Tento týden skončil představeními festivalové sekce Epilog osmidenní program Mezinárodního festivalu Divadlo. Program byl vskutku nabitý, z pohledu účastníka většiny festivalových událostí, kterých bylo dle slov ředitele festivalu Jana Buriana přes šedesát, jsem se téměř nezastavila a stále třídím intenzivní dojmy.
Pro festival je charakteristické využití mnoha více či méně obvyklých prostor v celém městě, návštěvník se tak podívá např. do objektu DEPO2015 v bývalé vozovně městských dopravních podniků, Moving station v nádražní budově a v rámci open-air představení projde městské parky a náměstí. Větší produkce zhlédne především v tradičním Divadle J. K. Tyla, na progresivně řešené Nové scéně nebo v dezolátně vyhlížejícím Divadle ALFA, jehož vnější vzhled bohužel není nejlepší vizitkou festivalu ani města samotného.
Program zahájila inscenace Krystiana Lupy Austerlitz podle románu W. G. Sebalda, o které jsem informovala již v pozvánce na festival, zpracovávající temnou evropskou historii, především tu spojenou s holocaustem a druhou světovou válkou. Rozporuplná mohla být pro české diváky mj. kvůli netradičnímu a občas i mystifikačnímu přístupu ke značně české látce, např. zobrazením agentů StB jako motorkářů na harleyích nebo sloučením Mariánských lázní a Marienbadu z filmu Loni v Marienbadu. Jejím uvedením byl však do Česka přivezen Lupův radikální autorský styl nemající na českém divadelním poli obdoby.
Již prvním dnem začaly díky festivalu ožívat i plzeňské ulice, a to cyklo představením italského souboru Faber Teater Šampion a komár. Další dny se ve veřejném prostoru objevily i nadměrné loutky divadla Les Grandes Personnes, zábavně interagující s městskou hromadnou dopravou, auty v pěších zónách a náhodnými kolemjdoucími, kteří se k průvodu často rádi přidali. Těchto přesahů si velmi cením. Hřebem druhého festivalového dne se stalo uvedení nové inscenace Lukáše Brutovského ze Slovenského komorného divadla D1 (pracovní název). Na Slovensku oceňovaný text, jehož autorem je také Brutovský, tematizuje národní povahu a její problémy demonstruje na nekonečné výstavbě slovenské dálnice D1. Nachází tak mnoho vlastností společných Čechům i Sovákům a nenásilným způsobem je kritizuje a zesměšňuje.
V pátek jsme zhlédli Mikuláškovy Ztracené iluze z Divadla Na zábradlí a mnoho diváků možná ztratilo iluze o Mikuláškově originalitě a schopnosti přistupovat k závažným obsahům i klasickým dílům inovativním způsobem. Násilná aktualizace a nejasná dramaturgie zapříčinily eskalaci inscenace k patetickému a bezpředmětnému konci. Obohacující byla především scénografie Marka Cpina plná neonů, flitrů a blyštivých látek. Ty se ostatně (společně s minimalistickými kovovými příčkami a monochromatickými plochami) prolínaly celým festivalem jako současné scénografické trendy. Večerním uvedením inscenace Rodina režiséra Milo Raua a belgického divadla NTGent si festivalová dramaturgie obhájila nálepku prestižního východoevropského festivalu. Rodina propojuje odvážný umělecký experiment s filmovými a divadelními prostředky s konvenčním představením pro široké diváctvo, při kterém by se dala atmosféra v sále krájet a padající jehly by se staly slyšitelnými až v horních lóžích. Dojata k slzám jsem uzavírala další den v Plzni.
Sobota začala výtvarně půvabným představením Kabinet zázraků aneb Orbis pictus určeným především dětem. Autorem jeho dominantní (scénografické) složky je český výtvarník Hza Bažant a využívá zde optických klamů, světelných až kouzelnických triků a po staletí osvědčených jevištních technologií, které společně tvoří poetickou show na motivy díla J. A. Komenského. Odpoledne byl promítnut karanténní projekt Jiřího Havelky, Marty Ljubkové a Národního divadla, který pomocí tzv. mluvících hlav zprostředkovával „poválečný masakr na návrší u Přerova zvaném Švédské šance, kde bylo zabito 265 Karpatských Němců, Maďarů a Slováků – většinou žen a dětí“. Do dramaturgie se vrátilo téma násilí druhé světové války a jejích následků, v sále se divákům opět zatajoval dech a sem tam po tvářích stékaly slzy. Večer potom ovládly progresivní 3SESTRY belgického režiséra Luka Percevala, aktuálně parafrázující téma stárnoucí Evropy, mizející životní energie, bortících se hodnot, melancholie a jakési vyprázdněnosti mezilidské komunikace, se kterou pracoval již Čechov sám.
Jakkoliv kvalitní byl program nedělní, dominovalo mu 294 statečných v režii Tomáše Dianišky. Neskutečně vkusné sloučení inteligentního i béčkového humoru, zahrnujícího nespočet popkulturních referencí, citlivého přístupu k tíživému tématu heydrichiády, nezlehčování zobrazovaného násilí, ale zároveň povznesení se nad něj pomocí režijní a herecké preciznosti dělá z inscenace špičku současné české divadelní produkce.
V programové sekci Epilog bych nakonec ráda zmínila nový projekt Jiřího Honzírka a CO2kolektiv Odvaha k beznaději. Ten byl (snad pro málo prodaných lístků, snad pro režijní záměry) přesunut do bytových prostor, které nakonec jen podtrhly intimní atmosféru konverzačního dramatu o světě uprostřed klimatického kolapsu.
Mezinárodní festival Divadlo vnímám jako inkubátor divadelních trendů, které se za poslední rok a půl radikálně proměnily, ale zároveň je skrze pandemický chaos nebylo jednoduché sledovat. Tentokrát byly tyto změny patrné především ve scénografii a reinterpretaci klasických děl nebo témat. Festivalová dramaturgie mi však připadala v mnoha směrech odloučená od současného (reálného) světa. Nejenže opět dávala prostor především mužským tvůrcům, ale většina vybraných inscenací se vyhýbala současné společenské kritice a až na pár výjimek nezobrazovala nic, co by na jevištích nebylo zobrazeno již nespočetněkrát. Na konci dne se podněty, zpětné vazby a názory nestřetávaly a nevyměňovaly mezi návštěvníky a tvůrci. Pro prostředí českého profesionálního divadla jde zcela jistě o zásadních několik dní plných inspirace a tvůrčích impulsů, nemotivuje ho ale k přemýšlení „kupředu“ a soustřeďuje se především kolem stylu a jevištní estetiky.
FOTO: archiv Mezinárodního festivalu Divadlo
