Její pastorkyňa Leoše Janáčka se do Olomouce vrátila k symbolickému připomenutí devadesáti let od smrti tohoto světově proslulého skladatele moravského původu. Naposledy se zde dočkala inscenační podoby v roce 1995 a letos byla do dramaturgického plánu Moravského divadla vybrána coby poslední premiérovaná operní inscenace stávající sezóny.
Má-li být vůbec řeč o Její pastorkyni, nelze se na úvod vyhnout tématu prozaického libreta, jehož využití bylo na přelomu devatenáctého a dvacátého století, kdy stále vládly světové i české opeře verše, velmi převratným počinem. Leoš Janáček libreto na motivy dramatické předlohy Gabriely Preissové sám napsal, a právě v duchu tehdy velmi populární realistické tendence moderního dramatu (ke které lze Preissovou nepochybně řadit) se rozhodl verše nahradit prozaickým textem. To mělo značný vliv na vývoj především světové opery a dá se tedy zcela bez nadsázky říci, že Leoš Janáček byl jedním z prvních skladatelů, kteří prosadili poetiku ibsenovských či strindbergovských dramat do světa opery.
Není divu, že právě venkovský život plný prostých a velmi živočišně založených postav, připadal zahraničnímu publiku tak fascinující a něčím dost možná také bizarní. Je to však především český divák, kterému je zemité vesnické drama blízké a ve kterém nachází povědomé prostředí plné typicky českých, a to ne vždy pozitivních vlastností. Vždyť slepá oddanost Jenůfy rozmařilému a lehkovážnému Števovi, jemuž hrozí naverbování, není příběhovým rámcem v kontextu české literatury nikterak převratným. Také následná peripetie ohledně nemanželského dítěte v sobě nese příznačnost českého dramatu. Není tedy vyloučeno, že zařazení natolik tradiční, navíc typicky české látky do operního repertoáru, se může u současného diváka lačnícího po originalitě a experimentu setkat spíše s chladnou reakcí.
Tvůrci Moravského divadla se navíc věrně drží Janáčkova operního realismu a prakticky ničím nevybočují z divadelní poetiky prvních let dvacátého století. Režisér Václav Málek volí pro diváka velmi snadno srozumitelnou jevištní kompozici. Přestože scénu komponuje vertikálně, horní plošiny je využíváno pouze k příchodům a odchodům herců, nikoli k rozehrávání samotné herecké akce. Takřka veškeré dění se odehrává na spodní části jeviště, tedy přímo před divákem. V duchu tradice moderního dramatu nedochází k takřka žádným zásahům do scény, a to ani v intervalech mezi dějstvími. Navzdory tomu, že jednota místa, času a děje nebyla v dramatu Preissové zachována, Václav Málek volí k naznačení prostorové proměny pouze velmi šetrné zásahy. Kupříkladu druhé dějství se celé odehrává v kostele. K tomu, aby bylo docíleno kostelní atmosféry, však inscenátorům z hlediska využití rekvizit postačilo jen přidání několika soch a na stěně namalovaného kříže, což může dokonce evokovat některé rysy alžbětinského divadla.
Neměnnost scény, jež není popravdě řečeno pro opulentní svět velké opery právě příkladným znakem, v Její pastorkyni ještě více zhutňuje uzavřený svět postav, které se jen velmi složitě vymaňují z jeho svazujících rovin. Protože hrdinům chybí prostorová svoboda, motivy milostného trojúhelníku a zavražděného nemanželského dítěte jako by je již a priori uvrhaly do záhuby. Není kudy uniknout, kam se rozběhnout a jen velmi složitě se hledají způsoby, jak začít nový život.
Pro Janáčkovu operní hudbu jsou typické prudké emoční kontrasty, a to nejen v rámci harmonických postupů, ale také celých hudebních ploch či sekvencí. V závěru prvního dějství se do té doby prostá a minimalistická scéna zaplní sboristy, kteří vytvoří atmosféru příznačného vesnického veselí doplněného prvky moravské lidové hudby. Rozporuplná postava Kostelničky však vzápětí tuto slávu naruší, když odmítne vztah Jenůfy a Števy požehnat. Charakter hudby, který se ve vteřině promění ve svůj naprostý protipól, je navíc podporován změnou osvětlení. Práce se světlem je koneckonců zřejmě nejvýraznějším prostředkem, jehož prostřednictvím se pracuje s proměnlivostí scény. Za zmínku stojí také občasné kouřové efekty zdůrazňující dramatické napětí.
Režie vedená přesně po vzoru tradic reprezentovaných Janáčkovou operou je výrazně závislá na pěveckých a hereckých výkonech hlavních představitelů. V roli Jenůfy se představila Radoslava Mičová, která si diváka podmaňuje nejen zpěvem, ale také svojí uhrančivou krásou a tragickým výrazem. Stálice olomoucké opery, Jakub Rousek, podává velmi přesvědčivý a typologicky přesný výkon v roli Laca zoufale usilujícího o lásku Jenůfy. A konečně role Kostelničky se s naprostým přehledem zhostila Magda Málková, v jejímž pěveckém repertoáru se tato postava objevila již po čtvrté a dle svých vlastních slov k ní má speciální vztah.
Vzhledem k tomu, že lze Málkovu režijní interpretaci Její pastorkyně považovat za konvenční, může se u diváka, který od opery očekává primárně velkolepou zábavu či efektní přiblížení tradičních dramatických zápletek, setkat s odmítnutím nebo nezájmem. Já si však myslím, že právě nenásilná a střízlivá manipulace s materiálem dnes již klasických mistrů je pro současný divadelní prostor nebývalým přínosem a především vzácností. Osobně si cením každé inscenace „starých“ děl, která se obejde bez nucených vsuvek reflektujících současnost či přepálených interpretačních výkladů. Její pastorkyňa Moravského divadla zachovává tradici Janáčkovy hudby, autenticitu venkovského života a především se jí daří strhnout diváka svým samotným obsahem.
- MORAVSKÉ DIVADLO OLOMOUC – Její pastorkyňa
- Hudba: Leoš Janáček
- Libreto: Leoš Janáček
- Režie: Václav Málek
- Hudební nastudování a dirigování: Tomáš Hanák
- Sbormistr: Lubomíra Hellová
- Choreografie: Robert Balogh
- Scéna: Jaroslav Záděra
- Kostýmy: Eliška Lupačová
- Účinkovali: Zdeňka Mollíková, Jakub Rousek, Petr Martínek, Magda Málková, Radoslava Mičová, Martin Štolba, Jiří Přibyl, Elena Gazdíková, Lucie Skácelíková, Vendula Hlubková, Eva Wolfová Zatloukalová, Iva Ryzová
Premiéra 14. prosince 2019 v Moravském divadle Olomouc, psáno z premiéry.
FOTO: archiv Moravského divadla Olomouc
