Buď zdráv Macbethe, thane na Glamisu. Zdráv buď Macbethe, pane na Cawdoru. Buď zdráv Macbethe, který pak budeš králem skotským. Zdráv buď Kennethe, mistře inscenací velkého Willa.
Sir Kenneth Branagh – kultovní to jméno anglického herce a režiséra, který se zapsal do povědomí nejen českých diváků svými zdařilými Shakespearovskými filmovými adaptacemi – Jindřich V., Mnoho povyku pro nic, Hamlet, Marná lásky snaha, Jak se Vám líbí. Branagh „žije“ s Williamem Shakespearem už od svých třiadvaceti let. Tehdy poprvé, ještě jako mladý nezkušený herec, ztvárnil pro Royal Shakespeare Company svoji první roli krále Jindřicha V.. Teď se více než po desetileté „shakespearovské odmlce“ rozhodl tento pokračovatel Laurence Oliviera či Orsona Wellse k anglickému géniovi vrátit. Společně s režisérem Robem Ashfordem nastudoval nejkratší Shakespearovo drama Macbeth. Inscenace měla premiéru v rámci divadelního festivalu Manchester International Festival 2013. Pouze šestnáct uvedení vzbudilo celosvětovou pozornost a nečekaný divácký zájem – všechny lístky na výše zmíněná představení se během necelých devíti minut rozprodaly. Aby tvůrci vyhověli širším masám, rozhodli se pro v současné době stále populárnější kinopřenosy. A tak i olomoucký nadšenec mohl 18. října 2013 zavítat v rámci projekcí NT Live do kina Metropol a zhlédnout jedinečnou inscenaci v pohodlí zdejších polstrovaných sedaček.
Branagh a Ashford nastudovali hru v prostorách starého, odsvěceného, polorozpadlého, viktoriánského kostela. Ten pro potřeby inscenace upravili. Hlavní hrací prostor vytvořili uprostřed průchozí lodě, k hraní využili i přilehlý vyvýšený oltář a sakristii. Christopher Oram postavil v prostoru jednoduchou, středověkou scénu. Podél dvou delších stran hlavní hrací plochy vystavěl dřevěné ochozy, které sloužily jako hlediště. Další dřevěnou zástěnu, představující starou špinavou pevnost, vybudoval v předsíni kostela přímo naproti oltáři. Hrací prostor byl tedy klaustrofobicky ohraničen ze všech stran.
Inscenaci provází dokonale tíživá, sevřená atmosféra, která se rodí jednak z genia loci, ale také z dokonalé souhry všech divadelních složek. Hned úvodní scéna – spouští se liják, herci se brodí promočenou hlínou, začíná boj – neskutečně rychle upoutá divákovu pozornost. Smršť nejrůznějších efektů se na nás valí skrze plátno (o tom, jaké by to asi bylo sedět ve studených dřevěných ochozech, můžeme jen snít). Dále už inscenace pokračuje v pozvolnějším tempu. Není stavěna na efektu a mainstreamové „líbivosti“, ale spíše na textu. Herci bravurně deklamují jednotlivé promluvy a dokonale emocionálně prožívají své role. Hlavním „tahounem“ představení je ústřední manželská dvojice. Macbeth Kennetha Branagha si je moc dobře vědom všeho, co páchá. Od počátku je spalován neuvěřitelnou touhou usednout na skotský trůn, a tak velmi rád, bez jakýchkoliv námitek podlehne svodům milované manželky. Nechá se jí „přemluvit“ a spáchá nejeden krutý čin. Branaghovo herectví je veskrze naturalistické. Herec si dokonale hraje s jazykem. Pomocí nejjemnějších hlasových nuancí dokáže zprostředkovat nelidskost, strach a zrůdnost své postavy. Naproti tomu Alex Kingston (Lady Macbeth) hraje především mimikou. Herečka dokáže jediným pohledem vystihnout krutost Macbethovy ženy. V jejích očích je zobrazeno „vše“ – Lady Macbeth je milující, ctižádostivá, emancipovaná žena, která si je dobře vědoma toho, jakou mocí nad svým mužem vládne. Ve vypjatých scénách však působí herecký výkon Alex Kingston afektovaně. Herečka totiž nepřiměřeně zvyšuje hlas – vytváří dráždivý tón – a používá velká divadelní gesta.
