Středeční večer na Divadelní Floře nabídl olomouckým divákům ojedinělou možnost setkat se s inscenací režisérského tandemu Lukáše Trpišovského a Martina Kukučky. Jejich Labutí jezero v podání ansámblu Klicperova divadla, premiérově uvedené v prosinci loňského roku, přesně zapadá do jejich dramaturgické linie výrazných úprav slavných dramatických děl (Radůz a Mahulena, Liška Bystrouška, Sen noci svatojánské, Don Giovanni). Trpišovský i Kukučka počítají v duchu postmoderního uvažování s diváckou znalostí nejen původního textu, ale i zaběhaných inscenačních postupů či filmových adaptací. Avšak na rozdíl od postmoderny, jež se snaží původní text aktualizovat a přetvářet jej, reinterpretovat, SKUTR látku naopak znovuustanovuje a snaží se ji navrátit nejen k původní předloze, ale i k předobrazům (pohádky, mýty, archetypy). Jinými slovy tam, kde se postmoderní divadlo (u nás zejména současným německým divadlem ovlivněný Jan Mikulášek a Daniel Špinar) brechtovsky zcizuje, tam SKUTR vytváří svébytný fiktivní svět. Labutí jezero je toho výborným příkladem. Jestliže inscenační praxe Labutí jezero zafixovala jako grand balet s mnoha performery, zde tandem tvůrců zredukoval počet postav na pět a tři tanečnice. Obdobně zachází i se samotným příběhem, který svým závěrem není v klasickém baletu pevně konstituován. Různorodost konců vedla podle mého názoru Trpišovského a Kukučku k hledání původní ruské zkazky (překlad „pohádka“ je v tomto případě dosti zkreslující, poněvadž mnoho těchto příběhů postrádá šťastný konec). Mimo to efektivně a střídmě přidali element moravské lidové písně, která posiluje archetypální motiv vody (plynutí a čistota) jako něco odvěkého a nevinného. Samotný text v inscenaci je v tomto případě veden základními informacemi sloužícími k posouvání zápletky a k rozpoznávání motivace jednání postav a monologickými promluvami postav, které jsou psány ve vysoce symbolistním jazyce. Každá postava má svůj monolog, který se leitmotivicky opakuje. Princ Siegfried (Jan Sklenář) vzpomíná na blíže neurčenou růžovou zahradu jako na nějaký obraz, který kdysi dávno mohl, ale nemusel vidět. Odetta (Pavlína Štorková) se zase snaží vybavit si svou matku a prostředí, ve kterém jako malá vyrůstala. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že jeden z klíčových prvků, na které Labutí jezero sází, je paměť. Paměť nikoli ve smyslu reálných vzpomínek, ale jakéhosi mytického rozpomínání se na jiné imaginativní časy a prostory. Práce s mýtem je dobře vidět i ve výpravě (kostýmy – Simona Rybáková) a scéně (stálý spolupracovník Jakub Kopecký). Té dominuje sál se starobylým křeslem, stolem, klavírem a zrcadlovou stěnou s madly na balet. Palác tak představuje ahistorický prototyp odosobněné lidské tradice, řádu a třídy (matčino zvolání: „Postav dům, zasaď strom, zploď syna“), která postrádá jakýkoli projev autenticity.
V průběhu inscenace se však ukáže, že ona zrcadlová stěna je pouze iluzorní – za ní je koexistující svět, který má také svá nepsaná pravidla. Rudovous ve skvělém uchopení Ondřeje Malého pak představuje podobný typ pravidel a příkazů. A je to pouze vztah Odetty a Prince, jež se vymaňuje z obou systémů a ukazuje pozapomenutý řád morální. Partnerství, které odmítá spoutání v konvencích a pravidlech, na to většinou konsekvenčně doplácí (viz další SKUTRovská představení Čarodějův učeň nebo Svěcení jara). Ani matka na straně prince, ani Rudovous v případě Odetty však nejsou ukázáni jednoznačně negativně. Oba mají pro své chování jasné motivace a ty také zřetelně formulují (zajištění dědické linie, vychování si nevěsty). Hlavním pojítkem mezi oběma světy tedy musí být postava průvodce či svědka – nejčastěji plebejec. V případě Labutího jezera je to princův přítel Beno. Osobně se přiznám, že ačkoli samotná postava vychází z původního baletního libreta, v kontextu samotné inscenace působil jak stylem herectví, jež bylo silně karikované, tak svým humorným postojem, značně rušivě. Samostatnou zmínku si pak zaslouží scény mezi Rudovousem a jeho dcerou Odilií. Zde se tvůrcům povedlo představit vztah otce a dcery v téměř psychoanalytickém duchu. Dcera milující svého otce (Elektřin komplex) a otec, který jí díky své posedlosti Odettou tuto lásku odmítá dát. Díky tomu se u Odilie projevuje frustrace, neuróza projevující se vzpurností a podkopáváním hodnot.
Specifickým prvkem, jež nelze v případě Labutího jezera nezmínit, je pak práce s hercem a prostorem. Trpišovský s Kukučkou jevištní prostor naplňují různorodými rekvizitami. Dané rekvizity – umyvadlo, klavír, mikrofon, labuť – origami, jsou pouze výchozím bodem pro herce, který je používá a slouží tak delší, možná částečně i improvizované performanci. Princovo hraní si s origami labutí nebo jeho topení v umyvadle má ovšem i svůj symbolický význam, který každý divák může svébytně interpretovat. Princovo potápění tak může znamenat odkaz na Narcise, vodní element, předjímání vlastního osudu či metaforu neschopnosti žít v tomto světě. Trpišovský s Kukučkou tuto mnohoznačnost využívají nejen v práci s kostýmy – dívky jako labutě mající na sobě poskládanou papírovou labuť, dřevěné koně – ale především v monologizujících pasážích. V nich každá postava popisuje své další jednání, čímž na jedné straně příběh dynamizuje a informačně zaplňuje, ale na straně druhé pak vytváří specifickou představu o časoprostoru, který my jako diváci nikdy scénicky nespatříme. Nejlépe patrné je to v závěru inscenace, kdy Siegfried popisuje, jak hledá Odettu po lese a u jezera, nebo v Benově popisu svítání a konce dvou milenců. A právě nečekané použití tohoto prvku se pro mne stalo jakýmsi pomyslným vrcholem středečního kusu. Labutí jezero od SKUTRU je tak pro mne jedním z největších překvapení letošní Divadelní Flory.
Klicperovo divadlo Hradec Králové – Labutí jezero. Režie: Lukáš Trpišovský, Martin Kukučka. Scéna: Jakub Kopecký. Kostýmy: Simona Rybáková. Hudba: Petr Kaláb.
Premiéra: 14. 12. 2013. Psáno z reprízy 21. 5. 2014 v rámci festivalu Divadelní Flora Olomouc.
Foto: Petr Neubert
