Nestává se často, aby se román dostal na jeviště již rok poté, co byl vydán. To ovšem neplatí u Vyhoďme ho z kola ven – nejznámějšího díla amerického spisovatele Kena Keseho z roku 1962. Hned následující rok ho totiž americký dramatik a scénárista Dale Wasserman zdramatizoval a uvedl rovnou na Broadwayi. Do českých divadel se poprvé inscenace dostala po několika úpravách pod jménem Eniki Beniki až v roce 1986, kdy ji uvedlo Východočeské divadlo v Pardubicích. Od té doby se Přelet hrál s drobnými obměnami názvu více než dvacetkrát po celé republice. Po téměř čtyřiceti letech od české premiéry poprvé uvádí Přelet nad kukaččím hnízdem i Městské divadlo Kladno v režii Adama Skaly.
Ať už z knihy, z divadla nebo nejpravděpodobněji z filmu Miloše Formana, by měli mít všichni diváci povědomí o postavě jménem Randle Patrick McMurphy (v kladenské inscenaci ho hraje Michael Vykus). Aby se vyhnul vězení, zvolí raději druhou možnost, kterou mu soud nabízí: pobyt v psychiatrické léčebně. Touto volbou ale možná udělal tu největší chybu svého života. Svou přítomností coby zdravého člověka v léčebně zkomplikuje život nejen sobě, ale hlavně diktátorské vrchní sestře Ratchedové (Jana Zenáhlíková). Kromě toho ale přinese také vzrušení, smích a alespoň malý zlomek svobody do duší pacientů, kteří zde do té doby jen přežívali jako bojácní králíci nebo, jak je nazývá sám McMarphy, slepice, které se jednou navzájem rozklovou. Přelet nad kukaččím hnízdem je strhující, tragický příběh plný naděje o neúnavném souboji mezi manipulativní zdravotní sestrou Ratchedovou a jejím novým svérázným, nezvladatelným pacientem, který ve skupině odevzdaných chorých zoufalců probudil život a nadšení pro anarchii.
Důležitým aspektem příběhu, který umožňuje pochopení dění v léčebně, je postava indiánského náčelníka
Bromdena (Zdeněk Velen j. h.). Stejně jako je tomu v knižní předloze, i tímto představením nás po celou dobu jejího trvání provádí právě on. Oproti stejnojmennému filmu Miloše Formana z roku 1975, kde je naprosto dominantní postavou McMarphy, má v této inscenaci náčelník Bromden mnohem více prostoru. Jen díky němu můžeme nahlédnout do děsivého zákulisí psychiatrické léčebny, která se pomocí drastických a nehumánních metod snaží dostat své pacienty pod totální kontrolu. Bromden ve Velenově podání se postará jak o úvodní slovo, tak i o samotný závěr představení: V jeho úvodním monologu se dozvídáme o mlze, díky které se pacienti ztratí i ve své vlastní hlavě, a o černé mašině v podzemí, kde pracovníci léčebny mění pacienty tak, jak chtějí a jak se jim to hodí. Během představení má Bromden takových monologů několik a pokaždé nám více do hloubky popisuje praktiky ústavu, které ho dovádí k šílenství. Mimo jiné se také na rozdíl od filmové verze dovídáme, kým byl, než do léčebny přišel, a proč před ostatními pacienty a pracovníky nemluví.
Aby podpořil atmosféru chladného prostředí psychiatrické léčebny, rozhodl se scénograf Jozef Hugo Čačko pro minimalistickou scénu laděnou do tísnivé šedivé barvy. Všechny tři stěny, které uzavírají jeviště do podoby nemocničního pokoje, jsou tvořeny z mnoha různorodých dveří umístěných v různých výškách. Dveře během představení nabívají odlišné významy a funkce. Většinu představení fungují jako vstupní dveře do pokojů jednotlivých pacientů či místností léčebny. V jedné scéně však představují okno, kterým se tajná návštěva dostane do hlavní haly. Mimo jiné mohou také představovat přechod (bránu) mezi různými stavy jak mysli, tak těla. Více než co jiného jsou tak dveře znakem všeho prahového a neznámého. Uprostřed více méně prázdného prostoru je pak umístěn průhledný řídící panel, ze kterého visí změť drátů a kabelů. Tímto panelem ovládá sestra Ratchedová v podstatě veškeré dění na oddělní. Před panelem se nachází široký asi půl metru hluboký bazének, který je téměř až po okraj naplněný bílými nafukovacími míči. V tomto prostoru mají pacienti “společné demokratické terapie”, jak je s radostí pojmenovává hlavní sestra. Na každém takovém sezení se rozebírají osobní problémy některého z pacientů a divák tak získá přehled o postavách a jejich anamnézách, a tím i plastičtější pohled do světa léčebny.
Zajímavým prvkem inscenace je práce se světlem. Celý jevištní prostor během představení zůstává stálý a nijak viditelně se nemění, alespoň co se kulis týče. To ale neplatí o světle – to proměňuje prostor v jednotlivých scénách přímo diametrálně. Denní pokoj (hlavní společenský prostor na oddělení) je osvícen ostrou bílou zářivkou, která jasně a bez milosti ozařuje všechny přítomné a prostor díky ní působí až nepřirozeným dojmem. V kontrastu proti tomu stojí monology náčelníka Bromdena, kdy celá scéna včetně lidí znehybní a silná světla se utlumí do příjemného teplého žlutého odstínu, kterým je náčelník osvětlen jako tlumené paprsky zapadajícího slunce. Žluté světlo může podporovat pocit komfortu, který náčelníkova postava navozuje, a důvěry, kterou má divák pociťovat vůči jeho tvrzením. V těchto chvílích má skutečně divák pocit, že je v divadle sám a náčelník mu jakoby promlouvá přímo do duše. Tyto pocity může znásobit i mlha, která se během jeho výstupů přelévá z jeviště mezi publikum a dělá tak atmosféru ještě niternější.
