V činohre Moravského divadla štartuje tretiu sezónu pôsobenia mladý dramaturg Milan Šotek. Z Olomouca sa tak skoro nechystá, v miestnej činohre má spolu s Michaelom Tarantom dlhodobejšie vyhliadky. Na dramaturgiu mestského divadla má 26-ročný Šotek už vyhranený názor, v rozhovore odtajil svoj spôsob práce, vkus i dlhodobejšiu taktiku. Na Thomasa Bernharda si síce v Olomouci ešte počkáme, pripravený je však Dennis Kelly.
Je pár dní po začiatku vašej tretej sezóny v Moravském divadle. Ako to dnes vyzerá „za oponou“? Darí sa Vám plniť vytýčenú „päťročnicu“?
Pro činohru je to šťastné období. Máme dobrý soubor, který roste na velkých úkolech. Upřímně – kdyby to v předvečer třetí sezony stále moc nevypadalo, nemělo by valný význam pokračovat…
„Kriesenie“ úrovne Moravského divadla, ktoré ste si spolu s umeleckým šéfom zaumienili, iste vyžaduje zvláštne dramaturgické úsilie. Aká je vaša dlhodobejšia stratégia?
Coby dramaturg kladu dnes největší důraz na výběr režiséra. Zní to zpupně, ale jako dramaturg mohu být co platný jen dobrému režisérovi. A pak – je řada pozoruhodných, mně tolik milých režisérů, kteří by se ovšem v městském divadle trápili, ba kteří by se trápili, kdyby měli dělat velkou činohru. Dramaturgicky tedy budeme pokračovat ve stejném duchu, jen by se měl pozvolna zužovat okruh režisérů.
A čo taktika výberu titulov?
S nadsázkou lze říct, že být dramaturgem Moravského divadla není nijak náročné. Vždyť se tu nic nehrálo! To, že se v Olomouci může v jediné sezoně objevit Gogol vedle Čechova, Šrámek vedle Vančury, je dáno hlavně dluhy a resty k velké klasice, které se tu, zdá se mi, nastřádaly. Osobně však dávám přednost dramaturgické provázanosti napříč sezonami. Tak například nakládáme s dramatikou středoevropskou – po Horváthovi přijde na řadu Schnitzler. A řadu výtečných autorů vidím v tomto ranku i do budoucna – Hofmannsthal, Zuckmayer…
Rozmýšľate prípadne nad tematickým vymedzením určitej sezóny alebo pôjde stále len o „všehochuť“ titulov?
V současnosti nelze v Moravském divadle vytvořit repertoár. Alespoň ne v tom smyslu, že by zde náročnější inscenace žily déle než dva roky. Pokud se někomu zalíbí Arabská noc, těší nás to, ale zároveň mu těžko můžeme nabídnout jinou současnou hru. Až přijde čas Kellyho Lásky a peněz, zas už tu nejspíš nebude „Arabská“. Dramaturgický plán na sezonu je proto zatím sestavován tak, aby v jednu chvíli mohl být sám o sobě veškerým činoherním repertoárem. Na druhou stranu, tematicky zaměřené sezony – sezony o komunismu, o gayích, o Šmoulech – jsou mi spíše protivné. Nemluvě o tom, že nikdy není tak těžké sezonu nějak pojmenovat.
Je nejaký dramatik, ktorému osobne dávate prednosť a na ktorého dosiaľ olomoucká činohra „nedorástla“?
Troufli jsme si na Shakespeara i Čechova, težko mít před někým větší ostych. Ale dotaz chápu. Jen bych zdůraznil, že k titulům musí dorůst nejen herci, ale i publikum. Vezměte si Koltèse. Umluví to český herec? A umluví-li, uposlouchá to český divák? Takový text přece jen roste z jiné divadelní tradice. Ale ano, jsou tituly, které mám nesmírně rád, a přesto bych je zatím v Olomouci nenasazoval. Napadají mne Bernhardův Divadelník nebo Gombrowiczovy hry. Obzvláště ty jsou znamenité! Jenže – jak jednoduché by bylo zaspílat Olomouci! A co z toho? Dobrý pocit ve vlaku na Prahu jistě ne…
Plánujete zaradiť na repertoár i komornejšie tituly?
Musím vytížit celý soubor, a mám na to šest titulů. Když nasadím Play Strindberg a Šťovík, pečené brambory, budu mít co dělat, aby soubor v průběhu sezony nestál. Pro herce není nic tak frustrujícího! Nemluvě o tom, že ne každá komorní hra má potenciál obstát na velkém jevišti. Zároveň však tvrdím, že na velká jeviště patří i současná dramatika, že nemá být doménou malých scén. Naštěstí jsou zde ještě hry s velkým obsazením, které působí komorně. To byl případ Horvátha, a stejně tomu bude i se Schnitzlerovým Rejem. Jistě znáte, deset aktovek, vždy pro dva herce, dialog před a po souloži. Více než sto let stará vídeňská coolness!
Prevažnú väčšinu olomouckého abonenstva tvorí staršia veková skupina divákov. Ako myslí činohra Moravského divadla na potenciálne mladé publikum?
Bylo by utopií domnívat se, že jednou bude Moravské divadlo večer co večer plné mladých lidí. V divadle našeho typu by to nutně značilo, že něco děláme špatně. Na druhou stranu, mně je 26, a fascinuje mě dramatika, na které zde pracujeme. Myslím, že v zásadě to není otázka současných her versus světové klasiky, ale životného a neživotného inscenačního přístupu k látce. Proč do Deutsches Theater přijde tolik mladých lidí na Schillera? Protože je inscenován v tomtéž „mladém“ duchu jako Schimmelpfennig!
