Již osmým rokem se divákům naskýtá možnost zhlédnout ve Stavovském divadle inscenaci Modrý pták z repertoáru Činohry Národního divadla v Praze v režii Štěpána Pácla a dramaturgii Jana Tošovského. Fakt, že premiéra proběhla v roce 2015 a další reprízy jsou plánované i na rok 2024, svědčí o tom, že je o inscenaci stále zájem a i po tolika letech od premiéry si nachází publikum, které má chuť se spolu s postavami příběhu vydat na cestu za hledáním štěstí do světa snění a dětské fantazie.
Modrého ptáka můžeme na webu Národního divadla najít pod štítkem „pro celou rodinu“, což napovídá, že by inscenace měla být atraktivní především pro mladší diváky. Dramaturg Jan Tošovský udělal odvážný krok, když do této kategorie v repertoáru divadla vybral divadelní hru starou 115 let. Příběh plný filozofických otázek a úvah, který napsal belgický dramatik Maurice Maeterlinck v roce 1908, je ale velmi nadčasový díky motivu hledání štěstí, který je v dnešní ustarané době více než aktuální, a zároveň může být svým pohádkovým zpracováním cesty plné překážek s prolínáním lidského a nelidského světa atraktivní pro dětského diváka. Jsou zde splněny tedy oba předpoklady divadla pro celou rodinu ‒ pohádka plná fantastických světů a postav pro děti i symbolické sdělení pro dospělé.
Jádrem dramatického příběhu je zápletka, ve které hlavní dětské postavy Mytyl (Pavlína Štorková) a její starší
bratr Tyltyl (Filip Kaňkovský) dostanou od víly Beryluny úkol přinést jí modrého ptáka, který má být zhmotněním pravého štěstí. Děti se tedy vydávají na dobrodružnou cestu za štěstím ‒ z Říše vzpomínek, přes palác Noci a budoucnost až do kouzelného lesa ‒ ale modrého ptáka se jim nedaří nalézt. Samotná cesta (snovou krajinou až za hranice vědomí) se jim ale stane cílem ke zjištění, že pravé štěstí na ně čeká doma, v podobě milujících rodičů.
Dalo by se očekávat, že vzhledem k magické povaze příběhu bude inscenaci dominovat velkolepá scénografie překypující vizuální opulentností a zároveň hravostí. Scénograf Andrej Ďurík se ale rozhodl pojmout scénické dekorace z jiné, spíše symbolistické perspektivy. Motiv náročného putování se zde promítá do velkého spirálovitého pásu obepínajícího celé jeviště kolem dokola. Nábytek trčící ze stěn i ze stropu může znázorňovat pokoj, který děti po celou dobu svého putování ve skutečnosti neopustily, a celá výprava se jim tedy možná pouze zdá. Spirála je symbolem jejich výpravy a ilustruje motiv bloudění, které končí ve svém výchozím bodě ‒ tedy opět v dětském pokoji. Velké tmavé dveře v zadním plánu scény pak fungují jako brána do jednotlivých světů. Za těmito dveřmi, které se otevřou pokaždé, když se děti přesunou do jiného světa, je umístěno plátno, které dokresluje podobu jednotlivých světů prostřednictvím vizuálních projekcí (např. padající sníh, poletující ptáci…).
K vytvoření té pravé pohádkové atmosféry napomáhá i propracovaný světelný design. Když Mytyl a Tyltyl cestují různými říšemi, mění se i světlo, které svou barevností odlišuje jednotlivá prostředí a zároveň působí jako výrazný estetický prvek. Nejintenzivněji je to patrné v „budoucnosti“, kde kromě modře oblečených ještě nenarozených dětí září přes celou scénu ledově modré ostré světlo. Scéna díky jednolité barvě a téměř prázdnému prostoru působí jako velká vědecká laboratoř či nemocniční sál. Výrazný světelný kontrast můžeme sledovat i v momentu vypuštění nemocí a válek v paláci Noci. Celé jeviště v tu chvíli ztmavne a osvětleny jsou pouze dvojice postav, které se spolu hádají či se dokonce fyzicky napadají. Rudě červené svícení zdůrazňuje pocit agrese a zla celkově. Minimalistická scénografie a téměř žádné kulisy dávají zároveň velký prostor pro herecké výkony, zejména obou hlavních představitelů.
