Kolik bude ještě potřeba případů, než se společnost začne otevřeně bavit o problematice sexuálního násilí a nedostatečnosti právního systému, který tyto případy nedokáže komplexně uchopit a poskytnout obětem odpovídající zacházení?
V sobotu 18. května nabídl festival Divadelní Flora Olomouc svým návštěvníkům inscenaci Na první pohled, kterou do Moravského divadla přivezlo pražské Švandovo divadlo a režisérka Lucie Ferenzová. Hra z roku 2019 od australsko-britské autorky Suzie Miller se v originálním znění jmenuje Prima Facie, což v právním prostředí znamená očividný důkaz nebo skutečnost, že je něco zřejmé. Na první pohled je kritickým monodramatem podle skutečných výpovědí, které otevírá problematiku selhávání právního systému v případech znásilnění a sexuálního násilí páchaného primárně na ženách. Téma inscenace odráží společenské a právní problémy, jež jsou dnes aktuálnější více než kdy dříve, a to nejen v celosvětovém kontextu, ale i v České republice, kde jsme zaznamenali například velkou kauzu již odsouzeného bývalého politika Dominika Feriho, která byla milníkem pro zdejší veřejné chápání definice znásilnění a je mimo jiné v pozadí její nedávné právní úpravy.
Příběhem diváky provází hlavní postava advokátky Tessy (Marie Štípkové), která je ve svém kariérním životě
výjimečně úspěšná a dokáže obhájit kdejaký případ, protože je odhodlaná a dokáže se pohybovat ve světě zákonů hbitě a neúprosně. Pro děj je důležité, že sama obhajuje i muže, kteří byli nařčeni ze znásilnění žen a nepřekvapivě je dostává z nepříjemných situací díky úspěšné obhajobě, ve které vypovídající oběti v rámci křížového výslechu nachytává do pasti pečlivě konstruovaných otázek, které mají za cíl oběť znásilnění znevěrohodnit. Náhle přichází zlomový bod, kdy si sama prožije znásilnění a začíná si uvědomovat, jaké to je být na straně oběti, a naráží na složitost a nespravedlnost celého justičního procesu ve věci trestných činů sexuálního násilí, kterého byla součástí. Stojí před policií, lékaři a soudem, který, jak sama ví, je silný ve svém starém dogmatickém systému. Nyní chápe vše… začíná přehodnocovat svůj dosavadní život, kariéru, soudní mechanismy a v boji za pravdivost svého příběhu se ptá sama sebe: „Měla jsem udělat něco jinak? Měla jsem mlčet a nechat to být?“
Na první pohled pracuje s minimalistickou scénografií od Jany Hauskrechtové, která nechává vyniknout herectví představitelky postavy Tessy. Dominantním prvkem, umístěným ve středu hracího prostoru, byl kožený béžový gauč, který svou barvou a hereččinou manipulací zastupoval nejen různá dějiště, ale často i druhého herce. Byl gaučem, milencem i agresivním násilníkem, kdy si ho herečka převrátila na sebe a ležela při aktu znásilnění pod ním, paralyzovaná a neschopná jakéhokoli pohybu nebo reakce. Scénografické řešení dotvářela dvě bílá plátna, přičemž jedno sloužilo jako podlaha a druhé bylo určené pro projekce, kam se promítalo dění na scéně z ptačí perspektivy, tedy z vrchu, aby se docílilo jiného úhlu pohledu na danou situaci. Šlo o to, aby diváci měli nadhled nad věcí a viděli celou situaci i z jiných stran, které mohou být přehlíženy. Ke konci představení se projekce začala zaměřovat čím dále více na samotnou herečku a s postupem času kamera zabírala hereččin obličej stále ve větším detailu (hlavně oči). Bylo to jako by se koukala na každého diváka v hledišti jednotlivě s větším důrazem, a tím ho tiše oslovovala, jestli to není náhodou i jeho příběh. V jednoduché scéně vynikal jezdecký kostým Tessy, zastoupený vysokými černými kozačkami, bílými úzkými kalhotami a modrým frakem s knoflíky, který si herečka během představení dvakrát vyměnila za jiný. Fraky na první pohled nebyly jiné, ale přeci se měnily, a to konkrétně v ramenou a ve velikosti, kdy se s Tessiným rostoucím zoufalstvím zvětšovala konferenční velikost saka a výška vycpávek v ramenou. Na konci vypadala postava Tessy naprosto malá, utopená a ztracená, kdy ve fraku doslova plavala až po krk. Jezdecká uniforma zastupovala v celém představení dravost a rychlost s jakou Tessa popisovala samotný soudní proces a přirovnávala ho ke koňským dostihům.
