Slovácké divadlo v této sezóně uvedlo další hru napsanou exkluzivně pro něj, komedii Pavla Molka Monument pro Hradiště. Pavel Molek je docent ústavního práva na právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a kromě pedagogického povolání se věnuje také psaní rozhlasových her. Nabídku napsat hru právě pro Slovácké divadlo dostal od uměleckého šéfa divadla Lukáše Kopeckého, když se s ním sešel kvůli rešerši ohledně jiného ze svých projektů. Slovo dalo slovo a Molkovu komedii pro Hradiště nakonec Kopecký také režíroval.
Molek si ve svém dramatickém textu hraje se situacemi, které mohly nastat, pokud by se události před a po Mnichovské dohodě udály jinak, než tomu ve skutečnosti bylo. Hra je tak rozdělena do jednotlivých „epizod“, které znázorňují různé situace, jež se mohly stát v životě Edvarda Beneše a jeho okolí v roce 1938 právě v souvislosti s rozhodnutím spojenců obětovat Československo Hitlerovi. Každá z epizod začíná domnělým odhalováním pomníku, který pokaždé znázorňuje někoho jiného podle toho, o jakou verzi minulosti se jedná. Odhalovačku pomníku hraje Natálie Rašín a její stylizace v každé z epizod předznamenává, jaká varianta alternativní historie se v té které scéně odehraje. V první verzi, kdy pomník představuje nejspíše Nevilla Chamberlaina, je z ní uhlazená zaměstnankyně britského konzulátu v modrém kostýmku, ve druhé, se Stalinem, je za energickou komunistickou školačku, která poskakuje a předvádí takzvaný „socrap“ (socialistický rap). V poslední scéně odhalování o sobě prohlásí, že je první „kunovjanka v hodnosti generála“ a vzdává hold plukovníku Emanuelu Moravcovi. Pak dojde k poslednímu odhalování sochy, které představuje vrchol celé dramatické přehlídky historických osobností a možných dějinných zvratů, ale o tom později.
Jelikož by série epizod, které ukazují několik různých možností reality, mohla v představení působit poněkud
nesouvisle, je zde navíc jedna postava, která všechny alternativní linie spojuje dohromady. Je to Paní z bufetu (Pavlína Hejcmanová), která vnáší do hry svěží a vtipný tón. Celé představení otevírá, když přijde na jeviště dveřmi od hlediště s tím, že dostala za úkol přečíst úvod. Při jeho čtení ale zjistí, že dostala špatný papír, a tak se místo toho začne ujišťovat, kdo z diváků si objednal na přestávku občerstvení. Během svých dalších výstupů komentuje dění na jevišti a představení ukončuje distribucí chlebíčků, které jí herci rozeberou, ale dva jí ještě zbydou pro diváky. V průběhu představení nenásilně boří čtvrtou stěnu a komunikuje s diváctvem například tím, že si žádá od přítomných na půjčení brýle na čtení nebo se ptá, kdo ztratil hřebínek při odchodu ze sálu, a reaguje na bezprostřední situace, například když spontánně odpoví „Zdravíčko,“ když se ozve kýchnutí z publika. Retro punc pak jejím výstupům dodává precizní slovácké nářečí spolu s vizuální stylizací jejího kostýmu do devadesátých let.
První verze alternativní reality, která se na scéně zhmotní, je situace, kdy si Velká Británie v čele s Chamberlainem vezme Československo ještě před jednáním o postoupení pohraničních území ve prospěch Německa pod ochranná křídla. Tehdejší prezident Edvard Beneš (Pavel Hromádka) v alternativní verzi historie v Monumentu pro Hradiště letí se svojí manželkou Hanou (Tereza Novotná) vyjednávat na nezvanou návštěvu do Londýna. Jednají právě s Chamberlainem, který si v podání Pavla Šupiny před jejich setkáním omotává falešnou lišku kolem krku, která slouží nejen jako symbol jeho vysokého statusu, ale také jako způsob, jak se od nezvané návštěvy distancovat. Chamberlain je totiž v interakci s Benešem celou dobu otočený zády k němu, a liška na jeho zádech přikyvující směrem do publika se tak nakonec zdá jako jediná, kdo Beneše opravdu poslouchá. Dochází zde také k humorné scénce, kdy si Chamberlain společně se svým tajemníkem „máčí“ hodinky v kapsách, jako by šlo o čajové sáčky – jako vtipné oznámení, že je čas na čaj.
