Inscenaci Arabská noci už bohužel neuvidíte, její vznik nám však přiblížila představitelka Fatimy Klára Klepáčková.
Nálepku „kontroverzní“ si již zřejmě inscenace Arabská noc Martina Glasera neodpáře. Může však být na ni náležitě hrdá, protože letos získala Cenu Josefa Balvína. Nejen o ocenění, ale také o tom, co posouvá herce kupředu, jsme se pobavili s představitelkou jedné z hlavních rolí Klárou Klepáčkovou.
Bude to vůbec poprvé, kdy se s Arabskou nocí představíte mimo domovskou scénu. Navíc na festivalové půdě a „zatěžkáni“ cenou, kterou inscenace Arabská noc získala. Panuje u vás mezi hlavními představiteli nervozita?
Všichni jsme hodně nervózní, protože po sedmi letech jsme první mimopražská scéna, která tuto cenu získala. Festival už probíhá a já od svých kamarádů stále slyším, že viděli samá perfektní představení. A teď tam přijedeme my, kteří budeme festival téměř zakončovat. Všichni od nás očekávají, že budeme onou třešinkou na dortu. Arabská noc je však povedené představení, a proto bychom si měli věřit. Navíc na derniéru dorazil i režisér Martin Glaser, který nám slíbil připomínky. Budeme tedy dobře připraveni.
Na Pražském divadelním festivalu německého jazyka vystoupíte vzhledem k tomu, že inscenace Arabská noc získala již zmiňovanou cenu Josefa Balvína. Jaké byly vaše reakce na cenu?
Řekli jsme si: Konečně něco! Dělali jsme na tom velmi dlouho a nechali jsme v tom, jak už klišé říká, kus srdce. První reprízy vypadaly dost bídně, protože lidé odcházeli během představení. Je smutné, že až ocenění přilákalo lidi na tuto inscenaci. Dneska nestačí dobrá recenze, lidi nečtou. Je mi líto, že někdo povolanější, konkrétně „Praha“, musela říct: Lidé v Olomouci, běžte se podívat, je to dobré představení!
V jakých prostorech budete v Praze hrát?
V Praze budeme hrát v Barrandovských ateliérech, což znamená bez opony. Takže zřejmě ve skleněných boxech budeme už dlouho před začátkem představení. V Moravském divadle moderní scéna krásně kontrastovala se starobylým divadlem. Stejně tak by to bylo nádherné například na Vinohradech, kde to mělo původně být, nebo v Národním. Ale na druhou stranu chápu, že nám ten prostor nechtěli uvolnit.
Z jakého důvodu?
Báli se především toho velkého množství vody. I tady v Moravském se báli, ale naštěstí byli přemluveni. Ono se to nezdá, ale na jevišti jsou hektolitry vody. Kdyby se to proděravělo, tak je celé orchestřiště vyplaveno a půl roku by se nehrálo. Když se pokládá první plachta, tak se musí jeviště naprosto vymést, jakékoli zrnko může způsobit protržení plachty.
Už to bude skoro rok, co byla inscenace uvedena a nedávno měla derniéru. Pojďme se však vrátit k jejím začátkům. Text hry německého dramatika Schimmelpfenniga je docela netypický. Není to klasické střídání dialogů, ale spíše série monologů. Jaké bylo pro vás první setkání s textem?
Všichni jsme byli rádi, že zkusíme něco nového. S Ivanem Dejmalem a Jiřím Suchým jsme teprve nedávno vyšli ze školy, takže jsme otevření všem novým způsobům. A navíc jsme spolupracovali s Martinem Glaserem, což je velice šikovný režisér. Ráda bych s ním pracovala na čemkoliv dalším.
Po celou dobu představení jste oblečeni velmi „na lehko“. Neměla jste s tím problém?
Ze začátku jsme byly s Terkou (Richtrovou, pozn. red.) hodně stydlivé, protože jsme na scéně oblečené pouze v tílku a kalhotkách. Ale s první generálkou přišlo takové zvláštní vzrušení. Najednou jsme měly před sebou nějakou překážku, kterou jsme musely přejít. A jako hercům nám to překonávání překážek neskutečně pomáhá.
Je role Fatimy proti vašemu typu nebo se s ní naopak ztotožňujete?
Je proti mému typu. Lidé o mně říkají, že jsem spíše subtilní. I můj hlas je položený ve vyšších polohách. Ty fyzické předpoklady vás někam řadí, s touhle rolí jsem se tudíž úplně nesrovnala. Režisér mi neustále říkal, že mám být sprostší. Není to ale moje nátura. Musela jsem se s tím prát, což je ale pro nás herce výborné!
Čeká vás podobná role, se kterou byste se musela prát i v letošním roce?
Letos mě toho asi mnoho nečeká, ale loni to byl především Stavitel Solness. Role Hildy mi byla mnohem bližší a také jsem mohla čerpat z toho, co jsem se naučila v Arabské noci. Je dobré, když herec později zjistí, že funguje, když to udělá takhle nebo takhle. Snažím se všechny role odlišit, nevím, jestli se mi to úplně daří. Každopádně být proměnlivý ve svých rolích je snem každého herce.
Foto: archiv divadla
