Letošní Noc divadel jsem se po loňské zkušenosti opět rozhodla strávit v hlavním městě. Všechny instituce, které mají jen trochu společného s divadlem, nabízejí zajímavý program a už jen rozmyslet si, které prostory by bylo nejlepší si prohlédnout, byla fuška! Do plánu jsem si zapsala šest divadel, ovšem po osmi hodinách se čtyřmi kousky jsem uznala, že víc takových pecek už asi nerozdýchám.
Divadelní odpoledne pro mě začalo ve 14:00 v Alfredu ve Dvoře. Poněkud těžkým tématem inscenace ‒ Wariot Ideal, věnovali představení Letci československým pilotům RAF, jejichž památka je v našich zemích celkem opomíjena. Do divadelního sálu jsem vstupovala již s vědomím, že zažiju nějaké „výrazné světelné efekty“. Ty jsme s dalšími diváky (mezi nimiž se překvapivě nacházelo dost dětí, pro něž ani představení nebylo doporučováno) pocítili skrze reflektory využité jako hledáčky, před nimiž Čechoslováci unikali, nebo při hře se světelnými kužely, v jejichž záři se odehrávala hra s modely letadel. Za doprovodu zvukových efektů z takové hry až mrazilo, a když herci za hrobového ticha vyjmenovávali jména padlých hrdinů, člověk nemohl nic – jenom sedět, zadržovat slzy a říkat si: „To nám to odpoledne ale pěkně začíná“. Samotná herecká akce se zdála trochu nerozvinutá. Tu se střídala loutkoherecká vsuvka, po chvíli přišla na řadu projekce autentických záběrů, zvukové nahrávky v angličtině, … celkově velmi působivou světelnou show narušoval mišmaš komických a trochu zmatečných vsuvek, kterým by výrazně pomohlo sjednocení stylu. Při přehlídce divadel je ale způsob „ukaž, co umíš“ pro diváky více než žádoucí, takže nezbývá, než dodat – proč ne?
Švandovo divadlo jsem navštívila s očekáváním zamotání se do filosofických otázek, inscenace Mlčky (s) davem už názvem napovídala, že to také nebude žádná oddychová záležitost. V 16:00 se na scénu postavilo deset žen a tři muži. Následovala neuvěřitelná smršť krátkých, na sebe navazujících scén, rozebírajících témata dnešní společnosti ze všech stran. Výstup amatérského souboru ŠD, v režii Martiny Krátké a Alexandra Minajeva, s sebou strhnul všechny diváky. Každý z herecké skupiny se vyjádřil o snu, zkušenosti, smutku, každý mě dostával do větší a větší deprese, ačkoliv mě tolikrát donutil se smát. Přesvědčí nás populistický politik v pozadí s davem našeptávačů, co máme dělat? A půjdu si s ostatními slepicemi pro brambory, když jsou v akci? Podívám se s ostatními čumily ráda na příběh dvou milenců jako z telenovely? Jak být jiná? Jak si mám věci tak nebrat? Jak žít? Z takových otázek jde hlava kolem, navíc mě neuchvátilo pouze téma a herecké výkony. Kratší sborové výstupy, šedé kostýmy, pod nimiž se skrývají barevné duše, vizuální uspořádání davových scén – to všechno podpořilo ohromně kompaktní celek tohoto představení.
Ještě že to je v Praze všude tak daleko. Než jsem se dostala do Holešovic na další představení, strávila jsem půl hodiny cestou tramvají – dostatečně dlouho na to, aby se mi mohl ten celý davový kolotoč rozležet v hlavě a mohla se soustředit na další dost živé téma – báby.
Studio Alta představilo od 18:00 divákům ve zkušebně 23 work in progress představení Báby. Když Kateřina Dvořáková vystoupila před diváky se svou prezentací v powerpointu o stárnutí, rozesmála každého stárnoucího, nestárnoucího i dětského diváka. Přidala se k ní Anne-Francoise Joseph, která báby blíže specifikovala, a pořád sklízela náš nadšený smích. Poté ale herečky předvedly neuvěřitelný kousek – představení o dvou starých ženách sedících u kremrolí. Joseph ztvárnila pomalou, hlasitou ženu, která ovšem působila zachovale. To, co předvedla Kateřina Dvořáková, mi doslova vzalo dech – stará shrbená olizující se žena s tiky v obličeji, velkou chutí na sladké a rezignovaností na jakoukoli slušnou formu stolování i celkovou vizáž. Když jí po páté spadl kousek kremrole na zem, když roztřesenou rukou podávala zákusek druhé ženě, děti se smály. Dospělí se smáli. Ale mně tento realistický výstup vyděsil natolik, že jsem na tyto dvě dámy jen bez hnutí zírala. Jakou finální podobu tento work in progress dostane, mě velice zajímá, rozhodně má tato inscenace našlápnuto na velký úspěch.
Má poslední zastávka této noci patřila Werichově vile a taneční performanci Vivisectic. Odehrávala se na půdě vily, kam jsme se díky velkému zájmu sotva vešli. Na podiu už byli připravení zvukaři/performeři a dva podstavce pro sochy. Jakmile na podium přišly performerky Denisa Musilová a Sabina Bočková (tedy ne, vlastně jenom nohy D. Musilové a S. Bočkové) a začaly tančit na podstavcích s velkou sukní přes horní část těla, začala mě nejvíce zajímat reakce diváků. Punčochy na nohou byly totiž posety blyštivými kamínky, ale ten nejvíce blyštivý, stříbrný, flitrový poklad nalezl divák tam, kde by to u ženy samozřejmě čekal. Tanečnice s roztahováním nohou rozhodně nešetřily, a tak rozdělily diváky na smějící se a na ty zírající. Zvukaři doplňovali představení hudbou i vlastními zvuky, které skrz mikrofony vytvářeli do hudby.
Představení má dvě části – předěl nastal ve spuštění sukně na zem, čímž se odhalila horní část těla, ovšem opět anonymně, protože obličej tanečnic byl převázán obvazy. Důraz byl totiž položen na jejich hruď, jež byla pokryta zeleninou všeho druhu. A kromě jistě šťastného diváka, kterého jedna tanečnice nechala si kousnout do salátu, všechnu zeleninu spořádaly právě performerky. Jak vtipný může být pohled na ženu chroustající pórek nebo papriku, to bych se pravděpodobně bez Vivisectic nikdy nedozvěděla.
Z Noci divadel jsem došla vyčerpaná a zároveň smutná, že už nemám na víc představení sílu. Praha má při takové skvělé události nekonečně mnoho možností a člověk neví, co si má vybrat. Síla hlavního města sice nespočívá v propojenosti a nejspíš proto nepůsobí zrovna familiárně, ale ve mně příznivce rozhodně má. Kde jinde taky zažijete tak ohromnou kulturní smršť?
FOTO: redakce, Silvie Šebestová, archiv Noci divadel
