Osmého večera uvedla Divadelní Flora v Moravském divadle inscenaci Maloměšťáci brněnské scény HaDivadlo v režii Ivana Buraje. Jak uvedl sám režisér, inscenace se držela dramatu Maxima Gorkého asi na 60 %, zbytek si režisér s dramaturgem Matějem Nytrou upravili podle svého. Běžný divák si však dramaturgických změn nevšimne. Inscenovali tedy realistické drama, do nějž zakomponovali současné, aktuální prvky, jež s narativem bohužel nesouvisí. Používání mobilního telefonu a pití z PET lahve ve hře z počátku 20. století mělo být nejspíš odkazem na dnešní dobu. Zároveň bylo zřejmým cílem těchto cizorodých prostředků zasazených do realistických kulis obnažit konstruovanost a neadekvátnost světa postav. Tento účinek však ve mne nevyvolaly, naopak na mne působily „mimo mísu“.
Na začátku představení mluvili všichni herci velice potichu, což sice koresponduje s tématem festivalu Šepoty (a výkřiky), ale nejednalo se o moc příjemné gesto pro diváky v pro herce nezvykle velkém divadle. Meluzína v tu chvíli získala nejhlasitější a největší roli celého představení. Výkřiky pak přišly ve chvíli, kdy představitel otce Bezsemenova (Cyril Drozda) vyčítá svým dětem vše, co může, a očividná je tak mezigenerační propast. Vyčítá dětem, že se musí kvůli jejich vzdělání stydět před sousedy. Dceři vyčítá, že je stará panna a synovi stále předhazuje jeho vyloučení ze školy. Matka se do hádek nezapojuje, očividně stojí za názory svého muže, ale nechce, aby děti byly nešťastné. Tak v povzdálí šeptá a gestikuluje něco na způsob prosby. Jen ať se nehádají. Děj plynul svižně, avšak tok narušovala přemíra „filmových střihů“ pomocí zhasnutí a opětovného rozsvícení. Burajovým záměrem tak nejspíš bylo zanechat v divácích neklid, který tolikero střihů (alespoň mně) způsobilo.
Scéna představuje realistickou místnost do posledních detailů propracovanou. Při prvním pohledu mě jen zamrzelo, že nad stolem nevisí obrovský křišťálový lustr. Detaily mě zaujaly natolik, až jsem se během představení přistihla, že čekám, jestli se opravdu vše využije. Klavír, čajový servis na stolečku, knihy na sofa, velké, nefunkční hodiny. Jednoduše všechny propriety na jevišti byly oprávněně, dokonce i busta na klavíru byla symbolem klasické filosofie, kterou zmiňuje jedna z postav. Dohromady to ve mně evokovalo odkaz Bergmannovy tvorby, jemuž je letošní ročník festivalu věnován, ať už se jedná o červené zdi (Šepoty a výkřiky), nebo o zešílení matky (Simona Peková) připomínající také tvorbu slavného švédského režiséra.
- HADIVADLO – Maloměšťáci
- Předloha: Maxim Gorkij
- Režie: Ivan Buraj
- Scéna: Lenka Jabůrková
- Kostýmy: Kateřina Marai, Kateřina Kumhalová
- Dramaturgie: Matěj Nytra
- Účinkují: Táňa Malíková, Magdalena Straková, Jiří Miroslav Valůšek, Cyril Drozda, Simona Peková, Jan Lepšík, Jiří Svoboda, Mark Kristián Hochman, Anna Čonková, Karel Vondrášek, Taťána Janevová, Marie Veselá
Premiéra 13. prosince 2018, psáno z uvedení 22. května 2019 v rámci festivalu Divadelní Flora.
FOTO: archiv Divadelní Flory
