Zpět na výpis článků

KALD v Procesu

V týdnu 19. – 22. 1. proběhl na DAMU festival, v jehož rámci představovali studenti alternativního a loutkového herectví přehled aktuálního dění na katedře za uplynulý semestr. 4 dny od pondělí do čtvrtka byly „alterňácké“ učebny i ateliéry otevřeny veřejnosti, a kromě inscenací zde byl pro příchozí připraven i další program, jako otevřené hodiny, workshopy nebo například projekt Všednosti. V ateliéru scénografie pro alternativní a loutkovou tvorbu byla pro návštěvníky po celou dobu festivalu otevřena výstava, ke které navíc každý den probíhala komentovaná prohlídka. Pro tvůrce a zájemce o profesionální komentování inscenací se každé ráno konala DISKUSE vedená staršími studenty kritiky, kde se mohl každý vyjádřit ke všem proběhlým projektům předešlého dne. Několik projektů bylo navíc každý den reflektováno na internetových stránkách loutkářského odborného časopisu Loutkář.

Přiblížení několika projektů prezentovaných v rámci festivalu Proces.

Všednosti

Přehlídka předem neavizovaných vstupů do jinak řádného průběhu festivalu. A trochu konkrétněji – šlo o místnost, ve které byl na obrazovkách prezentován projekt probíhající a zaznamenávaný v průběhu celého festivalu. Několik studentů během čtyř festivalových dní vždy na nevhodném místě a v nevhodný čas provádělo performance, které však nebyly nijak odděleny od běžného chodu festivalu, a tak přihlížející nemuseli vždy odhalit, že jde o plánovanou součást festivalu. A to byl také tvůrčí záměr. Na začátku představení se například zvedl jeden z učitelů a velmi hrubě z publika vyhodil příchozí divačku s tím, že je z činohry, a tak tam přeci nemá co dělat. Celá scéna byla nahraná, a tak samozřejmě nešlo o to někoho urazit či ponížit, smyslem výstupu byla především reakce publika. Dalším takovým výstupem byla „amatérská komentovaná prohlídka“ scénografické výstavy, kterou si vzala na starost jedna studentka, předstírající, že je legitimním průvodcem a se seriózním výrazem ve tváři tvrdila o vystavených šatech, že jde o kostým vodníka používaný v inscenacích některého pražského divadla.

Performing with sound

Všechna představení zahraničních studentů se nesla ve velice alternativním duchu, jehož strategií bylo působení na divákovy smysly – v tomto případě na sluch. Začalo to naprosto nevinně. Skupina asi sedmi performerů se za zvuku pípnutí kartičky na otevírání dveří dostala do místnosti, kde se usadili na židle naproti divákům. Ticho. Škráb. Posun. Ošití. Bylo slyšet každý pohyb a povzdech. Performeři se zvedli a opět odešli. Následovala táž scéna podruhé. Tentokrát ale zpomaleně. Bylo znát, že se účinkující snažili o co nejtišší pohyby, aby vynikly všechny zvuky spojené s obyčejnými úkony, jako je vcházení do místnosti a usazování se. To se ovšem moc nepodařilo a časté zaškobrtávání mělo spíše komický účinek, než že by nám zbystřilo sluch. Rozvleklá scéna s neznámým směrem se konečně pořádně rozpohybovala, když se účinkující začali postupně zvedat a vytvářet jakousi skladbu ze zvuků, které v každodenním životě běžně slýcháme kolem sebe. Tím, že byly zvuky přidávány postupně, jeden po druhém, bylo možné si každý z nich uvědomit a následně vnímat i jako celek. Leštění skla, zvuk vyjíždějícího promítacího plátna, cinkání lahví, ze sprchy za dveřmi tekoucí voda… To vše tvořilo Skladbu každodenního života. Zvláštní a kontrastně konkrétní význam jsem našla v následující scéně, kdy jeden z performerů vytáhl podivný malý mlýnek, který namontoval na stůl a začal s ním točit. Mlýnek měl v tu chvíli smysl jen ve vydávání zvuku, stejně jako všechny další předměty. Následně však další z účinkujících otevřel kufřík ležící vedle mlýnku a vyndal z něho umělohmotné prasátko, které za zvuků točícího se mlýnku začal zabořovat do štěrku v kufříku. V tu chvíli nabyl mlýnek dalšího významu, a to mlýnku na maso. Závěrečná scéna, která působila na diváky dalším specifickým zvukem – pištěním vzduchu unikajícího z balónků – nabyla pro mě v tomto kontextu dalšího významu. Tak jednoduchý a sám o sobě nic neříkající zvuk se pro mě v propojení s předešlou scénou stal symbolem kvičících prasat. Balónkům postupně dochází zvuk a prasata končí na talíři. Každý si utváří vlastní příběhy a vlastní představy na základě poskládání různých vjemů. A i když na každého z nás náhodou působí ty stejné, stejně si každý utvoříme vlastní příběh a smysl.

Propaganda

Propaganda byl netradiční projekt poukazující na komičnost některých designových „super kousků“ a trendů. Vytvořený obchůdek s věšákem uprostřed a s prodavačkou za pultem působil na první pohled naprosto reálně a kdybych nepřišla blíž a neprohlédla si absurdní předměty korespondující se skutečným zbožím, neměla bych o jeho účelu pochyby. Svým obsahem poukazoval na nesmyslnou populárnost a stádovou chtivost nějakého produktu. Nápisy jako Whatever, Myself apod. objevující se často na všech možných kusech oblečení byly doplněny například o slovo Weather (počasí), čímž byla zvýrazněna absurdita používání těchto slov. Dalším takovým kouskem byly například lahve s vodou, ve kterých plavaly fotky slavných osobností nebo třeba pozlacené kartáčky, které patřily Michaelovi Jacksonovi a dalším celebritám. Motiv glorifikace známých osob snad nemusím ani zmiňovat. Přestože mám pocit, že jsem spoustu produktů nepochopila, celková parodizace mě silně oslovila a díky procesu veřejného upozornění na tyto trendy ve mně zanechala pocit částečného osvobození se od „jediného správného“ proudu dnešní populární společnosti.

Celý festival se nesl v atmosféře tvůrčího a trochu mysteriózního duchu, kterým je katedra obalena. Bariéry mezi umělci a jejich pozorovateli byly odbourávány na společných debatách a některých projektech, kdy bylo slovo každého, kdo promluvil, stejně důležité. Ve čtvrtek večer, kdy už byly všechny umělecké činnosti na chvíli pozastaveny, sešli se všichni společně v Karlínských kasárnách, aby spolu popili a tancovali kolem velkého ohně.


FOTO: Jiří Bartoš

napsala: Nikola Šroubková