syrová scéna dodává hereckému projevu na autenticitě a umožňuje soustředit všechnu pozornost na herecké ztvárnění existenciální tísně hlavních postav. Podobně tomu je i v případě hudební složky Zdeňka Dočekala a light designu Daniela Rejchrta, které zde fungují v nejlepším slova smyslu „jen“ jako pozadí pro doladění atmosféry.
Divák je do děje zapojen už před začátkem představení, kdy se po otevření sálu začnou ve foyer procházet herci představující tanečníky z berlínského nočního gay klubu. Tento okamžik probourání čtvrté stěny působí na mnohé návštěvníky nekomfortně a zcela nečekaně. Na druhou stranu je to právě tato situace, která vytvoří dojem, že se během představení skutečně nacházíme v jednom z mnoha klubů, které ve 30. letech, před Nocí dlouhých nožů, v Berlíně existovaly. Bent rozhodně nelze vnímat jako povrchní zábavu s pozoruhodnými hereckými výkony či snad jako snahu vnucovat publiku určitý názor na homosexualitu. Jedná se o dílo, jež jde do hloubky a emoce, které vyvolává, jsou rozporuplné. Inscenace nabízí řadu témat k promýšlení, nejen perzekuci homosexuality, ale také samotnou absurdní povahu nacistické politiky, stejně jako intimní témata nešťastné a oddané lásky, strachu, touhy žít svobodný život, finanční tísně, víry v nemožné. Všechna tato témata však mají jedno společné. Na jevišti ukazují, že to, co se v nedávné minulosti evropské společnosti odehrálo, je nepředstavitelný zásah do lidské důstojnosti mnoha vrstev společnosti, především těch s nemajoritní sebeidentifikací. Kvůli tomu, že jsme se narodili, chceme milovat a žít šťastný život bez toho, aniž bychom byli odsuzování, aniž bychom museli nosit různé hvězdy a trojúhelníky, aniž bychom byli zavíráni a vražděni, kvůli tomu je důležité si tato témata neustále připomínat, neopomíjet je a věnovat jim dostatečnou pozornost, a to nejen ve veřejné diskuzi, ale například i na divadle, jako třeba ve vydařené inscenaci Bent. Jinak by se mohlo stát, že zapomeneme a historie se bude opakovat.
Autor je studentem 3. ročníku bakalářského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.
- 3D COMPANY – Bent
- Autor předlohy: Martin Sherman
- Překlad: Vladimír Marek
- Režie: Martin Vokoun
- Dramaturgie: Kristýna Čepková
- Výprava: Adéla Kostkanová
- Hudba: Zdeněk Dočekal
- Choreografie: Kateřina V. Steinerová
- Light design: Daniel Rejchrt
- Produkce a PR: Michaela Jankulárová
- Hrají: Daniel Mišák, Ondřej Novák, Martin Hlubocký, Petr Florián, Václav W. Kraus, Michal Kuboušek/Jan Pichler, Kryštof Kotek, Zdeněk Musil/Daniel Pracný, Tadeáš Lorenc/Marek Sendecký
Premiéra 24. října 2022 v Žižkovském divadle Járy Cimrmana, psáno z reprízy 16. února 2024.
FOTO: Michaela Škvrňáková
