Z bohatého programu brněnské Noci divadel 2015 nebylo lehké vybírat. Kdo by chtěl stihnout úplně vše, musel by se přinejlepším roztrojit. Já si pro tento ročník vybrala návštěvu Husy na provázku a Divadla Bolka Polívky. Na programy dalších divadel se budu těšit příští rok.
Divadlo Husa na provázku se rozhodlo, že návštěvníkům ukáže něco, co bylo dosud tajné a pozve je k rozezpívání herců před představením. Zájemců, kteří tohoto okamžiku využili, bylo opravdu mnoho. Zpočátku jsme ve foyer tvořili vcelku ukázněnou řadu, ale jak se čas do otevření krátil, řada se měnila v netrpělivý dav. Místo se ale našlo pro všechny.
Nejprve se slova ujal režisér Vladimír Morávek, přivítal nás a vysvětlil, co uvidíme a uslyšíme. Pak přišli na řadu herci, spontánně se procházeli, povídali si mezi sebou, jako bychom tam vlastně vůbec nebyli. Současně připravovali své hlasy na večerní představení Balady pro banditu, znovu a znovu přezpívávali části písní, ladili mikroporty a nakonec nám zazpívali i pár písní z několika inscenací. Bylo to rozhodně nevšední a zajímavé nahlédnutí pod pokličku tvorby představení.
Podívaná čekala na účastníky Noci divadel i náhodné kolemjdoucí také venku před divadlem. Každou půlhodinu se zde spouštěl lidský orloj, doplněný videoprojekcí připravenou skupinou Visualove. V oknech budovy se za zvuku hudby postupně objevovala šestice herců a mechanickými pohyby svých těl rozehrávala příběhy postaviček. Mohli jsme vidět dva hudebníky s činely a bubnem, krásnou dívku a zamilovaného mladíka nebo selku s husou a opilce. Právě ten sklidil u publika asi největší reakci. Po pár minutách vše skončilo a opět se spustil odpočet k dalšímu představení.
Druhým místem, které jsem se rozhodla navštívit, bylo Divadlo Bolka Polívky, a to v rámci sobotní Noci divadel doslova praskalo ve švech. U vchodu na hladký průběh dohlížela směšná stráž s červenými nosy a barevnými prachovkami místo zbraní. Nesmělo chybět ani proslulé střídání stráží.
S úderem 19. hodiny ředitel divadla Ondřej Chalupský vystoupil na improvizované pódium v přeplněném foyer, aby uvedl česko-francouzskou herečku Chantal Poullain a s ní i Bolka Polívku. Společně pak zahájili výstavu fotografií z kalendáře Proměny, charitativního projektu Nadace Archa Chantal. Poté je na pódiu vystřídalo kytarové „duo“, tvořené kytaristou a loukou, za jejichž příjemného hudebního doprovodu jsme mohli ochutnávat z bohatého rautu nebo si dát polívku od Polívky. Foyer se začalo pozvolna vyprazdňovat, ovšem ne na dlouho.
Před půl devátou večer se v divadle opět začaly objevovat zástupy návštěvníků. Tentokrát proto, aby se podívali do jeho útrob, tam, kam se běžný divák nedostane. Nejprve jsme s naší velkou skupinou zvědavců navštívili první důležitou místnost zákulisí. Kuřárnu. Místo, kde se nejvíce nadává na ředitele, a proto tam on sám raději moc nechodí. Ve skromné šatně jsme zastihli Chantal Poullain s Bolkem Polívkou a vyslechli si pár veselých historek. Třeba o trémě před představením.
Posledním zastavením bylo jeviště. Zájemci se mohli nechat vyfotit v kulisách z představení a soutěžit tak o vstupenky. Společně jsme si pak za hromového potlesku i odmítavého bučení vyzkoušeli důležitou divadelní disciplínu – děkovačku – a zakusili tak pocit, jaký může zažívat jen herec. Tímto jsme se s Divadlem Bolka Polívky rozloučili a vydali se vstříc dalším zážitkům brněnské divadelní noci.
Foto: Klára Veselská
