Inscenace ruského dramatického textu A. P. Čechova Tři sestry v režii Luka Percevala, jež vznikla ve spolupráci dvou polských divadel TR Warszawa a Narodowy Stary Teatr Kraków, je v anotaci představena publiku jako současná adaptace, čemuž je přizpůsoben také oficiální stylový název 3SESTRY. Centrální témata jsou však stejná jako před sto lety v době napsání hry. Zůstávají i nadále aktuální, jelikož se postavám v dramatu k uvedeným problémům stále nedaří nalézt adekvátní řešení. Něco se ale přece jen změnilo – postavy se objevují v křiklavých, třpytivých či svou odhaleností provokujících kostýmech, které vypovídají o jejich zoufalé snaze říct tomuto světu, že ještě existují a že možná pořád něčím jsou.
Postavy čechovovské hry přicházejí na jeviště jako otroci svého osudu, jejž nejsou schopni a ani ochotni změnit. Zavřely se v prostoru domova, který je od začátku naplněn prázdnou, skoro nesmyslnou nostalgií po abstraktních lepších časech. Jejich polomrtvé, dokola se opakující „… do Moskvy“ drásá sluch a znemožňuje jim adekvátně přemýšlet nad vlastním životem. Feťácká, nezdravá touha po hlavním městu Ruska přivádí ženy a muže bez ohledu na věk k frustraci. Centrální zábavou v prostoru nekonečného volného času na periferii se stává sex a mnohdy zvrácený způsob obdivování sebe sama.
Problémem ale tentokrát není nemožnost návratu do Moskvy a(nebo) k potenciálně lepšímu životu, nýbrž odhodlání udělat něco s absencí smyslu toho současného. Postavám nechybí ani tak peníze jako jejich mladá léta. Plynutí času a následné stárnutí vyžaduje od lidí postupně se odpoutávat od elektrických křesel minulosti a vycházet vstříc cestě do neznámého alternativního budoucna. Nadále ale zůstává lákavá komfortní zóna v podobě uzavřeného obyváku, kde se i z lidí postupně stává zaprášený nábytek.
Zahrát role postav dramatu „složitého jako román“ se hereckému souboru podařilo velice přesně. Odrazit mentalitu a celkovou náladu rodiny Prozorových pomohlo skoro wilsonovské zpomalení pohybů, mluvených projevů a několikrát se opakujících hereckých akcí: dívání se do zrcadla, pozorování ostatních lidí, zkoumání svého těla a oblečení, „roztékání“ po židlích a podlahách či členy rodiny přerušované vyslovování nepodstatných věcí.
Pomalost se však vhodně vystřídala s nejvíce „saturovanými“ epizodami ze života Prozorových, například karetními hrami, výměnami drbů, projížďkami na invalidních vozících či sexuálními akty odehrávajícími se přímo na nich. Vysoká kvalita hereckých výkonů a rozumění kontextu a mentalitě hry vytváří pocit nevábnosti většiny postav, čímž je právě schopná přitáhnout diváckou pozornost a udržet ji u pokračování osudu ztracených a nikdy nenalezených person.
Na pozadí svých hrůzných ztuhlých příbuzných se Nataša jeví divákovi jako personifikace avantgardy. Sprosté výrazy a kritika a otevřené nadávání rodině za totální nicnedělání samozřejmě přidávají jejímu obrazu pikantnost stejně jako provokativní módní oblečení, to vše doplněné výraznými gesty, mimikou, barvitým hlasem a ostrou chůzí. Nataša je v podstatě jediná z obyvatel domu, kdo v tomto malém provinčním městě alespoň někam chodí a něco dělá namísto nekonečného posedávání u zrcadla a kňučení. Její obraz je výrazným protikladem všeho, co se v domě děje. Nataša se tímto paradoxně stává svého druhu „spásou“ celkového obrazu rodiny – i když podvádí svého hodného, ale bídného manžela a pořádně si užívá života, který se jí právě nabízí.
Jevištní adaptace belgického režiséra Luka Percevala zachází daleko za prostorové rámce klasického dramatu a buduje svoje vlastní ve formě nerovnoměrné instalace, kde každá stěna je jiná a pečlivě vykonává svou zvláštní funkci. Obrovské plastové zrcadlo po levé straně jeviště buduje dojem falešnosti představ postav o sobě a jejich snaha destabilizovat odrazy svými doteky je většinou vyvolána pocitem nejistoty, zmatku, ztracenosti a nakonec nevíry v to, co v zrcadle doopravdy vidí.
Zatímco zrcadla odráží obličeje a těla, barevné projekce po pravé straně odráží vnitřní světy postav – myšlenky, pocity, stavy duše, touhy a různorodá očekávání. Před postavami je obrovské okno, kde každý vidí svoje vlastní zvnějšněné nitro – depresivní sníh, kvetoucí okolí, nekonečné nebe a moře v odstínech sebevraždy… Práce se světlem přesně dotváří atmosféru Čechovovského dramatu – tmavou, pomalou a depresivní. Většina děje se odehrává v polotmě, hlavním zdrojem světla jsou dvě stěny postavené naproti sobě – jako vnější a vnitřní svět postav – elastické plastové zrcadlo a okno, vytvořené projekcemi na plátně.
Percevalovi se úspěšně daří po celou dobu představení nechat jeviště čpět zoufalstvím, stagnací, rozčarováním a nudou. Ať už divák chce nebo ne, nezbývá mu nic jiného než vnímat předkládaný tvar jako působivou, nepříjemnou pravdu o nás samých. A to díky každému prvku, ad absurdum prosáklému všemi odstíny melancholie – od hereckých výkonů po výtvarnou složku. Ona pravda je schopna v divákovi následně vyvolat výčitky vlastního svědomí za opuštěné možnosti, nepovedené činy a bezmyšlenkovitá slova.
- TR WARSZAWA & NARODOWY STARY TEATR IM. HELENY MODRZEJEWSKÉ – 3SESTRY
- Režie: Luk Perceval
- Dramaturgie: Roman Pawlowski
- Text: Anton Pavlovič Čechov
- Adaptace: Luk Perceval
- Scénografie: Philip Bussmann
- Kostýmy: Annelies Vanlaere
- Světla: Mark Van Denesse
- Hudba: Karol Nepelski
Premiéra 20. června 2021, psáno z uvedení dne 18. září 2021 v rámci Mezinárodního festivalu Divadlo.
FOTO: archiv Mezinárodního festivalu Divadlo