Protagonisty příběhu je sourozenecká dvojice, která na své cestě potkává další a další pozoruhodné postavy. Pojetí Mytyl u Štorkové vyniká přesným znázorněním dětské zvídavosti a roztěkanosti prostřednictvím neustálého kladení často i nemístných otázek. Povahu malé naivní dívenky dokresluje zvýšenou intonací hlasu, kterou dokázala udržet po celou dobu představení. Po jevišti se pohybuje dosti neohrabaně a energicky v kontrastu k pojetí jejího staršího bratra Tyltyla. Kaňkovský jakožto Tyltyl působí uváženěji, jeho tělesné projevy jsou mírnější a uměřenější, takže o to víc vynikne jeho charakter ochránce a velitele výpravy. Zajímavé bylo také sledovat charaktery nelidských postav, jejichž duše v příběhu postupně ožívají díky 
kouzelnému diamantu od víly Beryluny.
Hlavními oživlými společníky dětí jsou duše psa, kocoura, cukru a chleba. Pes (Pavel Batěk) je symbolicky oblečen v červené lokajské uniformě, což jen podtrhlo jeho poslušnost, náklonnost a naprostou oddanost jeho pánům. Na jevišti se pohyboval velmi chaoticky a humorně tak znázornil povahu neposedného a energického zlatého retrívra. Kocour (Saša Rašilov) nosí s elegancí černý kabát s kožichem doplněný o černý klobouk a hůl, které spolu s černými slunečními brýlemi a knírem tvoří dokonalý obraz šibalského a vychytralého podvodníka, který je na straně dětí jen na oko. Jak ale zhmotnit duši cukru? O to se humorně postaral Radúz Mácha svými sladkými řečičkami, které šly ruku v ruce s jeho kostýmem ‒ dlouhými krajkovými bílými šaty, blonďatou parukou s loknami, růžovým balónkem přivázaným k ruce a zářivě bílým make-upem. Bílý prach, který poletoval vzduchem, kdykoli si Cukr sáhl do vlasů, byl sladkou třešničkou na dortu, zobrazující charakteristický rys této personifikované pochutiny. V neposlední řadě tu máme Chléb (Jan Bidlas), jehož kostým je velmi prostý ‒ mlynářská zástěra, košile a čepice. Je opatrný až bojácný a z každého, byť jen zdánlivě nebezpečného plánu se chce vykroutit. Zároveň je však také poněkud sebestředný a namyšlený, třeba když na začátku výpravy dostane za úkol opatrovat klec, do které děti chtějí chytit modrého ptáka ‒ Chléb ovšem z tohoto drobného úkolu udělá téměř hrdinský čin.
Mezi další postavy, se kterými se děti na své podivuhodné cestě potkají, patří Světlo a Noc, obě ztvárněné Janou Pidrmanovou. V případě Noci vévodí scéně v černých šatech se třpytkami, které celé září, když na ně dopadá světlo, a připomínají tak hvězdnou oblohu. V momentech, kdy hrála Světlo, rozsvítila Pidrmanová jeviště naopak světlými béžovými šaty s flitry a doslovně pak i zářící tyčí s LED diodami, kterou držela v ruce jako pochodeň. V pojetí této dvojrole můžeme sledovat kontrast nejen v kostýmech, ale i v hereckém pojetí, které bylo v případě Světla jemné, niterné a empatické, v případě Noci zase vášnivé a temperamentní.
Z návštěvy inscenace si člověk pravděpodobně odnese příjemný melancholický pocit nostalgie spojený se sledováním příběhu o vítězství dobra nad zlem v kulisách dětské nevinnosti a bezstarostnosti. Představení ovšem nabízí také potěšení z výrazných a jedinečně modulovaných výkonů celého obsazení, jež pomáhají konstruovat symbolický příběh, který je dramaturgicky upravený tak, aby byl zábavný a pochopitelný i pro mladší diváky. Pokud se tedy chcete nechat unést světem dětské víry a představivosti, pobavit se a zároveň si odnést hlubší připomenutí, že štěstí má mnoho podob a dá se najít téměř všude, doporučuji inscenaci Modrý pták navštívit – ať už s dětmi nebo bez nich.
- STAVOVSKÉ DIVADLO – Modrý pták
- Autor: Maurice Maeterlinck
- Překlad: Šárka Belisová
- Režie: Štěpán Pácl
- Dramaturgie: Jan Tošovský
- Scéna: Andrej Ďurík
- Kostýmy: Iva Němcová, Lucia Škandíková, Tereza Kopecká
- Hudba: Jakub Kudláč
- Hrají: Pavlína Štorková, Filip Kaňkovský, Jan Bidlas, Radúz Mácha, Lucie Juřičková, Pavel Batěk, Saša Rašilov, Jana Pidrmanová, Anna Fialová, Šimon Krupa, Martina Preissová, Johanna Tesařová, Vladislav Beneš, Jindřiška Dudziaková
Premiéra 19. listopadu 2015, psáno z reprízy 5. listopadu 2023.
FOTO: Národní divadlo, Pavel Nesvadba
