Znepokojivý text o nepokojné době skotského autora Gregoryho Burkeho se rozhodl zinscenovat umělecký šéf Komorní scény Aréna Ivan Krejčí, jehož režijní záměr je v inscenaci dobře pochopitelný, avšak bohužel ve výsledku poněkud neúčinný. Inscenace Gagarinovy ulice (originál je z roku 2001) je divadlem anotována jako plná humoru a zároveň s podněty k zamyšlení. Po shlédnutí představení se však pocit oné introspekce, natož pak kýženého pobavení, příliš nedostavuje.
Děj inscenace se odehrává v prostředí továrny, kde dva dělníci, Eddie a Gary, plánují unést a zavraždit manažera nadnárodní společnosti, která továrnu vlastní. Jejich cílem je touto popravou vyvolat povstání dělníků proti globalizačnímu panstvu, které je utlačuje. Do jejich plánu se připlete také mladý absolvent politologie Tom pracující jako bezpečnostní strážný v továrně, který není s kompletním plánem obeznámen. Obrat v ději nastává v momentě, když oba dělníci zjistí, že místo zahraničního manažera omylem unesli Skota jménem Frank. Eddie stále trvá na jeho vraždě, kterou se mu Tom i Gary pokoušejí vymluvit, avšak marně. Plán se začne hroutit a vyvstávají otázky o smyslu a morální ospravedlnitelnosti násilí páchaného z politických důvodů. Hra kombinuje černý humor s vážnými tématy a zkoumá, zda je možné ospravedlnit násilí ve jménu politických ideálů. Všechna vážná témata však v této inscenaci zůstávají spíše na povrchu a inscenaci se příliš nedaří vytvořit podhoubí pro hlubší zamyšlení. Obzvlášť rušivě v tomto kontextu působí přemíra vulgarit a křiku, které mají být humorné, avšak působí nuceně a často mají nepříliš vhodné načasování, takže ve výsledku spíše znemožňují divákovi vnímat důležitost sdělovaných témat.
Pokud je v této inscenaci něco, čemu by měla být jednoznačně věnována pozornost, je to herecký výkon
Vlastimila Burdy, jehož ztvárnění hlavní postavy pseudointelektuála Eddieho je nadmíru přesvědčivé. Jeho výkon je barvitý, energický až manický, což odpovídá povaze muže nespokojeného se životem, který svou frustraci projevuje agresí a neschopností respektovat odlišný názor. Jediným rušivým prvkem v jeho výkonu je opět nadužívání vulgarismů, které jsou pravděpodobně předepsány v dramatické předloze, ale při hercově výrazném vyjadřování působí často nadbytečně a křečovitě. Eddieho kolegu Garyho ztvárnil Jan Chudý, který uvěřitelně zpodobňuje jakéhosi vyhořelého levicového revolucionáře, jehož mozková kapacita není schopna pochopit důsledky vlastního jednání, dokud nedojde k mezní situaci, jako je například zabití nevinného člověka. Výkon Vlastimila Burdy v představení jednoznačně dominuje, ale Jan Chudý mu velmi slušně sekunduje. Podobně i zbylí dva herci, Milan Cimerák a Michael Rozbroj nepůsobí příliš výrazně, ale spíše herecky asistují výraznému temperamentu hlavní postavy.
Hra Gagarinova ulice se zabývá několika výraznými tématy, přičemž tím hlavním je politický radikalismus vznikající pod tlakem globalizace a výrazných socioekonomických rozdílů mezi jednotlivými vrstvami společnosti. Tato problematika je v jednotlivých státech patrná v různém měřítku a je tedy otázka, zda se na nepřesvědčivém vyznění inscenace nepodepisuje aktuální situace v Česku v polovině třetí dekády, která je velmi odlišná od podmínek ve Spojeném království na počátku milénia, kdy byl dramatický text napsán. Jelikož je hra svými tématy specifická právě pro prostředí Velké Británie a reflektuje společenské problémy v době jejího vzniku, jsou její divadelní zpracování ve Spojeném království velmi úspěšná. Pro inscenování v jiných zemích by se však zdálo užitečné, kdyby ji inscenátoři byli schopni více přizpůsobit zkušenostem místního publika a nebát se škrtů v rámci témat, která například v našem prostředí nejsou natolik palčivá, a naopak jít hlouběji tam, kde předloha více odpovídá současnému stavu společnosti.
K tomu však v případě Arény bohužel nedošlo. Kdyby se inscenace zaměřila například na rozvinutí tématu frustrace a následného radikalismu, který je v české společnosti patrnější než kupříkladu ekonomické rozdíly mezi jednotlivými společenskými vrstvami – téma aktuální právě na Ostravsku ‒, mohla by být inscenace mnohem podnětnější. Původní text nabízí poměrně dost témat, ze kterých lze čerpat, ať už jde například o rasismus, ospravedlňování násilí či neschopnost vést otevřený dialog v případě odlišných názorů. Nemusel by být tedy problém zaměřit se při jeho inscenaci na problematiku, která je společensky aktuální, a naopak upozadit či vynechat situace a témata, které odvádí pozornost od toho, k čemu se může český divák nějakým způsobem vztáhnout.
V textu lze například objevit i implicitní narážky na toxickou maskulinitu a krizi mužské identity ve zrychleném a proměňujícím se světě, což je dnes téma aktuálnější než kdy dřív. Bohužel i tato problematika zůstala inscenátory nepovšimnuta a setrvává v pouhém náznaku ve výčtu mnoha dalších témat. Tím, že se inscenace snaží zdůraznit téměř vše z původního textu, může působit nepřesvědčivě, povrchně a jakmile dojde k nějaké důležité myšlence, je následně zbytečně převálcována zase novým tématem, které tolik nerezonuje, nebo je v horším případě výpověď rozmělněna přebytečnými vulgarismy, jak bylo řečeno výše.
Gagarinova ulice v Aréně sice má schopnost vyvolat určité napětí, které se však snadno vytrácí v textu, jehož témata jsou pro českého diváka blízká a podstatná jen z části. Jevištní ztvárnění Burkeho hry by v českém kontextu mohlo lépe fungovat například jako svižná jednoaktovka nabitá tématy, která mají schopnost skutečně promlouvat k divákovi svou aktuálností, nebo jako dvouaktová hra, která však klade důraz na hlubší zamyšlení nad současnými společenskými problémy. Právě témata jako rasismus, neschopnost vzájemného porozumění či frustrace mužů, kteří se cítí být v současném světě ohroženi, by mohly mít potenciál skutečně zaujmout, kdyby jim byla věnována dostatečná pozornost ze strany inscenátorů. Inscenace má pochopitelně i své kladné stránky (týkající se zejména hereckých výkonů), jsou však bohužel zastíněny zmiňovanými faktory, které celkovému vyznění a diváckému pocitu z představení spíše škodí.
Autorka je studentkou 3. ročníku bakalářského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.
- KOMORNÍ SCÉNA ARÉNA – Gagarinova ulice
- Autor textu: Gregory Burke
- Režie: Ivan Krejčí
- Dramaturgie: Tomáš Vůjtek
- Překlad: Tomáš Fröhlich
- Výprava: Milan David a Martin Šimek
- Hudba: Ondřej Švandrlík
- Hrají: Vlastimil Burda, Jan Chudý, Milan Cimerák a Michael Rozbroj
Premiéra 15. června 2024, psáno z reprízy 24. ledna 2025.
FOTO: Roman Polášek
