O tom, že Carlo Goldoni má své pevné místo ve světě dramatu i v současné době, přesvědčuje diváky nejedno naše divadlo. Díla italského dramatika a reformisty stále naplňují repertoár českých divadel a přítomnost Goldoniho tvorby shledali nutnou i v Klicperově divadle v Hradci Králové, kam ji prostřednictvím komedie Impresário ze Smyrny pozvala místní dramaturgyně Jana Slouková. Ovšem o trefnosti tohoto tahu by se dalo diskutovat. Na repertoáru Klicperova divadla vždy nalezneme kusy buď ještě neznámé, nebo známé, ovšem vynikajícími a leckdy novátorskými způsoby inscenované a tedy divácky přitažlivé. Impresário ze Smyrny se bohužel takového přístupu nedočkal a de facto jde jen o herci předaný text. Vzpomeneme-li na další dílo režírované Jiřím Nekvasilem v Hradci Králové, Grabbeho Don Juan a Faust, okamžitě se nám vybaví silný zážitek nezapomenutelného divadla. Při mnou zhlédnuté repríze Impresária za Smyrny lidi spíše zajímalo, jak probíhá hokejové utkání se Slováky.
Děj se odehrává ve druhé polovině 18. století v Benátkách, přesněji v jejich operním světě, kde je pro umělce nelehké sehnat angažmá. Kdyby každý pokorně přijal, co se mu právě nabízí, mohl by mít své místo jisté, ale za menší gáži. A právě z tohoto důvodu to tak lehce nefunguje. Každá z operních pěvkyň chce za každou cenu vystupovat jako první dáma a muži, u nichž se v té době pěstoval soprán stejně jako u žen, touží po výsluní prvního milovníka. A všichni samozřejmě počítají se značnou finanční odměnou. Těchto ambicí po slávě lačnících zpěváků využívají ti, kteří jim jejich sen pomáhají zrealizovat a profitují z něj. A když se navíc objeví bohatý Turek Ali s nabídkou založení operní společnosti ve Smyrně, začnou se odhalovat skutečné tváře nanicovatých, neskromných a podlézavých umělců.
Nekvasilova inscenace postrádá jiskru
Na první pohled snad i lákavému a komicky laděnému příběhu ovšem při jeho odhalování naprosto schází energie, švih, dynamičnost. U postav, u kterých můžeme stále pozorovat vliv commedie dell´arte, nelze očekávat psychologickou hloubku, avšak v hradecké inscenaci vyznívají až příliž plytce a monotónně. Chybí jim jiskra, náznak vyhraněnosti a nadsázky, a malá dávka patosu, kterou se vyznačují, sice udržuje postavy v jejich charakterech, bohužel zmíněné absence nenahradí. O takovém projevu se dá mluvit u tří pěvkyň, které ztvárňují Isabela Smečková Bencová, Kristýna Kociánová a Natálie Holíková. Všem třem postavám by neuškodilo více rozehrání, klidně by svým postavám mohly propůjčit více karikaturnější ztvárnění. Jediný, kdo se se svou hravostí v projevu trochu vymyká a své postavě dodává alespoň malou dávku přitažlivosti a vtipu, je David Smečka v roli přihlouplého sopranisty Carluccia. Herci splňují požadovanou předlohu režiséra Jiřího Nekvasila, ale právě ta je ochuzená o to, co by v komedii nemělo ani trochu chybět, tedy humor. O čemž navíc svědčí i tiché publikum. Inscenaci chybí hlubší rozehrání situací, spíše spadá do konverzační roviny, jenže to u Goldoniho komedie nestačí. 
Gagy, které přímo volají o začlenění, bohužel nebyly vyslyšeny. A to je chyba. Na, sice vzhledné, scéně Marty Roszkopfové vytvářející detailně provedený salón hotelu, kde se umělci scházejí, je však výše zmíněným způsobem odříkán příběh o operních pěvcích, jejich životech, problematice divadelního podnikání, ale vše splývá v jednolité rovině. Oříškem pro mnohé může být i nalezení smyslu této hry, co nám má sdělovat? Ať se člověk snaží sebevíce číst mezi řádky, najde maximálně potenciální odkaz k (ne)fungování divadelního podnikání, dotacím aj. Ale co víc? Když už se člověk vzdá hledání významu obsahové stránky, měl by se alespoň zasmát. Jelikož komedie má pobavit, i když se jedná o témata ve své podstatě a v reálném životě nepříliš úsměvná.
Jiří Nekvasil je znám zejména svými operními režiemi, což nepopře ani v závěru hry, kdy nechá umělce nově vzniklé společnosti rozehrát krátké operní číslo. Zde se sice cení dobré odvedení vzhledem ke kvalitním pěveckým schopnostem herců Klicperova divadla, přesto by však vynechání tohoto operního opusu po celkově konverzačním ladění inscenaci neublížilo. Nehledě na to, že kvůli pár minutám jsou skoro zbytečné i honosné úpravy jinak neměnné scény. V tuto chvíli se z hotelového salónu začne stávat operní jeviště. Kulisáci přidělávají červené závěsy, v popředí sjíždí stěna s obrazem přístavu, která odděluje salón a která je posléze částečně zakryta třemi vrstvami dalších závěsů. A přestože vyznívá oku libým tónem, byla by užitečnější, kdyby se s ní ještě posléze pracovalo. Ale v tuto chvíli už prakticky nastává konec.
Impresário ze Smyrny je sice dílem klasika, který se jistě vyznal ve své době v chodu divadel a oper a své znalosti zužitkoval k tvorbě této komedie, nicméně nadčasovost příběhu se zbytečně přeceňuje. Jisté asociace mohou vyplynout, jenže to málo, které si člověk nalezne, nestačí k celkovému zaujetí Nekvasilovou režií. Goldoniho komedie by zasloužila více zásahů do textu a méně konzervativní přístup k režii, zvláště v Klicperově divadle, ve kterém si takové zásahy vůči svým divákům mohou dovolit.
Klicperovo divadlo Hradec Králové: Impresário ze Smyrny. Režie: Jiří Nekvasil, překlad: Jaroslav Pokorný, dramaturgie: Jana Slouková, scéna a kostýmy: Marta Roszkopfová, hudba: Miloš Orson Štědroň.
Premiéra 15. února 2014 v Klicperově divadle v Hradci Králové v 19:00 hodin. Recenze psána z reprízy 18. února 2014.
Foto: Petr Neubert
