GRAND Festival smíchu má, jak známo, tři hodnotitelské okruhy. Porotu odbornou, studentskou a samozřejmě diváckou. Letošní odbornou porotu zastupuje tradičně kritička a pedagožka Jana Paterová, šéfredaktor Divadelních novin Jan Kolář, televizní režisér Otakar Kosek, proděkan DAMU Zdeněk Tichý a nově přibyla režisérka divadelních a rozhlasových inscenací Lída Engelová, která nám prozradila něco o sobě a své tvorbě.
Spolupracovala jste již několikrát s Východočeským divadlem a většinou šlo o režii komedií, věnujete se tomuto žánru primárně?
Slova „několikrát spolupracovala“ představují kromě mého prvního hostování v pardubickém divadle brzy po skončení DAMU také roky 2000-2009. Tedy šest inscenací, které se vešly do devíti let života, spojeného s Pardubicemi, s bydlením na Karlovině i na „Bajkale“ a samozřejmě také se znalostí souboru i ostatních pracovníků divadla těch let. Zmíněné roky znamenají i povědomí o šíři repertoáru pardubického divadla a jeho publiku.
Jaký typ komedie máte nejraději z pozice režiséra a z pozice diváka? Jaký druh humoru preferujete?
Mám ráda jemný, inteligentní humor. Tituly, které jsem v Pardubicích režírovala takový humor přinášely. To ale neznamená, že to byly komedie bez hlubších podtextů jako třeba Sylvie, Oddací list nebo Za kolik. Ostatně i komedie G. Feydeaua jsme zkoušeli jako morality. Režírovat a hrát dobře komedii je nesmírně obtížné. V pardubickém souboru byla a je celá řada herců, kteří slyší na slova „dodržení stavby inscenace“, „jevištní gag“, „timing“. A pardubičtí diváci, teď už i díky festivalům smíchu jedni z nejzkušenějších, to uměli vždy ocenit.
Prý jste začínala jako herečka. Co Vás přimělo vydat se na režisérkou dráhu?
Herectví jsem kdysi opustila hlavně proto, že pro něj nemám charakter. Herci jsou čekatelé na práci. Pokud jde o film či televizi, čekají na zavolání té které produkce. V divadle spočívá jejich život v tom, že čekají, kdy se vyvěsí obsazení. Pak se v něm buď najdou nebo nenajdou. A pokud se tam najdou, mohou být v roli, ve které vůbec být nechtěli. Anebo se ocitnou ve vysněné hře a vysněné roli, ale zas je obklopují spoluhráči nebo režizér, se kterými si neporozumí. Možnost volby je velmi omezená. Prostě jsem nechtěla být figurkou na šachovnici.
Jak pracujete s herci? Máte nějaké stálé postupy a jste spíše direktivní režisérka nebo necháváte hercům volnost?
Především – herce mám ráda a nesmírně si jejich práce vážím. Pokaždé se jim snažím nabídnout pevný půdorys inscenace, na němž můžeme stavět. Dojde-li pak ve zkouškách k okamžikům vzájemné důvěry a vzájemné inspirace, je to velká radost.
Co je pro Vás určující při vytváření koncepce nové inscenace?
Mám za sebou víc než 130 inscenací všech žánrů. Nejdůležitější bylo a je, pokusit se najít v každé z nich téma, související s dobou, ve které ji zkoušíme. Velký český divadelník Jan Grossman tomu říkal „umět číst svou dobu“.
Mimo divadelní inscenace se věnujete i režii her rozhlasových. Jak se Vám pracuje s rozhlasovou tvorbou? V čem spatřujete její výhody a nevýhody?
Rozhlasová práce je založená na slovu. Při dnešním trvalém znehodnocování slov považuji rozhlas za jednu z posledních bašt, kde se kromě kvalitních textů mohu potkávat s herci, které bych jinak dohromady nedala nebo se s nimi vůbec nepoznala. Před lety došlo třeba k setkání Rudolfa Hrušínského a Jiřiny Bohdalové v rozhlasové verzi Pazuchina od Suchovo-Kobylina. Teď už předloni vyhráli Simona Stašová a Viktor Preiss cenu Neviditelný herec za naši inscenaci Filumeny Marturano od Eduarda de Fillipa. Nicméně práce v rozhlase stejně jako v divadle vyžaduje neustálý trénink. V rozhlase jsme navíc omezeni časem daných frekvencí. Pozvat do studia herce třeba z pardubického divadla je skoro nemožné. Mrzí mě to.
Pokud se nemýlím, pracujete na volné noze. Co je aktuální náplní Vaší práce?
Volná noha dává svobodu. Omezení spočívají jen v tom, jak si sama naplánuji splnění vlastních divadelních, rozhlasových či jiných snů. A to je momentálně směs prací nedávno dokončených (v dramaturgické řadě Rozhlasová hra na jevišti Smluvní vztahy), nebo připravovaných (inscenace s názvem Tři gentlemani) pro Divadlo Viola v Praze. A pak je tu dokončení inscenace hry Jany Knittlové Zóny pro rozhlas. Hrají v ní Jiří Lábus, Dana Černá, Marika Procházková a Martin Myšička.
Paní Engelová, přeji Vám neustálý přísun obohacují a radostné práce a mnoho jejích spěchů, ale i též životních. Zlomte vaz!
Foto: Pavel Křivánek