Absolutní dominantou celého představení byl jednoznačně výkon herečky Marie Štípkové v roli Tessy, která v monodramatu dokázala ztělesnit nejenom svou postavu, ale zároveň i všechny ostatní, které v příběhu vystupují. V roli Tessy rozehrála pevnost, sílu a neutuchající víru advokátky v právní systém, ve kterém pracuje, svým jasným, důrazným hlasem, přesně vyměřenými kroky, luskáním a zvedání rukou a sebevědomým postavením těla. Její tělesný projev v první části představení sugeruje, že má vše pod kontrolou – své emoce i průběh procesu, ve kterém se snaží dokázat oběti znásilnění, že se situace nestala tak, jak ji popisuje. Tyto fyzické znaky její sebedůvěry (a důvěry v systém) udrží až do chvíle, než se sama stane obětí sexuálního zneužití. Poté Štípková začala postavu konstruovat jako postupně stále více sraženou dolů ve smyslu zahanbení, roztěkanosti, nevědomosti, co dělat, jak se s celou situací vypořádat. V průběhu vyšetřování se Tessa dostává do vypjatých a nepříjemných situací, které se primárně odráží v jejím ochablém držení těla, kdy měla shrbená záda, nervózně chodila po jevišti, upřeně zírala do země, hrála si s frakem, opakovala slova několikrát dokola a zadrhávala se v řeči. Tím vším dodala postavě žádoucí auru nejistoty a bezmoci tváří v tvář nové situaci, ve které je už nikoli vítězícím subjektem soudního líčení, ale jeho k pasivitě odsouzeným předmětem. Tuto ztrátu Tessiných jistot ve druhé části představení podporují i proměny jejího kostýmu a projekce, jak bylo řečeno výše. Vše vygradovalo nakonec, kdy postavu Tessy dovedla k úpadku, ale zároveň i ke statečnosti, kdy se nebála spáchaný zločin nahlásit a bojovat za spravedlivost.
Jak už bylo řečeno, Štípková zvládala kromě Tess odehrát také ostatní postavy příběhu, a v podstatě instantně mezi nimi přepínat v rychlé návaznosti způsobem, že pokaždé bylo jasné, jakou roli právě ztělesňuje. K tomu jí dopomáhaly svižné změny v intonaci hlasu, postavení těla nebo razantní zapojení mimiky, a dokonce měla pro každou postavu připravená typická gesta: například policista žvýkal žvýkačku, Tessa luskala prsty, násilníkova gesta se vyznačovala určitou agresivní macho razancí. Samozřejmě nelze opomenout, že s hlavní herečkou byla na jevišti ještě Markéta Ptáčníková, která se primárně starala o bicí soupravu a hudbu, kdy důležité či zlomové momenty doplňovala ostrými údery bicích. Některé byly tak nečekané a silné, že se diváci lekali na svých sedačkách. Samozřejmě šlo o promyšlený prvek, který měl diváky záměrně vyrušit, aktivizovat a případně připravit na další důležitá slova či události. Ptáčníková také občas chodila po jevišti jako Štipkové sparing partnerka, zejména ve scéně rekapitulace svého vlastního znásilnění, kdy ho Tessa popisovala z pohledu třetí osoby, ve kterém Ptáčníková fungovala coby mlčenlivá figurantka.
Během představení se používal mikrofon, prostřednictvím kterého představitelka Tessy podtrhovala důležité věty, v první části ohledně vlastní sebejistoty, ve druhé pak šlo zejména o zdůraznění různých stereotypů spojených s oběťmi znásilnění, které advokátka již z pozice (nedůvěryhodné) svědkyně přesvědčivě boří. Štípková také během hraní narušovala tzv. „čtvrtou stěnu“, když mluvila za světla v hledišti přímo k publiku, jako by bylo její porotou u soudu, která sedí na galerii a naslouchá ji, chápe a možná i nakonec uzná pachatele vinným (což se nestane v příběhu, ale snad aspoň v myslích diváků). Všechny zmíněné prvky se používaly jako zcizovací efekt, tedy jako něco, co diváky vytrhne ze sledovaného děje a dopřeje jim prostor pro odstup, vlastní interpretace, zpracování informací a přemýšlení nad tématem.
Celé představení se chýlí ke konci a Tessa-Štípková mluví o spravedlivém soudě, který spravedlivý není, protože ženám primárně nevěří, což souvisí i s tím, že v právnických profesích stále ještě není zastoupený dostatečný počet žen. Otevírá též otázku změny definice znásilnění a justičních mechanismů vzhledem k této tematice.
Na samý konec uvádí, že každá třetí žena byla znásilněna. Této informaci předcházela na začátku představení zmínka o tom, že každý třetí člověk nedokončí právnickou školu. V ten moment Štípková oslovila diváky, aby se podívali vedle sebe nalevo a napravo a tuto skutečnost si jakoby vizualizovali při pohledu na sebe a své spolusedící. Na konci představení tento mechanismus opakuje a znovu tím připomíná, že zmíněná skutečnost – tentokrát skutečnost znásilnění – se může týkat doopravdy všech, našich blízkých i těch, co jsou v naší blízkosti právě teď. V sále v ten moment nastává naprosté ticho. O několik momentů později představení končí a diváci tleskají ve stoje. Příběh, a hlavně výkon herečky Marie Štípkové, byl fenomenální: dokázala skrze brilantní herecký výkon na scéně rozžít silné, kontroverzní téma a zanechat v člověku pocit, že s naším právním systémem a postavením ve společnosti něco zásadně není v pořádku.
Autorka je studentkou 1. ročníku navazujícího magisterského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.
- ŠVANDOVO DIVADLO – Na první pohled
Předloha: Suzie Miller
Překlad: Zuzana Josková
Režie: Lucie Ferenzová
Dramaturgie: David Košťák
Scéna: Jana Hauskrechtová
Kostýmy: Zuzana Sceranková
Hudba: Markéta Ptáčníková
Hrají: Marie Štípková, Markéta Ptáčníková
Premiéra 7. října 2023, psáno z reprízy na festivalu Divadelní Flora Olomouc 18. května 2024.
