V Moravském divadle Olomouc byla 1. listopadu 2019 uvedena historicky počtvrté premiéra slavného romantického baletu Giselle, tentokrát v choreografii a režii Michala Štípy, šéfa olomouckého baletu. Dramaturgicky se jedná o skvěle zvolený titul, který jsme v České republice mohli vidět naposledy v roce 2015 v Severočeském divadle Ústí nad Labem nebo v roce 2011 v ND Brno. Konkrétně v Olomouci byla Giselle inscenována celkem třikrát, a to v roce 1957, poté 1995 a naposledy v roce 2008 v choreografické úpravě Jiřího Kyseláka. Giselle je klasický romantický balet, jehož světová premiéra proběhla v Paříži roku 1841. Původní choreografie je výsledkem práce Jeana Coralliho a Julese Perrota, dodatečně ji upravil Marius Petipa. V současnosti se balet Giselle po celém světě uvádí v různých úpravách jejich choreografií, nejčastěji však v Petipově verzi. Olomoucká inscenace není výjimkou. Hudbu k baletu složil Adolphe Charles Adam, hudebního nastudování v MDO a dirigování premiéry se ujal Petr Šumník.
Michal Štípa vytvořil velice svěží choreografické zpracování, které sice dodržuje tradiční verzi baletu, ale zároveň není ustrnulé a zkostnatělé díky jeho tvůrčímu vkladu. Nutno zdůraznit technickou náročnost choreografie, a to nejen v sólových výstupech a klasickém pas de deux, ale také ve sborových scénách. I přes obtížnou choreografii byly sborové výstupy sjednocené, soubor působil sehraně a výkony tanečníků byly vyvážené. Právě v taneční technice jde vidět kvalitativní posun olomouckého baletu. Pod vedením Michala Štípy se tanečníkům očividně daří, roste preciznost a čistota klasické taneční techniky souboru.
Zejména v prvním jednání pracuje balet hojně s pantomimou. Sledujeme velké množství gest, která nám zprostředkovávají obsahovou linii baletu. Mohli bychom polemizovat o aktuálnosti využívání těchto gest, občas totiž působí až příliš popisně, ustrnule, možná až zastarale. Vzhledem k tomu, že jde o součást choreografie, se však tvůrci rozhodli tuto pantomimickou část ponechat. Ráda bych zde ovšem zdůraznila i posun k citlivější herecké práci. V tomto nastudování šla jasně vidět propracovanější mimika tanečníků, srozumitelnější a procítěnější herectví. Gesta tak nebyla vždy prázdná, mohli jsme sledovat jejich motivovanost a výmluvnost.
Důležité je v této inscenaci scénografické a kostýmní pojetí. Obvykle se totiž setkáváme s umístěním prvního jednání na neutrální a nekonkrétní náměstí, kde se děj odehrává. V olomoucké inscenaci však dochází k mnohem konkrétnějšímu pojetí v dramaturgicko-režijní koncepci, které úzce souvisí se scénografií a kostýmy Aleše Valáška, s nímž Michal Štípa spolupracoval už na svých dvou předchozích baletech. Konkrétně na Bajadéře Moravského divadla i na baletu Don Quijote pro Národní divadlo moravskoslezské a nutno podotknout, že baletní scénografii jejich spolupráce jasně prospívá. Děj je zasazen zřejmě do 40. let minulého století, přičemž prostředí je vykresleno pomocí fotografií. Na scéně jsou totiž místo tradičních malovaných kulis umístěny fragmenty staré fotografie, na které je vyobrazeno olomoucké Horní náměstí. Příběh je tak zasazen právě do Olomouce a jako divákům nám tento posun může říct například i to, že se tragický milostný příběh opravdu mohl a může odehrát kdekoliv a kdykoliv. Témata lásky, nenávisti a mezilidských vztahů jsou a vždy budou stále aktuální, stejně jako příběh Giselle o (nešťastné) lásce na první pohled. Druhé jednání pak s principem roztrhané fotografie pracuje také, vidíme na ní siluety hrobů, stromů a lesa. Zároveň je zde scéna doplněna o projekci svítícího měsíce a mlhu, čímž společně s light designem Martina Špetlíka vytváří velmi působivou atmosféru.
