Mahenova činohra Národního divadla Brno přispěla k programu Divadelního světa Brno komedií francouzské dramatičky Yasminy Rezy Bůh masakru. Hra vychází z představy, že určité formy agrese je schopen každý z nás. Liší se pouze podněty, které ji vyvolávají. Bůh masakru je tak přehlídkou uvolněných emocí, nenaplněných ambicí a idealizovaných představ o nás samých, víře, že právě naše rodina i život jsou ty ideálně fungující, či naopak mindráku, že to tak není.
Zápletka hry a tedy záminka k setkání dvojice rodičů je rvačka jejich synů, z nichž jeden to odnese vyraženými zuby. Budoucím ringem obou párů je obývací pokoj rodičů zraněného chlapce, kterému dominuje rozměrná světlá sedačka, konferenční stolek a křeslo. Přes celou šířku zadního horizontu je zavěšené plátno s jednoduchými kresbami bojovníků s luky, před ním stojí velká vzdušná knihovna, vyplněná místy knihami v lehce naddimenzované velikosti.
Počátečním důvodem setkání je nutnost vyplnit hlášení pro pojišťovnu, a protože jde o setkání inteligentních a kultivovaných lidí, zdá se, že dohoda je nadosah. Všichni přece dávají přednost smírnému řešení. Pravda, situace není rovnocenná. Veronika a Michal Houlliéovi (Tereza Groszmanová, Petr Bláha), rodiče poraněného chlapce, cítí přirozeně určitou převahu, ale tváří se nadmíru tolerantně a vše berou se zdánlivým nadhledem. Druhý pár Aneta a Alan Reilleovi (Petr Halberstadt, Klára Apolenářová) ovládá pochopitelná nervozita, a hlídají každé slovo, každou nevhodnou formulaci svou i druhého páru. Vždyť otec provinilého chlapce je právník. Má vždy přesné a výstižné komentáře, které se ovšem málokdy týkají probíraného tématu. 
Je to totiž velmi zaměstnaný právník a zmíněné rady zpravidla směřují ke klientovi na telefonu, s nímž téměř nepřetržitě probírá choulostivý případ. Prostřednictvím jeho nezájmu se odkrývá manželský nesoulad Reilleových. Shovívavá povýšenost Houlliéových stále narůstá, neboť jejich manželství je idylické, navíc oni se svým dětem dostatečně věnují. Jejich „dobře míněné rady“ pak odstartují sérii urážek, slovního i fyzického napadání. Znepřátelené strany se ovšem zábavně proměňují. Zatímco například v otázce prestiže svých zaměstnání oba muži soupeří, pravidla dětských part, jimiž do jisté míry omlouvají i násilí, je spojuje. Nejvíc k sobě přilnou poté, co paní Reilleová v závěru utopí manželův telefon a oba se snaží milovanou hračku zachránit. Slabou stránkou dokonalé paní Houllieové je alkohol, který uvolní potlačované emoce a především agresi, která směřuje jak k vlastnímu muži, tak k paní Reilleové. V závěru se ukazuje, že děti jsou v podstatě zrcadlem svých rodičů, rozdíl je pouze v tom, že ti starší se postupem času naučili své přirozené projevy společensky kultivovat.
Brněnská inscenace nepřekypuje nijak výraznými režijními nápady. Sympaticky ctí text i žánr konverzační komedie. Všichni zmínění aktéři dokázali svým postavám propůjčit patřičnou věrohodnost a vykouzlit v takto malém formátu řadu důvěrně známých situací. Možná by proto této inscenaci prospěl trochu komornější prostor.
Režie: Milan Schejbal. Překlad: Michal Lázňovský. Dramaturg: Helena Michková, Ilona Smejkalová. Výprava: Kateřina Baranowska.
Premiéra: 21. 3. 2014, psáno z reprízy 12. 6. 2014 v rámci Divadelního světa Brno
Foto: KIVA
