Mluvíme na sebe, ale neslyšíme se. Jen vedle sebe žijeme, potkáváme se, ale řešíme si vlastní život bez ohledu na druhé, neznáme jejich strasti, potřeby ani strachy. Uzavíráme se v domečcích, žijeme v iluzi, v rolích, které máme naplňovat podle představ druhých, společnosti. Co když se ale rozhodneme to změnit? Vystoupit, pokusit se najít nový život. Co se stane? Dopadne vše dobře nebo…?
V rámci 25. ročníku divadelního festivalu OST-RA-VAR mohli diváci a divačky v pátek 1. prosince 2023 navštívit Noru v Divadle Antonína Dvořáka (Národní divadlo moravskoslezské), inscenaci hry Henrika Ibsena, v původním názvu Domeček pro panenky z roku 1897. Toto realistické drama se zabývá ženskou problematikou ve společnosti, kdy je žena v područí svého muže a únik z pasti dobového patriarchátu je takřka nemožný. Jedním z důležitých témat, jež inscenace Činohry Národního divadla moravskoslezského v tomto směru otevírá a jež má velkou relevanci i dnes, je téma finanční nezávislosti žen v manželství. Právě té se zoufale nedostává i hlavní hrdince Noře (Kamila Janovičová), která je naprosto závislá na manželových penězích a nemůže se proto svobodně rozhodovat podle svého, což ji zavede k zadlužení, lžím a následným problémům spojeným s nepochopením jejich činů ze strany jejího okolí. Režisér Pavel Gejguš se v inscenaci rozhodl propojit téma ženství s dalším tématem, jež rezonuje už v Ibsenově předloze, a tím je mezilidské nedorozumívání se, nastíněné v úvodním odstavci. V ději inscenace nacházíme absenci či selhání komunikace například v poslední scéně s lékařem Rankem (Robert Finta), který umírá na vážnou nemoc a snaží se o tom se svým okolím mluvit, ale nikdo ho doopravdy neposlouchá. Až do té míry, že i když už Torvald (Petr Panzenberger) drží v ruce Rankovu smuteční vizitku, kterou dotyčný před svou smrtí vhodil do schránky Helmerových, stále bere informaci o jeho smrti jako hloupý vtip, dokud mu ji Nora nepotvrdí.
Scénografie představuje domov rodiny Helmerových a je laděná do retro stylu s prvky dřevěného a
mramorového obložení s růžovým nádechem. Prostor vstupní haly a obývacího pokoje vyplňují dva dlouhé hnědé gauče se skrytým úložným prostorem pro Nořiny makronky, krb a vestavěný whisky bar. Na jevišti se nachází vlastně vše, co představuje přepych a finanční zámožnost rodiny, zároveň tento okázalý luxus a prostředky k uspokojování tělesných požitků zakrývají osobní a vztahové problémy postav. Monumentálnost a okázalost osobního prostoru v inscenaci funguje jako maskování skutečné povahy jen zdánlivě idylického manželství – podle hesla že ten, kdo vlastní tak nádherný dům, přece nemůže mít žádné starosti (opak je často pravdou, jak ukazuje právě příběh manželů Helmerových).
S barevným scénografickým řešením scény v tlumených zemitých tónech ladí i kostýmy vedlejších postav – dlouhé kabáty a mohutné obleky, jejichž barvy v odstínu hnědých a béžových barev splývaly s pozadím scény a jejich nositelé jako lékař Rank, paní Lindová nebo au pair slečna Marie se tak stávali v domě a v životě hlavních postav do značné míry neviditelnými. Jejich životní záležitosti nejsou pro domácnost, kde se vše točí kolem Nory a jejího rázného muže, podstatné. Jedinou výraznou postavou je tu otec rodiny Torvald a jeho manželka v bílé sukni a halence s blonďatými vlasy, která do puntíku splňuje představu vždy dokonale vypadající, něžné a čisté ženy. Nora připomíná panenku z originálního názvu hry, Barbie, která je v područí člověka, který si s ní hraje a chová se k ní ne jako k partnerce, ale jako kdyby mu patřila.
