Zpět na výpis článků

Lazebník sevillský: Opera buffa jako ze 17. století

Národní divadlo v Brně se s divadelní sezónou 2019/2020 loučí stylově. Diváci se můžou těšit na letní open-air představení tří nejslavnějších italských oper, a to přímo na nádvoří Špilberku. Prvním z nich byl v úterý 30. června Lazebník sevillský Gioachina Rossiniho. Žánrově jej lze zařadit mezi operu buffu, komičtější verzi opery po vzoru commedie dell’arte, zobrazující běžný život zábavnou formou s ustálenými archetypy postav. Často se v tomto žánru využívá situačního a pohybového humoru.

Příběh Rossiniho opery je o mladé lásce dívky Rosiny a hraběte Almavivy. Na dívku si také ovšem myslí její opatrovník don Bartolo. Almaviva se ale nedá a požádá o pomoc místního lazebníka Figara, který vymyslí smělý plán, jak dovést pár ke šťastnému konci.

Zpracování příběhu Národním divadlem v Brně se opírá spíše o klasičtější verzi opery. Neočekávejte proto excentrické kostýmy, barevnou scénu a herce připomínající klauny. Kostýmy postav jsou stylizované do doby 17. století ve Španělsku, s bohatě prošívanou látkou a neokázalými barvami, přičemž každá postava má svou přidělenou barvu. To vše koresponduje s barevnou, ale jednoduše navrženou scénou – se dvěma jevištními portály. Scénograf Michele Chiapperino chytře využil rozlehlosti prostoru nádvoří hradu Špilberk. Herci tak pro svůj pohyb nepoužívají pouze jeviště, často se objevují i před ním anebo přímo mezi diváky. Prostor umožňuje měnit scénu odvedením pozornosti do jiného hracího plánu. Právě boční dveře jsou kouzlem celého scénického rozmístění, postavy se z bočního portálu mohou nenápadně vynořovat a zase zde mizet.

Premiéra Lazebníka sevillského (1860) se pojí s několika nešťastnými událostmi. Nejen že představiteli hraběte Almavivy tehdy praskla struna na kytaře, ale další z protagonistů dokonce spadl do propadliště. A aby toho nebylo málo, přes jeviště prý během představení proběhla černá kočka. Přestože to na Špilberku nebylo tak dramatické, ani brněnská repríza se neobešla bez komplikací. Nejdříve se porouchalo čtecí zařízení na překlad italského textu, a posléze se dokonce rozbil stojan s notami na scéně. Ani tyto těžkosti ale nezabránily pěvcům podat skvělý výkon. Navzdory absenci titulků se zpěváci svým zápalem a citem pro komično postarali, aby divák nebyl o nic ochuzen.

Zachování archetypálního principu mi pro tuto operu přijde klíčové a také toho byli všichni herci schopni dostát. Zaměřila bych se zde ráda na jednu z hlavních postav, a to na Figara v podání Romana Hozy. Zpěvák byl schopen ve svém výkonu, zejména pomocí sebevědomého držení těla a excentrických gest, reflektovat tu správnou dávku ega, kterou má vychytralý Figaro mít. K vyzdvihnutí se zde také nabízí kolektivní práce ve sboru. Splnil svou roli a posloužil svým výkonem celému dílu nejen jednotností, ale i prožíváním daného momentu. Málokdy se totiž stane, že je divák podobně fascinovaný jak hlavními protagonisty, tak i členy sboru, kteří do svého partu dávají doopravdy vše, nemluvě o jejich souhře a schopnosti zvukově obsáhnout celý open air prostor.

Režiséru Sandru Santillovi se podařilo zachovat komičnost opery a přitom s lehkostí přiblížit žánr opery dnešnímu divákovi. Celé představení tak mělo spád, ve kterém se nic z děje neztratilo. Pěvci a orchestr zvládli dokonale předvést složitost partitury a překonat komplikace velkého prostoru a jeho nazvučení. A toto vše se míchalo v dokonalém mixu – příjemném nejen na poslech, ale i na pohled, který potěšil i náročnějšího diváka.


  • NÁRODNÍ DIVADLO BRNO Lazebník sevillský
  • Autor: Gioachino Rossini
  • Libreto: Cesare Sterbini
  • Režie: Sandro Santillo
  • Scéna a kostýmy: Michele Chiapperino
  • Sbormistr: Pavel Koňárek
  • Hudební doprovod: Filharmonie Brno
  • Účinkující: Tomáš Kořínek, Jiří Sulženko, Roman Hoza, Jan Šťáva, Igor Loškár, Daniela Straková-Šedrlová

Premiéra 7. prosince 2007, psáno z uvedení 30. června 2020 na hradě Špilberk.

FOTO: archiv Národního divadla Brno