V této dějinné alternativě nakonec dochází k dohodě, že se z Československé republiky stane britský korunní protektorát a po Chamberlainovi je třeba pojmenovat město a postavit mu sochu. Z Uherského Hradiště se tak stane Chamberlainovo Hradiště, protože, jak uznává Beneš společně se svou manželkou, uherských věcí zde máme dost: Uherský Brod, Uherský Ostroh, k lítosti britského premiéra bohužel ne Uherský Ostrov, což je nakonec jedno, protože stejně nikdo neví, co slovo „ostroh“ vlastně znamená… Tuto nepravděpodobnou verzi reality ovšem přeruší Paní z bufetu s tím, že by se nemělo mást diváctvo a mělo by se jim ukázat, jak to vlastně ve skutečnosti bylo.
Další historická verze nicméně opět není ta „správná“. Začíná podobně jako ta přechozí, ale její děj se brzy začne odvíjet zcela jinak. Je po Mnichovské dohodě a Československá republika má předat část svého území Německu. Beneš chce kapitulovat a podřídit se rozhodnutí západních spojenců. Jedná o tom společně s plukovníkem Moravcem (Jakub Zelinka, jehož nepovedená umělá pleš byla poněkud rušivá) a s premiérem Janem Syrovým (Tomáš Žilinský), ti jsou ale zásadně proti. K hlasování se nachomýtne i prezidentova manželka Hana Benešová, která je pro, aby se země bránila a někde se sehnala pomoc. Společně uvažují, že by se obrátili do Ruska, tedy tehdejšího SSSR, nebo do Ameriky. Protože se neshodnou, Beneš se společně se svým tajemníkem (David Vaculík) vydají na východ, zatímco Syrový to jede zkoušet na západ.
Nakonec to dopadne tak, že Beneš se vrátí z SSSR nadšený a dováží si spoustu propriet jako například dřevěné sáňky a matrjošky. Je ochoten se podřídit podmínkám, které si Sovětský svaz za „bratrskou“ pomoc stanovil, což znamená „dočasný“ pobyt sovětských vojsk na území ČSR, ze které by se stala ČSSR, tedy Československá socialistická republika. To už zní povědoměji, že? Benešův tajemník se vrátí ze SSSR zároveň jako nový tajemník samotného Sovětského svazu, takže má najednou moc nechat zatknout lidi, kteří by s novými politickými pořádky náhodou nesouhlasili. Tak je odveden Moravec a posléze i Syrový, který se vrátil z USA také s dobrými zprávami a nabídkou pomoci, a nakonec i Benešová. Její zatčení Beneše konečně probudí z poblouznění, ale zůstává na jevišti zoufalý a sám.
