Hudební styl Giacoma Pucciniho je velice svérázný a vždy snadno rozpoznatelný. Vyniká především hutnou kombinací melancholie, sentimentu a patosu. Na rozdíl od svých současníků, kterými byli například Igor F. Stravinskij či Arnold Schoenberg, se hlásí k těm operním tradicím, u kterých je upřednostňována jistá líbivost před nalézáním inovativních hudebních prvků. Není proto divu, že na dnešního diváka může forma jeho oper působit již poněkud omšele či dokonce nepatřičně ve své nesmlouvavé melodramatičnosti. Postavy Pucciniho oper se do sebe vášnivě zamilovávají, páchají sebevraždy, umírají, obětují se, a to vše se obvykle děje na pozadí pestré melodické hudby.
Tvůrcům Moravského divadla není Pucciniho poetika cizí – v relativně nedávné minulosti zde byla uvedena Tosca či s velkým úspěchem také výpravná pohádková opera Turandot. Hudební i textový materiál Bohémy je velice citlivý na inscenační dovednosti režiséra a výkony zpěváků, neboť v sobě spojuje to nejkrásnější, ale také nejrozporuplnější z Pucciniho hudby. Je to opera v jistých rysech realistická, v jiných však realitě naprosto vzdálená. Například hned první setkání Rudolfa a Mimi, kteří se do sebe okamžitě hluboce zamilují, končí osudovými vyznáními lásky, což nám dnes může připadat až poněkud komické a především zcela nepravděpodobné. Naopak velmi přirozeně na nás působí problematický vztah Marcella a záletnice Musetty. Tento svět rozporů, ve kterém se neustále střetávají ideály lásky s pokleslostí, nízkostí a krutostí každodenního života, je pro Bohému příznačný.
Režisérka Andrea Hlinková však na tyto nepřehlédnutelné kontrastní jevy nesází, spíše se snaží vytvořit souměrný a vyvážený jevištní kosmos. Pro olomouckou operu typicky inscenuje prostor vertikálně, nikoli horizontálně, což posiluje hereckou dynamiku. Většina důležitých výstupů (či dokonce celých dějství) se odehrává na vyvýšené plošině, kam herci přicházejí po schůdcích. Vertikální rozvržení scény umožňuje také paralelní hereckou akci. Zvláště nádherně je pojat výstup ze třetího dějství, ve kterém se rozchází Mimi s Rudolfem a Musetta prožívá ohnivou hádku s Marcellem. Zatímco první pár vše řeší v poklidu a postupuje po schůdcích nahoru na plošinu, Musetta s Marcellem se vyřítí dolů a zuřivě se hádají. Ve stejnou chvíli jedna dvojice zpívá nahoře a druhá dole, což vystihuje kontrast mezi oběma muži i ženami, ale především mezi zcela rozdílnou povahou jejich vztahů.
Ačkoli se tři z celkových čtyř dějství odehrávají na rozdílných místech, kulisy zůstávají prakticky neměnné. Kromě vyvýšené plošiny představuje důležitou funkci také jakýsi vchod zabudovaný přímo v jevištní konstrukci. Odtud vycházejí herci, nebo tam naopak ze scény odcházejí. Pohyb herců po jevišti nepostrádá svižnost a jejich vstupy a odchody působí přirozeně. V pojetí Hlinkové není Bohéma rozhodně statickou operou s nudnou hereckou vážností.
Ovšem jako poněkud problematická se mi jevila absence některých detailů, které mohly živost Bohémy ještě prohloubit. Důležitým motivem celé opery je chudoba. Čtyři chudí přátelé a umělci trpí nejen hmotným nedostatkem, ale také svými láskami. Na jedné straně sní o ideálech, na straně druhé však nemají čím zatopit. Tento důležitý rozpor není z vizuálního hlediska patrný. Šaty, které mají mládenci na sobě, rozhodně chudobu neevokují, a ani byt, ve kterém bydlí, není obohacen nějakým výraznějším prvkem, který by bídnost jejich přežívání zdůraznil. Hlinková se zjevně zaměřila spíše na intimní rozměr opery než na její sociální přesah, což však místy troskotá na nevyváženosti mezi hlasitostí orchestru a zpěváků. Zvláště výkon Ley Vítkové v roli Mimi je několikrát narušen příliš hlasitými orchestrálními party a jeho intimita tudíž není tolik působivá. Naopak Tomáš Juhás v roli Rudolfa svým hlasem s orchestrem dokonale harmonizuje. V citově vypjatých scénách s Mimi bohužel většinou nenacházejí společnou notu.
Pěvecky, především však herecky nejvýraznější je Barbara Sabella. Její výrazové prostředky doslova zaplní jeviště pokaždé, kdy je na scéně přítomna. Musetta v jejím podání evokuje temperamentní Carmen či Violettu z La traviaty – tedy silnou, nezávislou ženu, která moc dobře ví, co od života chce a nebojí se to získat. Je skutečným zážitkem sledovat, jak si svým charismatem a krásou naprosto podmaňuje muže ve své blízkosti, neméně pozoruhodný a jímavý je však také její závěrečný soucit s umírající Mimi. Její herecké pnutí nejen vhodně doplňuje, ale také se mu sebevědomě vyrovnává Jakub Tolaš v roli Marcella.
Protiváhou tragického rozměru opery jsou občasné komediální výplně prostupující převážně prvním a druhým dějstvím (s blížícím se závěrem postupně zcela převáží tragická rovina). Vladimír Třebický v roli movitého postaršího pána Benoita i přes minimální prostor, který na jevišti dostává, dokáže ze své postavy vydolovat kouzelné komediální rozptýlení. Vkusný, avšak velmi ojedinělý humor Bohémy se daří inscenátorům nejen zachovat, ale rovněž vhodně zapojit do jinak přísně dramatického celku.
Z celkového hlediska je Bohéma v provedení Moravského divadla spíše sázkou na jistotu v podobě silné Pucciniho hudby než odvážným uchopením tradičního melodramatického tématu. V žádné divadelní složce výrazněji neselhává, zároveň je však příliš prostá na to, aby mohla vysloveně uchvátit. Rozhodně potěšující je ale absence přehnaně modernistických prvků v rovině kostýmů či kulis – ty zůstávají věrně zachovány po vzoru předlohy a jejího dějového zařazení. Úplným závěrem lze prohlásit, že Giacomo Puccini prknům Moravského divadla rozhodně sluší a další inscenace tohoto velikána by na sebe neměly nechat dlouho čekat.
- MORAVSKÉ DIVADLO OLOMOUC – Bohéma
- Hudba: Giacomo Puccini
- Libreto: Francesco Luigi Illica, Giuseppe Giacosa
- Režie: Andrea Hlinková
- Hudební nastudování a dirigování: Miloslav Oswald
- Sbormistr: Lubomíra Hellová
- Scéna a kostýmy: Miriam Struhárová
- Účinkovali: Tomáš Juhás, Jakub Tolaš, Martin Štolba, Jiří Přibyl, Vladimír Třebický, Lea Vítková, Barbara Sabella, Petr Mašek, Radek Leszczynski
Premiéra 16. 12. 2016, recenze psána z reprízy dne 9. 12. 2017.
FOTO: archiv Moravského divadla Olomouc
