Ve středu 29. března probíhal v olomouckém Divadle Tramtárie další díl Studia DT. V pořadí třetí blok s názvem Oheň básníků byl věnován Egonu Tobiášovi, dnes čím dál více skloňovanému jménu českého dramatika a scénografa. Tuto mladou krev uctily v divadle zcela zaplněné řady, a to z větší části mladým publikem.
To je vám věc, ta lžička.
Studio DT neslo obdobnou strukturu jako jeho minulí předchůdci. Prvně byla na programu krátká rozcvička, v podobě rádioartové kompozice Lžička. Autor, Pavel Novotný, zaznamenal portrét tohoto předmětu tak, jak ho popsali jeho známí. Lžička se stala ze všech úhlů, hmatů, čichů, zdálky i zblízka, významově mnohoznačným objektem, která nesla svůj vlastní charakteristický svět a atmosféru. Pro každého byla lžička nositelem odlišných znaků a asociací. Během dvaceti minutového pásma, které probíhalo ve tmě, zaznělo několik jejích možných funkcí. Ano, bylo to milé, to je ale asi tak všechno.
Do Moskvy a založit divadlo.
Plynule na to navázalo premiérové uvedení scénického čtení koláže textů Egona Tobiáše. Tobiášův Mamedov, který to všechno odstartoval, byl vystavěn na zažitých stereotypech, které jsou spojovány s tvorbou Antona Pavloviče Čechova. Zesměšňoval to, co je v souvislosti s Čechovovými hrami už tolik zautomatizované. A udělal to s takovou ladností, že nebylo úniku od znovu křičících racků nebo litrů spořádané vodky. Text se také stal sběrem těch nejvyhrocenějších situací, které můžeme v ruské dramatice najít. Dostal nových vážností za stále přítomné čechovovské atmosféry. Ta pachuť se nevytratila a ještě více se utvrdila tím neznámým chlapíkem, co seděl v povyku za mnou. Přes řady si to šinul chvíli před začátkem programu ke svému sedadlu. V průběhu představení, a ve chvílích, kdy na jevišti tekly city k nejvyššímu bodu, tleskal a výskal. Dle reakce diváků si ale vybral ty nejnevhodnější chvíle. Krátkou dobu před koncem představení vstal tento rušivý element ze svého místa a nahlas prohlásil, že musí na záchod. Doba, ve které jsem opomíjela jeho projevy, byla ta tam a nyní se mi ve spojení s touto osobou vybavilo jenom slovo „pako“. Pro tuto chvíli bylo jak ušité na míru neznámému, který postavil vzhůru nohama celý sál. Poté co ho musela řada pustit k odchodu, snažila jsem se znovu na představení soustředit. Doufala jsem, že dotyčného potkáme až po přestávce. Když kdo by to byl tušil, on si to po chvíli kráčel k jevišti. A poté, co se tolik známě ujal svých rekvizity, uvědomila jsem si najednou, jak jsem se nechala napálit.
A pak už bude konec!
Po krátké přestávce následovalo hostující představení „ochotníků“ z Valašska, kteří dali dohromady inscenaci Cizinec dle textu Egona Tobiáše. V režii Pavla Gejduše nesla hra obdobnou atmosféru, jakou vyvolalo předešlé scénické čtení Mamedova. Postavy v představení jen častokrát chodily sem a tam, nudily se, intelektuálně žvanily a nedokázaly najít východisko ze svých melancholií. Ukazovaly touhu žít a přitom žádné výchozí možnosti nenalézaly. Toto zmíněné, nese v podstatě znovu charakter Čechovovských dramat, které se stává klíčem k náladě celého večera. Zcela přesně a výstižně se proto mohlo komukoli zdát, že se ve hře nic neděje. A je jen nabobtnána lacinými výkřiky, které směřují ke studni, ke které se představení víceméně celé své trvání vracelo. Ke studni, ve které se probouzí vzpomínky na něco blízkého. Podle mě ale hra obsahovala všechno, co bylo k dané situaci potřebné. Hlavně, měla schopnost člověka znepokojit. Dotknout se ho. A čím dál víc pokročuje čas od zhlédnutí představení, dochází mi také, že se v té intelektuální nudě opravdu něco dělo. A láska k takové formě se musí vychovávat a osvojovat po malých krůčcích. Ještě bych chtěla říct, že pokud nebylo z mých slov dostatečně čitelné, co se celý večer v Divadle Tramtárie dělo, může to být pravda. Ono to bylo ovšem a vlastně o ničem.
Na co se těšit příště?
Březnové Studio DT uvede v premiéře Miroslava Bambuška se scénickým čtením Pryč! a jako svého hosta J. Procházku, M. Dlaba, M. Smrekovou v představení Noc nevěsty. Jako videoart bude pro tento díl připraven M. Topinka, K. Topolski, L. Jiřička, spolu s Krysím hnízdem.