Tuto epizodu znova přeruší Paní z bufetu s tím, že přece na toto nebudeme „čučat“ a že je důležitější, jak by to vypadalo, kdybychom se Mnichovu nepodřídili a hranice bránili. Poté se rozehrává poslední epizoda – verze, kdy plukovník Emanuel Moravec svůj plánovaný puč proti prezidentu Benešovi uskutečnil. Tato epizoda má stejný začátek jako jedna ze scén v epizodě SSSR, a sice ta, kde Beneš sedí v kanceláři společně s Moravcem a Syrovým, kteří se houpají na židlích a poslouchají rádio. Následující vývoj je ovšem zcela odlišný. Už tím, že se paní Benešová nevrátí z lázní, aby vtrhla na jednání. Že jde opět o novou, alternativní verzi situace, zdůrazňují herci různými sebereferenčními prvky, například když hrají, že jsou znejistění, nebo pronášejí věty jako: „A teď byste se měla vrátit z lázní,“ až to začalo vypadat, jako by herečka zapomněla dojít na scénu. Tyto zcizovací prvky v hledišti dobře rezonovaly a pár diváků se v uvolněné atmosféře také zapojilo do hry. Herec Pavel Hromádka (role Edvarda Beneše) se při čekání nabídl, že může pronést vtip, načež někdo z publika požádal o zpěv a někdo jiný zmínil i štamprlu, jako bychom vůbec nebyli na představení, ale spolu s herci v divadelním klubu. Legrace ovšem skončila ihned, jakmile se vrátil Moravec, který šel údajně hledat Terezu Novotnou, která hraje Hanu Benešovou, do zákulisí. Nenašel ji, za to se vrátil do role a Beneše zatkl.
Všechny zmíněné historické alternativní události jsou rozehrány komickou formou, nechybí náznaky frašky a bohatý je i fyzický a slovní humor – např. v opakování slov a v rychlých dialozích. Komické opakování se objevuje například v epizodě s Moravcem, kdy se Moravec pokaždé na konto českých ozbrojených sil zeptá: „A naši?“ a jako odpověď dostane „Hrdinně se brání“, načež odpoví „To jsem čekal.“ Zmíněná epizoda je rovněž výrazně pohybová, postavená na situačním humoru: Moravec střídá převleky jako na běžící pásu a nechává se titulovat názvy různých vůdčích pozic. Jako zdůraznění nabyté moci a odkaz na jednoho z největších vůdců historie si například oblékne typickou čepici i plášť Napoleona Bonaparta. Generál Syrový zase pobíhá po jevišti v husitské přilbě jako novodobý Žižka a v odkazu na Jana Lucemburského pronáší repliku „Toho bohdá nebude, aby český generál z boje utíkal.“ Tak jsou ve hře zvýrazněny i další historické události, které souvisejí s tématem války v českých zemích.
Na úplném konci inscenace se všechny alternativy spojí a setře se také rozdíl mezi dramatickou a hereckou postavou: všichni herci z jednotlivých epizod jsou na jevišti včetně Paní z bufetu a konečně dochází k odhalení onoho velkolepého monumentu, který je v předchozích epizodách pokaždé zpola zakrytý a vidět jsou jen jeho nohy. Po odkrytí celého pomníku se však ukáže, že na jevišti po celou tu dobu byly právě jen ty nohy a pomník by tak mohl patřit prakticky komukoliv.
Monument pro Hradiště je neobvyklá inscenace plná historie, humoru, a taky monumentů. Nelze neocenit krásné kostýmy od Markéty Sládečkové, hlavně pro paní Benešovou, která pokaždé vypadala jako pravá prvorepubliková dáma. Bylo až s podivem, jak rozličné emoce jednotlivé epizody vyvolávaly: Ta s Chamberlainem byla asi nejveselejší, výrazně komická, následující dvě už byly díky svým tématům vážnější. Až člověku naskakovala husí kůže, když sledoval jednání herců, kteří znázorňovali konkrétní historické osoby v jednom z nejvypjatějších období našich moderních dějin. Vede to k úvahám, jak jinak by mohl vypadat náš život dnes, kdybychom se tehdy hitlerovskému Německu přece jen bránili.
Autorka je studentkou 2. ročníku bakalářského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.
- SLOVÁCKÉ DIVADLO – Monument pro Hradiště
- Scéna: Pavel Borák
- Kostýmy: Markéta Sládečková
- Hudba: Mario Buzzi
- Dramaturgie: Hana Hložková
- Režie: Lukáš Kopecký
- Obsazení: Tomáš Žilinský, Jakub Zelinka, Pavel Šupina, Pavlína Hejcmanová, Natálie Rašín, David Vaculík, Tereza Novotná, Pavel Hromádka
Premiéra 3. února 2024, psáno z reprízy 10. března 2024.