V inscenaci je moment, kdy se Torvaldova mužská dominantnost a Nořina společenskou rolí vnucená podřízenost zřetelně odráží v kostýmním řešení: když se Nora na večírek obleče do kostýmu roztomilé a zároveň sexy „veveřičky“, zatímco její manžel má převlek statného superhrdiny. Scéna skrze kostýmy jednoznačně podtrhuje podřazené postavení Nory v manželství s Torvaldem, zároveň ve své obecnosti působí jako nepokrytě feministická kritika prostředí, ve kterém je taková redukce ženské role považována za společensky přijatelnou. Nicméně i přes všechny strukturální překážky a ponižující situace se Nora dokáže nakonec vzepřít okolnostem i manželovi, doslova odhodit svůj kostým (paruku) a být ženou činu, která převezme iniciativu nad svým vlastním životem a začne se rozhodovat podle vlastního uvážení bez ohledu na to, co si o jejích rozhodnutích myslí její manžel, potažmo společnost.
Dominantou představení byly zejména výkony některých herců: Kamila Janovičová v roli Nory byla mimořádně přesvědčivá, její výrazná mimika, přehnaná ženská gesta v konverzaci s jejím mužem Torvaldem a výrazně stylizované změny hlasu dokonale vystihovaly nejdříve ženskou podmanivost a následný vzdor postavy. Janovičová výstižně ztvárnila postavu Nory v její proměně z bezmocné manželky v područí náročného muže k uvědomění si vlastní utlačené pozice a osvobození se od svazujících společenských norem. Robert Finta podobně jako Janovičová dokázal postavu lékaře Henrika Ranka podrobit proměně – možná přesnější rozkladu – od milého, vždy pozitivně naladěného kumpána, který však s ubíhajícím dějem ztrácí na pozitivitě a držením těla, snižováním intenzity a tónu hlasu a dalšími tělesnými způsoby zobrazuje pád postavy do stavu naprosté bezmoci. Postava hlavního antagonisty Nilse Krogstada je v pojetí Davida Viktora bytostně nepříjemná svým cholerickým charakterem, jenž se primárně projevoval při vydírání Nory a vyjednávání s ní ohledně zapůjčených peněz. Hluboký hlas a průrazná mluva herce pomohla z Krogstada vytvořit zároveň srozumitelnou i uvěřitelnou zápornou postavu.
Nora Národního divadla moravskoslezského zanechala v divácích hluboké emoce a pocity naděje na lepší život pro mladou ženu tísněnou patriarchálně naladěným manželem, vzbudila soucit s ní – a také obrovskou chuť na makronky, kterých by se nikdo neměl vzdávat, pokud je má rád. Nořin příběh má otevřený konec: v poslední scéně Nora odchází schodištěm do vrchního patra domu, celá bytová konstrukce se dává do pohybu na kruhové točně, a tím interiér poschodí a schodiště vidíme poprvé z opačné strany, kde na samém jeho vrcholu zůstává hrdinka stát a hází svůj bílý „světelný“ kabátek dolů na jeviště. Nořin nejednoznačný odchod může představovat pozitivní vizi nového začátku, ale také smrt jako jediný možný únik před realitou genderově nerovné společnosti.
Autorka je studentkou 1. ročníku navazujícího magisterského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.
- Národní divadlo moravskoslezské – Nora
Předloha: Henrik Ibsen
Překlad: František Fröhlich
Režie: Pavel Gejguš
Dramaturgie: Norbert Závodský
Scéna: Matěj Sýkora
Kostýmy: Radka Vyplašilová
Hudba: Vladivojna La Chia
Hrají: Kamila Janovičová, Petr Panzenberger, Robert Finta, Petra Kocmanová, David Viktora, Michela Bajgarová, Jitka Zlámalová, Mateo Fajgl
Premiéra 20. května 2023, psáno z reprízy 1. prosince 2023 na festivalu OST-RA-VAR.
