„Stejně jako tyto útržky závěti třepetavě se
zmítající vzduchem, tak i rudý muž neklidně
těká a bezmocně bloudí širými kraji prérií a
lesů, které mu kdysi patřily.“
K. May – Vinnetou
Zdeněk Petrželka (1955), rodák z moravských lázní Luhačovice, přijal archaický pseudonym J. A. Pitínský v polovině osmdesátých let. Nikdy nenavštěvoval žádnou divadelní školu, v tomto směru zůstává ryzí amatér. Nemá stálé angažmá a bydlí v provizoriích, v divadelních šatnách, a všechno své si nosí stále sebou. Jeho režijní práce v sobě spojují vášeň čtenáře, prožívajícího ve svých niterných vizích osudy literárních postav, a divadelního alchymisty okouzleného možností jejich scénického vyjádření. Pitínský je doslova přitahován fenoménem divadla. Pospolitostí spojenou zvláštními duchovními pouty, humorem a bezprostředním vztahem k životu.
„Kdybych nebyl režisér, byl bych knihovník.“ J. A. Pitínský
S první divadelní praxí se setkal na zlínském gymnáziu a myšlenky setrvat na poli divadelním se od té doby již nepustil. Významný byl jeho pohyb na konci 70. let v blízkosti souboru Nepojízdná housenka (1979), podíl na zrodu divadla Tak-tak (1978-79) nebo dnes již legendárního Ochotnického kroužku (1985 – 1990), později ohniska fúzovaného Ochotnického kroužku s HaDivadlem nazvaného Kabinet múz (1991). Spoluzaložil také alternativní brněnské umělecké centrum Sklěněná louka (1993). Na svých začátcích spolupracoval s Divadelm Husa na provázku, kde s Peterem Scherhauferem dramatizoval Karamazovce (1981).
„Divadlo má mít své vlastní zdroje, ale nemá je. Má špatné hry, ztratilo imaginaci. Proto nutí lidi jako já psát scénáře podle předloh. Je to ničemnost a pýcha.“ Říká Pitínský, na základě čehož vede jeho dramatická cesta od počátku k vlastní tvorbě a je paralelně protknuta vztahem k rodné Moravě, rodnému kraji Zlína, Jeseníkům, posléze i Brnu a dalším místům. Autorsky začínal dramatizacemi a jevištními adaptacemi jako je například jeho směřování k Franci Kafkovi a uvedení Ameriky (1985). Po dobu působení v Ochotnickém kroužku se jeho autorská tvorba rozvinula nejvíce. Podepsal se pod představeními Ananas (1987), Matka (1988), která je označována za nejsilnější dramatické dílo osmdesátých let nebo pod název Minimální okolí mrazícího boxu, což bylo inscenování poezie J. Dynky. Po režijní činnosti v Kabinetu múz (Tutugari, Sňatek, Blázen jsem ve své vsi, Máj, Silná v zoologii) žije ve svobodném povolání.
Po listopadu 1989 se společně s Petrem Léblem a Vladimírem Morávkem ohlásil svou křiklavou obrazotvorností, jevištní fantazií a dalšími specifickými atributy již na profesionálních scénách (HaDivadlo, Divadlo Na zábradlí, Městské divadlo Zlín, Dejvické divadlo až po Národní divadlo v Praze a plzeňské Divadlo J. K. Tyla). Trio Pitinský – Lébl – Morávek se stalo jakousi svatou trojicí, osvobozující umělecky a myšlenkově podřimující české divadlo na přelomu 80. a 90. let. Z této trojice se Pitínský představuje jako zcela originální umělecký i lidský typ hloubavce, přednostně ponořeného do knih s vírou v tištěné slovo. Od svých režijních počátků je zcela ukotven k břehu náročných filosofických a uměleckých východisek, daných právě literární erudicí a příznačným akcentem na vizuální polohu režijního přístupu. Režie musí dle Pitínského nabízet něco sugestivního, co musí vidět, vidět v čase, vidět mimo řád skutečnosti, co je nabízeno třeba i velmi specifickou optikou tvůrce – režiséra.
V Praze působil v Divadle Na zábradlí, kde vystoupil jako autor Pokojíčku, který byl v Léblově režii uveden v roce 1993 a v letech 2000 – 2002 se Pitínský v divadle stal členem uměleckého vedení. K další jeho divadelní práci patří činnost na operních scénách, vedle plzeňského Divadla J. K. Tyla, především v opeře Národního divadla. Pitínskému bylo tímto dáno participovat v nejslavnější éře opery Národního divadla posledních desetiletí a stát se součástí nástupu nové vlny operních režisérů a dosavadních hvězd české činoherní režie.
J. A. Pitínský se od roku 1992 psaní scénářů prakticky nevěnuje, za to stále režíruje v mnohých divadlech po celé České republice. V brněnském Mahenově divadle nastudoval Město plné prachu a Rosmersholm, v pražském Divadle Na zábradlí to byly mimo jiné Táňa, Táňa, Ritter – Dene – 
Voss, Divadelník, v Městském divadle ve Zlíně Osm a půl (a půl), Její pastorkyňa, Proces, Dialogy Karmelitek, Smrt Hippodamie, v HaDivadle v Brně Jób a Král Oidipús, v pražském Dejvickém divadle režíroval Sestru Úzkost a Spřízněné volbou, v Divadle v Dlouhé Kouzelný vrch, v plzeňském Divadle J. K. Tyla operu Dido a Aeneas, ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti Gazdinu robu a Bratry Karamazovy, v Divadle Husa na provázku Evangelium svatého Lukáše atd.
Jeho režijní práce byla mnohokrát oceněna prestižními cenami – čtyřikrát Cenou A. Radoka, dvakrát Cenou Nadace ČLF, na Slovensku obdržel cenu DOSKY. Pitínského inscenace zvítězily několikrát v anketě Divadelních novin, v roce 2007 obdržel Cenu MK ČR za přínos v oblasti divadla. Napsal knihy Praha – intimní deník hrdiny, „román“ Wolker a Bezruč a básnickou sbírku Lulku tatíčkovi.
Použitá literatura:
J. A. Pitínský – Od Ameriky k Daliborovi, Praha: Pražská scéna, 2001
Všecko napsané, Brno: Větrné mlýny, 2010