Celistvost prostoru, který je konstruován do chladných odstínů bílé a šedé, rozbíjí kontrastní kostýmy. Kostýmy všech pacientů se skládají z bílých kalhot s kapsami a trička, přes které mají natažený bílý svetr s nezvykle dlouhými rukávy, které mohou nahradit funkci svěrací kazajky. Zatímco pacienti se svými kostýmy téměř splynou s pozadím, zdravotní sestry a bratři mají výrazně tyrkysový saténový úbor, který hned na první pohled vystupuje z jinak celkově bíle laděného prostředí. Dalším kostýmem, který „vystupuje z davu“, je pochopitelně kostým McMarphyho: otrhané vyšisované džíny, natržené špinavé tílko a bomber. K tomu se přidá rozcuchaný účes, spousta tetování, monokl a neupravené strniště a je na světě rebel, který tímto zevnějškem ve striktním, až diktátorském zařízení na první pohled vyniká. Zajímavým ozvláštněním celého představení je využití audiovizuálních médií. Konkrétně mám na mysli filmový projektor, což může být další z důvodů, proč byla zvolena minimalistická bílá scénografie, na kterou je možné AV záznam snadno promítnout. První použití projekce divák spatří hned pár minut po začátku představení. Světla zhasnou, v pozadí hraje utlumená napínavá hudba, která zesílí ve chvíli, kdy se na bílých stěnách objeví nápis PŘELET. V následujícím okamžiku se rozletí hlavní křídlové dveře, ve kterých stojí vrchní sestra. To je moment, kdy ji divák vidí poprvé, a hned z jejího nástupu je jasné, jak autoritativní pozici v léčebně má. Projekce je v představení využita i jako náhražka televize, na kterou mohou pacienti koukat. K silným scénám patří moment, kdy je promítán boxerský zápas, při jehož sledování pacienti s nevybitým testosteronem téměř zbourají oddělení. Všichni pacienti poprvé působí opravdu šťastně, a scéna tak zobrazuje vzácné momenty z pobytu v léčebně, kdy její chovanci netrpí a zažívají pocit pospolitosti, který je v kladenské inscenaci natolik hřejivý, že se snadno přenesl přes rampu až do hlediště. Naprostým opakem je poté poslední využití projekce při léčbě elektrošoky. Jakmile položili zdravotní bratři náčelníka Bromdena do bazénku s balonky a nasadili mu kovovou helmu, hlavní světla zhasla a přes bílé stěny poletovaly blikající modro-fialové blesky jako evokace elektrických výbojů. Už takto brutální scénu ještě více prohloubil zvukový doprovod v podobě hlasité nepříjemné hudby a křiku Bromdena, do kterého byla právě vpravována elektřina.
V jednom ze svých monologů Bromden říká: „Tři měsíce jsem takhle viděl uběhnout za necelou hodinu“. Stejně překotně ubíhal čas i během představení – za celou dobu nenastala chvíle, kdy by se rytmus příběhu třeba jen na okamžik zpomalil. V kladenské inscenaci Přelet nad kukaččím hnízdem může divák kromě strhujícího tempa ocenit jak komické a odlehčené scény pacientů spolu s McMarphym, který velmi rychle obrátí řád léčebny vzhůru nohama, tak i velmi bolestné a emočně vypjaté situace, kdy se atmosféra příběhu i v sále v mžiku převrátí o 180 stupňů. Jako ku příkladu ve scéně, kdy se mezi pacienty obávaná lobotomie stane z pouhého strašáka skutečnou aplikovanou „léčbou“, respektive trestem. Přelet vykresluje obraz světa, ve kterém společnost degraduje individuálního a jedinečného člověka na pouhé kolečko v systému. Tato kolečka ovšem přestanou pasovat a systém se tedy začne zadrhávat. Stačí opravdu málo, aby ve společnosti vypukla anarchie – přesněji řečeno, stačí k tomu jeden předstíraný a vychytralý blázen.
Autorka je studentkou 3. ročníku bakalářského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.
- MĚSTSKÉ DIVADLO KLADNO ‒ Přelet nad kukaččím hnízdem
- Předloha: Ken Kesey
- Dramatizace: Dale Wasserman
- Překlad: Luděk Kárl
- Režie: Adam Skala
- Dramaturgie: Adéla Vondráková
- Scéna a kostýmy: Jozef Hugo Čačko
- Hudba: Daniel Šubrt
- Pohybová spolupráce: Martin Pacek
- Hrají: Michael Vykus, Jana Zenáhlíková, Zdeněk Velen j. h., Jakub Hubert, Tomáš V. Hron, Miroslav Večerka, Lukáš Pečenka, Michal Kuboušek, Jaroslav Jiřík, Jiří Š Hájek, Barbora Hron Vovsíková, Kristina Sitková, Nikola Moravčíková j. h., Kryštof Dvořáček
Premiéra proběhla 19. prosince 2023, psáno z reprízy 16. ledna 2024.
FOTO: Městské divadlo Kladno
