V pátek 17. září byla v rámci festivalového programu uvedena nová inscenace Jana Mikuláška, kmenového režiséra Divadla Na zábradlí, Ztracené iluze. Děj klasického realistického románu Honoré de Balzaca pojednává o mladém a nadějném básníkovi Lucienu Chardonovi, který přijíždí do Paříže, aby si zde splnil sen a stal se známým spisovatelem. Naráží však na problematiku potřeby kontaktů a protekce, na ženy dosahující úspěchů „přes postele“ svých šéfů, na pokrytectví a hyenismus vyšší společnosti. Dramatizace se chopil sám Mikulášek a pokusil se jí přiblížit realitě současného světa.
Románová předloha byla značně redukovaná – o mnoho postav, dějových linek i celých kapitol. To je pro divadelní úpravu naprosto pochopitelné. Aktualizace začíná v transformaci jazyka románu do jazyku současného, oproštěného o básnické prostředky a dobové reálie. V textu se objevují např. vulgarismy, narážky na Petra Kellnera nebo revizory v metru a z reproduktorů zazní výňatky ze zpráv českých televizí a rádií. Hlavní dějová linka, trpký příběh Luciena Chardona, však zůstává téměř nezměněna, melodramaticky vygradovaná, místy směřující k intenzivnímu patosu. Lucienova přítelkyně Coralie umírá na zápal plic, Lucien je zraněn v souboji. Finále představení je značně hysterické. Mikulášek umí obvykle pracovat s patosem až kýčem na jevišti originálně, tentokrát se to ale nepodařilo. Zbytek aktualizace pak stojí na scénografii Marka Cpina, která je jako obvykle nápaditá, jednoduchá, využívá neonů, flitrů a extravagantních kostýmů a dobovým prvkům se záměrně vyhýbá. Dopomáhá elektronická hudba.
Inscenací se nese všudypřítomná snaha o kritiku. Krom již zmíněných narážek je to i hereckou stylizací. Ta je vyhnána do extrému, herečky mluví nahlas vysokými tóny, herci staví své postavy jako slizké prospěcháře, lidskost se ztrácí. Vidíme spíše typy a negativní vlastnosti. Jenže dramaturgie neprozradila, co je předmětem kritiky. Je to současná společnost jako celek? Je to vyšší třída? Strefuje se přístup tvůrců do současné novinařiny? Nebo má kritizovat prostředí českého divadla, ve kterém je potřeba známostí podobná jako v románové předloze? Tento záměr bych vítala, ale prosvítal opravdu jen místy.
Co lze ocenit, jsou herecké výkony. Vojtěch Vondráček v hlavní roli dobře zvládl naivitu a dětinskost ústřední postavy, ke konci však sklouzává ke zneužití zažitých hereckých gest (především třes jedné ruky) ve snaze předat hluboký psychický rozklad své postavy. Robert Mikluš je výborně typově obsazen a hereckými proměnami vystihuje oportunismus Etienna Lousteaua. Miloslav König je jako Daniel D’Arthez jediná postava stojící si za svými ideály a jeho herectví je vyvážené, stabilizuje chaos okolo něj. Magdalénu Sidonovou jsem nikdy neviděla hrát špatně, tentokrát je obsazena do mužské role Finota, a i tak převyšuje výkony svých kolegů. Paní de Bargeton v sobě spojuje chladnost i hysterii a v obou polohách je Petra Bučková sebejistá a důkladná. Svižnost celému souboru dodává energický Ondřej Jiráček, který na sebe strhává pozornost i v menších rolích.
„Velký Balzacův román uchopil režisér neotřele, překvapivě a ryze současně,“ tvrdí anotace inscenace. Ono zesoučasnění je právě kámen úrazu, na kterém celý koncept nejvíce padá. Je totiž nedotažený. Vzniká tak napůl zdařilá dramatizace klasiky, napůl pokus o kritickou sondu, jejíž cíl není vůbec jasný. Ambivalentnost tvůrčích záměrů dává vzniknout inscenaci, která „dobře vypadá“, ale „nic neříká“.
- DIVADLO NA ZÁBRADLÍ – Ztracené iluze
- Autor: Honoré de Balzac
- Dramatizace a režie: Jan Mikulášek
- Překlad: Stanislav Jirsa
- Dramaturgie: Dora Viceníková
- Scéna a kostýmy: Marek Cpin
- Výběr hudby: Jan Mikulášek
- Hudební spolupráce: Vojtěch Vondráček
- Účinkují: Vojtěch Vondráček, Robert Mikluš, Miloslav König, Jiří Černý, Magdaléna Sidonová, Jakub Žáček, Petra Bučková, Dita Kaplanová, Jana Plodková, Kateřina Císařová, Barbora Bočková, Ondřej Jiráček
Premiéry 4. a 6. září 2021, psáno z uvedení 17. září 2021v rámci Mezinárodního festivalu Divadlo.
FOTO: archiv Divadla Na zábradlí