V budúcej sezóne ste sa rozhodli pre titul Dennisa Kellyho Láska a peníze. Pôjde o druhé uvedenie tejto hry v českom prostredí, hneď rok po úspešnej Mikuláškovej inscenácii v Divadle v Dlouhé. Nie je ale český „rybníček“ primalý na opakovanie takto výrazných titulov popri halde dosiaľ nezinscenovaných súčasných textov?
Máte pravdu, na svou českou premiéru čekají stovky současných her. Ale čtete je? Má zkušenost je asi taková, že mne během roku osloví zhruba pět současných textů, jeden nebo dva si pak umím představit i v olomouckém divadle. Lásku a peníze si nespojuji s Mikuláškem, jeho inscenaci jsem ostatně dosud neviděl. V roce 2010 ji na Pražském festivalu německého jazyka představil Deutsches Theater, už tehdy jsem se pídil po textu. Jenže – v českém divadelním rybníčku se pořád hraje na české premiéry. Poskládám vám sezonu ze samých českých premiér… A co?
V uplynulej sezóne ste mali možnosť pracovať s rozličnými generáciami hosťujúcich režisérov. Ktorá zo spoluprác bola pre Vás najprínosnejšia?
S výjimkou pana Zdeňka Černína bych si repete dopřál s každým z našich režisérů. Skvělá byla práce s Bogdanem Kokotkem, Martinem Glaserem, Januszem Klimszou a Michalem Langem. Michal Lang mě hodně inspiroval, jak by dnes mohla vypadat moderní konzervativní činohra. Říkám-li naschvál konzervativní, myslím tím činohra v pravém smyslu slova. Divadlo herců a autorů, které se s příchodem režiséra stalo divadlem inscenace. Někdy mám pocit, že já říkám „divadlo by mělo…“, kritik říká „divadlo by mělo…“, ale oba si pod tím představujeme něco jiného. Já činohru, kritik třeba taneční performanci.
Ako obyčajne komunikujete s režisérom pri vytváraní dramaturgicko-réžijnej koncepcie?
Se všemi výše jmenovanými režiséry až překvapivě obdobně, třebaže každý z nich je výraznou a inspirující osobností. S nimi jsem vlastně smluven, ještě než zasedneme ke společnému stolu, že vyjdeme z textu a půjdeme přes herce. Všímáme si pak de facto totožných scénických impulsů.
Je ešte nejaká režisérska legenda, prirovnateľná k Januszovi Klimszovi, ktorú by ste takto radi do divadla priviedli?
Radovan Lipus, nesporně. Příslib mám již od první sezony, leč jeho šumné stopy vedou dnes často do Japonska, Bosny či Bulharska…
Väčšina dramaturgov pracuje v stabilnom dramaturgicko-réžijnom tandeme. Máte i vy takéhoto tvorivého partnera alebo vám naopak vyhovuje spolupracovníka striedať?
Už dvě zásadní práce na DAMU, Central Park West Woodyho Allena a Kazimír a Karolína Ödöna von Horvátha, byly společnými absolventskými inscenacemi s mým spolužákem Mikolášem Tycem. Spolu jsme loni v české premiéře – vidíte, také se chlubím „českou premiérou“! – uvedli Walczakův Lov na losa v Jihočeském divadle. A spolu připravíme zmiňovanou Lásku a peníze. To už přece zavání tandemem!
V akej miere ste účastný skúšobného procesu? Ste počas skúšok skôr v ústraní, alebo sa ich aktívne zúčastňujete?
Dramaturg, který na zahajovací zkoušce řekne něco o autorovi a poté v kanceláři pytlíkuje program, není dramaturg, jak si ho historicky vyžádal vývoj činohry ve střední Evropě. Takovému dramaturgovi můžeme – v souhlasu s Pavlovského Slovníkem – skutečně upřít tvůrčí přínos. Je dramaturg vizionář, a je dramaturg včelička. Rád bych byl co platný v průběhu celého zkušebního procesu. Konkrétní vklad však někdy těžko rozeznají i lidé uvnitř divadla.
V budúcej sezóne chystáte režírovať ďalší kabaret. Prečo mladého dramaturga dnes ešte zaujíma tento viac-menej archaický žáner? Uvidíme i tentokrát tradičné inscenovanie, alebo zvolíte odlišný prístup?
Pokud máte na mysli Nemravnou píseň, byla to milá znouzectnost, v krátkém čase, za pár kaček. Také autorský Cabaret Calembour, má zásadní aktivita vedle MDO, je poučen spíše na divadlech malých forem let 60. než kabaretech počátku 20. století. Jestliže na konci sezony připravím dvě kabaretní aktovky E. A. Longena, půjde daleko spíš o herecké grotesky.
Plánujete do budúcnosti i vlastnú hru či dramatizáciu?
Nasadit na repertoár vlastní hru chce odvahu. Každý ví, že Šotka nasadil Šotek. Mám za to, že dramaturgující dramatik musí buď repertoár výrazně určovat, jako v případě Davida Drábka, nebo si své ambice plnit jinde. To je můj případ. Poslední hru, Nový bleší cirkus, jsem napsal pro Studio Ypsilon. Pro Cabaret Calembour pak na příští sezonu chystám hru Plejtvák. Ale víte co? My svého komediografa máme. Je jím Roman Vencl, olomoucký Longen. Byl bych rád, kdyby v budoucnu něco napsal přímo pro nás.