Angličtí inscenátoři se většinou snaží o dokonalé zpracování všech Shakespearových her. Dávají si záležet na vyznění a ctí dramatikův text do poslední tečky. Také Branagh a Ashford nejsou výjimkou. Hra nebyla proškrtána. Sami režiséři dokonce v inscenaci říkají víc, než samotný Shakespeare. Divákovi jsou zprostředkovány scény, které se v textu explicitně nevyskytují. Například je ukázána úvodní Macbethova bitva či scéna se zavražděním krále Duncana. Prostorové možnosti inscenátorům také umožňují ukázat divákovi více scén paralelně. Například při první Macbethově vraždě je zároveň zpřístupněn pohled na čekající Lady Macbeth v předsálí. Hlavní otázku, kterou Shakespeare v dramatu klade (Do jaké míry je Macbeth zodpovědný za své činy?), staví režiséři do jasné polohy. Kenneth a Ashford v podstatě nedávají hlavnímu hrdinovi na vybranou. Činí tak skrze postavy tří čarodějnic, které nechávají pronásledovat prakticky po celou dobu představení všechny Macbethovi kroky. Tyto tři nadpřirozené bytosti neustále zaplétají titulního hrdinu do „svých sítí“, hrají s ním „nekalou“, nebezpečnou hru. Stávají se zkrátka skutečnými strůjkyněmi Macbethova osudu. Herečky Charlie Cameron, Laura Elsworthy a Anjana Vasan předvádějí v rolích čarodějek soustředěný, vyrovnaný výkon. K vyjádření postav upřednostňují gestiku. Prudkými trhanými pohyby těla, jako by jimi procházel silný elektrický proud, a pomocí tance, ztvárňují herečky rozervanost, nebezpečnost a šílenství svých postav. Celkovému děsivému vyznění napomáhá i vysoký, úzký sopránový hlas hereček.
Herci hrají v jednoduchých a účelných kostýmech. Mužská část osazenstva je oblečena do tradičního skotského kiltu šedomodré barvy. Po vykonaných vraždách mění kilt titulního hrdiny, stejně jako původně modré šaty Lady Macbeth, barvu. Ze zaprášené šedivé se stává symbolická krvavě rudá. Odlišné kostýmy na sobě mají i čarodějnice, které jsou oblečeny do šedivých, splývavých šatů. Děsivý vzhled je u nich podtrhnut rozcuchanou černou parukou a výrazným obličejovým líčením. Mezi další důležité prvky inscenace řadím světlo a hudbu. Obojí, zejména ve společné souhře, podporuje neklidnou, děsivou atmosféru inscenace. Instrumentální hudba se spouští ve vypjatých, provokativních scénách. Naopak svícení provází celou inscenaci. Neil Austin a Paul Kieve vytvářejí řadu světelných efektů – kříž na zemi či hrot meče, který Macbeth drží v rukou apod. Elektrické osvětlení však není jediným zdrojem světla. Okolo vyvýšeného oltáře je totiž od začátku představení rozžehnuto na sto svící.
Divadelní představení je zcela zřetelně determinováno užitím filmových prostředků. Kamera – potažmo režisér filmového záznamu – ukazuje divákovi jen to, co sám považuje za významné. Pro mě, milovníka divadla, je tato režisérská „diktatura“ nepřijatelná. V mnoha scénách se mám chuť, jako divák, koukat na něco, co mi ukazováno není. Jsem tedy režisérovou obětí. Největším problémem pro mě byly záběry shora, v divadle zcela nepřrozené – přímo nad hercovou hlavou se totiž divák nikdy neocitne, a to ani kdyby seděl v nejvyšším patře divadla. Determinace se však netýká pouze kamerového snímání. Také herecká deklamace působí z filmového plátna nepřirozeně. Herci stojí v pózách a jednotlivé promluvy, kde je patrná přesná artikulace a dikce, působí v kině značně strojeně. A tak, ač se celé dvě hodiny divám na zdařilé představení divadelní inscenace, neodnesu si toliko silných emocí, jako kdybych seděla přímo v hledišti kostela. Propast místa a času zůstává nepokořena. Jsem pouhým pozorovatelem něčeho, co se odehrává jinde. Je pro mě nutné se přes tuto neviditelnou linii přenést.
Macbeth je drama o fascinaci krví, zločinu a násilí. Je to hra o tom, že když člověk překročí jistou hranici, neexistuje cesta zpět. Macbeth ji překročil a draze za to zaplatil. Branagh s Ashforde hranici překročili také, ale v dobrém slova smyslu. Režisérům se podařilo vytvořit výjimečnou inscenaci stojící na výrazných hereckých výkonech. Výběrem místa, jeho specifičností, také poukázali na to, jak tenká je hranice mezi dobrem a zlem. Ta totiž vůbec neexistuje – zlo se rodí z dobra a dobro ze zla. Je to nekonečný proces, který nemá jednoho dlouhodobého trvání.
Režie: Rob Ashford, Kenneth Branagh; Výprava: Christopher Oram; Hudba: Patrick Doyle; Světla: Neil Austin; Zvuk Christopher Shutt; Pohybová spolupráce: Terry King; Casting: Anne McNulty CDG; Efekty: Paul Kieve.
Foto: www.telegraph.co.uk
