Všechno zlo kapitalistického světa koncentrované ve dvou meditativních hodinách s nádechem antické tragédie. Tak by šla shrnout Slepá skvrna, současná řecká hra dramatika Janise Mavritsakise (2006), v české premiéře uvedená 18. října 2024 v Divadle Petra Bezruče. K tvorbě letošní první novinky přizvalo vedení divadla mladé tvůrce – režie se ujala Klára Vosecká, scénografii navrhla Anna Šmídová a kostýmy připravil Petr Vaněk, všichni nedávní absolventi DAMU. Externí inscenační tým doplňují zaběhlí Bezručáci – Peter Galdík jakožto dramaturg a Ivan Acher jako hudební skladatel. V inscenaci hojně využívanou projekci pak připravil Artem Bakhmutin.
Výsledná inscenace se poněkud odchyluje od toho, co slibuje její anotace na webu divadla – celé dílo vyznívá daleko temněji, depresivněji, absurdněji a zároveň formálně nevšedněji, než slibované nahlédnutí za horizont cynismu a překonání dotčené hrdosti na cestě k nové naději. V kusých, zpočátku zdánlivě nesouvisejících scénách se postupně představují postavy, definované daleko více než jmény či zaměstnáním svou zkažeností, zoufalstvím, lhostejností a uvězněním v tržním systému, ve kterém má člověk cenu jen jako komodita. Navzájem se před divákem nepotkají, jejich výstupy sestávají z dlouhých monologů či interakcí s Niki, mladou ženou, která se snaží ve svém životě fungovat dál i po smrti manžela. Tíha ztráty se pro ni však v odtažitém okolním světě stává nepřekonatelnou, a tak volí jako východisko sebevraždu.
Logika jednání postav, jejich herecké ztvárnění i vizuální zpracování scény vytváří dojem až apokalyptického
zmaru, hra je však krom studie konce jedné ženy i ostrou společensko-politickou kritikou současného světa a jeho principů, některých v západní společnosti všudypřítomných (korporátní odlidšťování zaměstnanců), jiných spíše na okraji zorného pole (obchod s lidmi). U mužských postav – inscenace zdůrazňuje i patriarchální uspořádání západní společnosti – jsou hyperbolizovány ty nejhorší povahové stránky, ženy jsou naopak vykresleny spíše jako oběti, kterým se nespravedlnosti dějí. Niki Magdalény Holcové tak přijde o manžela, když jej První (Hynek Tajovský) a Druhý (Josef Trojan) zbijí kvůli dluhu šest eur, a zatímco požitkářsky sledují, jak se dusí vlastní krví, diskutují o teplém pivu a ženách, co (ne)jsou cítit. Ve stejnou chvíli ztratí i Žena Kateřiny Krejčí syna a později, aniž by o tom věděla, zemřou kvůli jiným mužským postavám i její dcera a snacha.
V této komplikované vztahové provázanosti je znatelný odkaz na tradici antického dramatu. Tedy pravděpodobně, inscenace je co do možnosti interpretace jednotlivých prvků a obecně pochopení toho, co se právě na scéně děje, poměrně nejednoznačná. Odkazů na antiku se tvůrčí tým snažil zřejmě v inscenaci zdůraznit vícero, například v podobě mnohočetných připomínek nevyhnutelnosti smrti a lidské smrtelnosti obecně. Jiné pokusy o zpřítomnění antiky ale úplně nevycházejí a například scéna v kadeřnictví (pravděpodobně odkazující na tradici antických věštíren) či myšlenkový pochod Niki při zabodnutí Prodavače (Marián Chalány) působí poměrně nahodile a přispívají k dramaturgické nedotaženosti celého díla.