Netradiční scénografii doplňují i netradiční kostýmy. V prvním jednání jsou dosti civilní, ženy mají košile s límečky a delší skládané puntíkované sukně v různých barvách, popřípadě výrazné žluté vzorované šaty. Působivé jsou i jejich elegantní účesy, které korespondují se zvolenou dobou 40. let. Muži ve svých košilích a vestičkách do konceptu také zapadají, možná jen jejich elastické přiléhavé kalhoty trochu narušují celkový dojem. Giselle je výrazně odlišena světle modrou barvou svých puntíkovaných šatů, které na první pohled upozorňují na hlavní postavu. Ve druhém jednání jsou pak i kostýmy víl a Myrthy nezvyklé. Víly nemají naškrobené tylové sukně a nabírané rukávy, ani květinové věnečky ve vlasech. Kostým je naopak volně přiléhavý, místy až průsvitný, s velkým výstřihem na zádech. Není ani celý bílý, barvy sukně postupně přechází z nejtmavší černé až k úplně bílé barvě. Všechny víly mají černé paruky krátkého střihu, jediná Myrtha, královna víl, má pak ve vlasech korunku.
Po technické a výrazové stránce bych ráda vyzdvihla výkon Emily-Joy Smith jako Giselle, která svou roli obsáhla jak technicky, tak herecky. Byl u ní vidět znatelný přerod postavy mezi prvním a druhým jednáním, kdy na konci prvního jednání Giselle umírá a v jednání druhém už se ocitá ve světě víl. Excelentní výkon podala také Yui Kyotani v roli Myrthy. Její technika ještě více podtrhla herecké ztvárnění královny víl jako nekompromisní a odmítavé autority, která nemá slitování. I mužské taneční výkony byly kvalitní, zaujalo mě uvěřitelné ztvárnění role Alberta v podání Guida Sarna, který na jevišti onu lásku na první pohled opravdu prožil. Jak je již zmíněno výše, i sbor baletu předvedl profesionální výkon, a i přes délku druhého jednání, kdy jsou tanečnice prakticky pořád na jevišti, předvedl technicky i výrazově kvalitní výstup.
V pořadí čtvrtá olomoucká Giselle je pro balet MDO určitě přínosem a správným krokem. Michal Štípa uvedením tohoto baletu po necelém roce svého působení na pozici uměleckého šéfa souboru potvrzuje, že je zde na správném místě. Jeho zpracování Giselle je přínosné hned v několika směrech. Výrazná a specifická je zde režijně-dramaturgické koncepce, dále také scénografie a kostýmy a v neposlední řadě i choreografie, jelikož pracuje nejen s obměnou tradiční choreografie, ale také s vlastními autorskými vklady či inovativní proměnou romantických gest baletní pantomimy.
- MORAVSKÉ DIVADLO OLOMOUC – Giselle
- Libreto: Jules-Henri Vernoy de Saint-Georges a Théophile Gautier v úpravě Michala Štípy
- Choreografie: Michal Štípa, Jean Coralli, Jules Perrot, Marius Petipa
- Režie: Michal Štípa
- Asistent choreografie: Guido Sarno
- Hudební nastudování: Petr Šumník
- Dirigent: Petr Šumník, Tomáš Hanák
- Scéna a kostýmy: Aleš Valášek
- Light design: Martin Špetlík
- Baletní mistři: Guido Sarno, Jan Fousek
- Účinkují: Emily-Joy Smith, Benjamin Cook, Stefano Sacco, Guido Sarno,
Antonín Blahuta, Lukáš Cenek, Seamus Wilkinson, Rachel Hickey, Chloe Jones, Andrea Canalicchio, Hodaka Maruyama, Katarina Gajic, Hana Madecká, Francesca Raule, Caroline Rees, Risa Maruyama, Petra Glacová, Michaela Tsepeleva Horká, Yui Kyotani
Psáno z premiéry 1. listopadu 2019 v Moravském divadle Olomouc.
FOTO: Anna Rasmussen
