Improvizační představení souboru 20 000 židů pod mořem OZVĚNA NA na na na se neslo v duchu historickém a náboženském. Mohli jsme vidět scénky na téma zavraždění svatého Václava, vyhnání Adama a Evy z ráje a další. Po představení jsem se všech čtyř pražských herců a jejich bulharského hosta zeptala na pár otázek o souboru a také herectví jako takovém.
Jak se vám dneska hrálo?
(zde je odpověď Tanity – klavíristky z Bulharska – ze souboru 20 000 židů pod mořem, v bulharštině)
Eliáš: Říká, že dobrý. Ne, tak festivalová atmosféra je vždycky super.
Pavla: Na rovině interakce s námi dnešní diváci hezky spolupracovali.
Stává se vám pravidelně, že diváci na vás takhle reagují?
Láďa: Ono to vždycky vychází ze situace, takže nemáme třeba zakomponované v představení, že „tady v tomto okamžiku po nás lidi začnou házet peníze“.
Jáchym: Někdy se na našich představeních neplatí vůbec.
Jak jste jako soubor vznikli a proč právě název 20 000 židů pod mořem?
E: Vznikli jsme v rámci Láďova bakalářského projektu na DAMU, kdy chtěl zkoumat vztah improvizace a prostoru, a potom se to přetáhlo na magisterský projekt. Pak jsme si řekli, že nás to baví, a že chceme takto hrát i normálně. Ten název vznikl způsobem, že jsme vymysleli asi 150 různých názvů, které nás jen tak napadly.
J: Začínali jsme asi na 25 a teď je jich už 150…
E: Měli jsme jich hodně, a tak jsme nejprve hráli pokaždé pod jiným názvem.
Pod jiným názvem? „Stejná“ inscenace a jiný název souboru?
E: Ano, ale pak jsme si řekli, že si vybereme jeden název a zrovna jsme hráli pod tímto názvem, o kterém jsme si řekli, že je dobrý.
J: Protože jsme hráli na Povaleči, kde jsme zrovna odehráli ty nejlepší představení.
L: I tak se nám stávalo, že nás už ti lidi znali. Potkali jsme lidi, kterým jsme řekli, že jsme divadlo 20 000 židů pod mořem a oni řekli: „Jo, my vás známe, my na vás jdeme.“ a přitom –
P: – nás nemohli znát.
E: Pak nám ten název dává smysl v tom, co děláme.
Jste všichni studenti? Studujete spolu?
P: Ne, vůbec.
E: Láďa je ve čtvrťáku, já jsem ve třeťáku, Tanita studovala v Bulharsku hudební akademii, Pavla studovala konzervatoř a Jáchym už taky nestuduje.
L: Ale nás není pět, nás je v souboru dohromady sedm. Dva tu nejsou.
P: Takže hrajeme vždycky v tom počtu, v jakém zrovna jsme…
Eliáše jsme mohli vidět v úterý ve večerním představení Tisíc tuctů v Šapitó Q10. Vás ostatní můžou diváci vidět ještě v jiných představeních, popřípadě v jiných souborech?
P: Já a Láďa ještě máme improvizační duo Teapacks, které je také improvizační.
Vaše duo má stejnou formu improvizace, nebo se něčím liší od 20 000 židů pod mořem?
P: To duo má nějakou formu, kterou se snažíme dodržet.
L: Tam to máme víc nalinkované. Tohle (OZVĚNA NA na na na) je opravdu čistá improvizace.
Co plánujete v blízké budoucnosti?
P: My jsme měli velké štěstí a dostali residenci na Slovensko na tohle léto, takže tam plánujeme na deset dnů odjet, něco tvořit a hledat nové formy.
L: Pak s tím přijedeme a budeme hrát už pravidelně v divadle DISK a NoDu. Takže se na Slovensko jedeme připravit, protože v DISKU i NoDu jsou to velká jeviště a my jsme zvyklí hrát spíš na menších scénách.
Jste nervózní z nového prostoru?
J: Zatím ne. Nervozita vždycky přijde večer předtím, než jdeme hrát.
Byli jste nervózní před dnešním představením?
Všichni: Jo.
E: Zrovna dneska, když začalo chodit hodně lidí, tak jsme si říkali, že jsme nervózní, ale že si to musíme prostě užít.
Dnešní představení OZVĚNA NA na na na dobře vycházelo. Bylo i zajímavé tím, že jsme se kvůli dešti museli přesunout do kaple.
E: Jo, to je ta naše improvizace. Že využíváme vždycky to prostředí, ve kterém hrajeme.
L: My si vždycky obejdeme prostor, ve kterém hrajeme, abychom viděli, co se nám nabízí a jak ten prostor můžeme využívat.
J: Takže jestli našemu představení předchází nějaká příprava, tak tohle.
E: My jsme snad pět minut předtím měli všechno hrát venku, ale pak se to během druhé půlky muselo změnit.
L: Což bylo určitě dobře.
Vzpomínáte si na nějaké představení, o kterém jste si řekli, že už bylo přes čáru? Ať už pro vás nebo pro diváka?
E: Před Vánocemi jsme hráli na otvíračce nějaké kavárny, kam přišli asi čtyři lidi. Jak nepřišlo moc diváků, tak tam nevznikla moc atmosféra… Ale nějak jsme to dohráli a pak –
P: – pak se pohádali (Eliáš a Jáchym).
L: Jo no, možná je to v nich doteď.
E: To už je dávno vyřešené… My jsme to vyřešili dneska u té kliky (v improvizaci Eliáš a Jáchym sehráli scénku na téma zavraždění sv. Václava u brány do kaple).
J: Já jsem si spíš říkal, že už tam těch židů dneska máme nějak moc. Jmenujeme se tak a ještě jsme je tam dneska několikrát zmiňovali. Já si vždycky říkám, že je to vlastně jedno, ale stejně to ve mně vždycky nějak hrkne…
E: Hm, tak s tím se musíš holt vyrovnat.
Pavlo, hrklo v tobě, když jsi dneska do rozbouřeného nebe křičela, že nevěříš v Boha?
P: Problesklo mi to hlavou, ale já jsem si hned řekla, že je to jen hra, takže je to v pohodě. Kdybych to myslela vážně, tak se toho můžu bát, ale ve chvíli, kdy to jenom hraju, je to v pohodě.
L: Když to nemyslíš vážně, tak je to v pohodě.
E: To je to samé, jako kdybys hrála třeba nacistu v nějakém filmu. Nacistu to z tebe nedělá.
J: A když si to užíváš? Když si užíváš roli nacisty, nebo rouhání?
P: To je v pohodě, to je furt v roli.
L: Tohle všechno je furt jenom divadlo. Stejně jako náš název.
FOTO: Facebook Open Air Programu, archiv Open Air Programu