Herecky je inscenace velmi vydařená, soubor se s pro ně netypickým formátem nenavazujících scén, tvořených z velké části dlouhými, osamocenými monology, a požadavkem až karikovaného projevu vyrovnal se ctí. Krom celkového výkonu Holcové, která zde zvládá uvěřitelně vystavět individuální postavu postupně požíranou zármutkem, mě osobě velmi zaujalo Tajovského herecké ztvárnění posledního Řezníkova monologu. Barvitě v něm popisuje smrt Niki pod koly svého auta: nejprve ji, zatímco myje podlahu a jakoby mimochodem se přiznává k vraždě, přičemž mopu i toku myšlenek věnuje zhruba stejnou pozornost, lhostejně přirovnává ke sraženému psovi a dotčeně vypočítává cenu škody. Postupně se ale připouští, že ženu viděl, a když před ním na silnici stála a dívala se mu do očí, poznal v ní svoji zákaznici. Hlasem plným nadšení a hrdosti se pak chlubí, že naschvál ještě zrychlil a své doznání ukončuje s šibalským úšklebkem ve tváři myšlenkou, že v téhle hře kdo z koho jednoznačně vyhrál. S podobně cynickým úsměvem a lhostejností v hlase vykresluje i Chalány Prodavače – do sebe zahleděného obchodníka s bílým masem bez špetky citu, morálky či sebereflexe. Protivná sebedůvěra je ostatně společná všem mužským postavám: Brettův Bankéř, citující jedno korporátní motivační moudro za druhým, i Tajovského První a Trojanův Druhý (dodejme pro pochopení „pouliční rváč“), postavy ze společensky kompletně opačných tříd, si nad zlem, které spáchali, myjí ruce úplně stejně. Jediná sympaticky působící mužská postava je Hofmannův Muž, malá voice-overová role, která retrospektivně představuje manžela Niki, příliš prostoru ale nedostane.
Nepatrně větší rolí je Dívka v podání nové bezručácké herečky Nadi Melkové; z pár slov, které jako mladistvá otrokyně Chalányho Prodavače čekající na svého kupce pronese, je ale zatím její přínos pro ostravský soubor obtížné hodnotit. Žena Kateřiny Krejčí, postava stojící obrazně i doslova mimo dění na scéně (na rozdíl od ostatních se pohybuje jen dole pod jevištěm), představuje v několika dlouhých, výhradně monologických výstupech divákovi život uprchlice živící se prodáváním na křižovatkách a flegmatickým tónem filozofuje o smrti bližních i o tom, „kam jedou všechna ta auta“.
Režijně-dramaturgická rozhodnutí znesnadňují divákovi se do těchto postav a jejich příběhů vžít, zřejmě záměrně. Tvůrci využívají různé metody zcizování: omezují psychologii postav na temné či lhostejné aspekty jejich povah, krom Niki je nenechají interagovat mezi sebou vzájemně (Prvního a Druhého lze vnímat jako jednu dvojpostavu) a experimentální jazykovou stavbu promluv podtrhují využíváním portů modifikujících hlasy herců, které jako by místy byly odděleny od samotných postav. Otupělosti fikčního světa inscenace odpovídá i její scénografické pojetí. Solitérní kusy moderního nábytku v holém blackboxu vizualizují téma vyprázdněnosti i až citelný chlad hry podtržený i kostymérovou volbou moderního podzimního/zimního oblečení ve studených barevných tónech. K dokreslení atmosféry a rychlé změně scén bez prostojů je často využíváno i jevišti dominující promítací plátno, na kterém se střídají jak statická pozadí (plakát KFC, fotky křižovatek) a videosekvence zastupující činoherní děj, tak i výrazná světla podtrhující jednotlivé situace příběhu. Je to ale malá až žádná fyzická akce postav – na své scény přijdou, většinou si sednou či se postaví na jedno místo, odříkají text a pak zase odejdou – a velmi jednotvárné tempo, co v kombinaci s uměleckými postupy vytvářejícími odstup od celého příběhu vyúsťuje v poměrně statické a jaksi apatické vyznění inscenace, které nerozbíjí ani výrazný hudební doprovod.
Přesto ale ve Slepé skvrně vznikla v DPB zajímavá experimentální inscenace, především zásluhou volby formálně nevšední předlohy a kvalitních hereckých výkonů. Otázkou samozřejmě je, jak na tento netradiční kus bude reagovat ostravské publikum, poněkud rezervované již při rozpačité děkovačce na premiéře.
Autorka je studentkou 3. ročníku bakalářského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.
- DIVADLO PETRA BEZRUČE – Slepá skvrna
- Autor: Janis Mavritsakis
- Překlad: Markéta Kulhánková
- Úprava: Peter Galdík
- Režie: Klára Vosecká
- Dramaturgie: Peter Galdík
- Scéna: Anna Šmídová
- Kostýmy: Petr Vaněk
- Hudba: Ivan Acher
- Multimediální spolupráce: Artem Bakhmutin
- Hrají: Magdaléna Holcová, Kateřina Krejčí, Naďa Melková, Hynek Tajovský, Josef Trojan, Ondřej Brett, Marián Chalány, Vít Hofmann
Psáno z premiéry 18. října 2024.
FOTO: Divadlo Petra Bezruče
