V rámci Divadelní Flory byla v derniéře uvedena i inscenace Už není třeba dělat vůbec nic, kterou v Divadle v Dlouhé připravil režisér Jan Frič spolu s dramaturgyní Kateřinou Součkovou v autorské spolupráci s kolektivem účinkujících herců a hereček. Inscenaci bych popsala jako poetické absurdní drama ve světlých barvách, nad nímž se vznáší tušení jisté smrti. Ačkoliv není úplně jisté, že inscenace pojednává právě o smrti – jedná se o polytematické dílo, které vybízí k asociativnímu vnímání a každý divák si v něm může najít i celou řadu dalších významů či důležitých momentů. Textová složka inscenace je založena na výňatcích z tvorby například Franze Kafky či Alberta Camuse, tedy autorů proslulých existenciálními tématy, jako jsou otázky po povaze lidského bytí nebo právě smrti.
V zásadě lze říct, že si tvůrci hrají s tím, jak znázornit nic nedělání a v inspiraci taoismem si kladou otázku „Co je to nic?“ Jak to vypadá, když se člověk rozhodne, že opravdu nebude vůbec nic dělat? Inscenace s hravou přesvědčivostí dokazuje, že to v zásadě ani nejde. Nedá se totiž říct, že by se v inscenaci Už není třeba dělat vůbec nic na jevišti nic nedělo – i když je pravda, že zde nesledujeme klasický dramatický děj, ale spíše jen náznak dění, které naopak většinu času působí dost „nedramaticky“. Přesto se toho v inscenaci děje tolik, že i sami tvůrci na besedě, která se konala následující den, přiznali, že už toho možná bylo až moc. Diváci jistě nemají kapacitu pojmout úplně všechno, co se během devadesáti minut představení na scéně stane, ale Už není třeba dělat vůbec nic této nemožnosti zachytit a racionalizovat úplně všechno dodává úplně nový rozměr.
Dění je lokalizováno do téměř prázdného prostoru jeviště Moravského divadla Olomouc, ze tří stran
ohraničeného nízkým bílým plotem, který prostor pro hereckou akci zužuje a koncentruje. Herci a herečky se převážně zdržují v tomto prostoru, který díky bílému zábradlí se zavěšeným plaveckým kruhem připomíná palubu parníku, a málokdy ho překračují, ačkoliv v pár pasážích hrají i mezi diváky. Například v té, kdy Pavel Neškudla přinese na jeviště velký balonek klauna očkatého – známého jako Nemo ze stejnojmenného animovaného filmu. Jelikož dění na scéně evokuje přímořské prostředí, můžeme tento výstup chápat tak, že muž rybu chytil pro dívku, kterou si předchází. Ona ovšem nemá ráda chuť čerstvých ryb, jak se později dozvídáme ve scéně, kde už není jako rekvizita ryby využit vzduchem plovoucí Nemo, ale sáček s dvěma plastovými rybami, které dotvářejí dialog páru o tom, co uvařit k večeři.
Důležitou součástí inscenace je použití live kamery, z níž se záznam promítá na velké plátno uprostřed scény. Na něj je po většinu představení snímán obličej Marie Poulové, která sedí na židli zády k hledišti po straně v přední části jeviště. K interakci mezi ní a herci dochází téměř výhradně skrze plátno, z nějž se naddimenzovaný obraz ženské tváře střídavě usmívá, oči zasněně těkají nebo vyjadřují nespokojenost. Herci (Neškudla, Martin Matejka, Samuel Toman a Miroslav Zavičár) k obrazu mluví, avšak jejich slova se mohou stejně dobře vztahovat i ke druhé herečce, Berenice Anně Mikeschové. Občas herci dojdou k židli, na které Poulová sedí, a jsou taktéž snímaní kamerou. Poulová je ovšem pro ostatní herce nejspíše jakousi nereálnou, éterickou bytostí. Ve scénách, kde reagují jen na její zvětšený obličej, to působí, jako by si ani nepřipouštěli její fyzickou přítomnost ve stejném prostoru, který obývají i oni sami. Postava Poulové tak působí jako entita z jiného světa či alternativní reality, snad jako jakési božstvo – díky vznešenosti a nezemské kráse, kterou jejímu obličeji na plátně propůjčuje měkké boční svícení. Je jako mořská siréna, která námořníky láká do moře. Je součástí jejich světa, ale zároveň ne.
Mně samotné inscenace evokuje práci mozku, když nám ve spánku třídí myšlenky a přetváří je v nejrůznější, na první pohled nepochopitelné obrazy. Zdají se nám věci, které chvíli můžou dávat smysl, ale veskrze postrádají veškerou logiku. Unáší nás proud myšlenek a my plujeme na vlnách snu. Podobným stylem nás unáší i Už není třeba dělat vůbec nic. Brázdíme vody příjemného absurdna, které je podbarvené uklidňující až skoro uspávající hudbou Mojmíra Měchury. Scéna i kostýmy od Jany Hauskrechtové jsou laděné do světlých barev a dodávají představení nádech pohádky před spaním, skoro až vizuální ukolébavky. A divák má chuť snít i ve dne.
Inscenace je ve svých zobrazovacích prostředcích velmi poetická, zejména v tom, jak si od prvních momentů hraje se slovy, s jejich významy, vrší je a skládá za sebe do překvapivých a malebných konstelací. Zároveň v ní nacházíme prvky absurdna, například už v pojetí jednotlivých postav, kdy není zřejmé, zda každý herec a herečka promlouvá ústy jedné nebo více osob. Jejich více či méně nespecifické promluvy jsou nejčastěji kratšími či delšími monology, jen málokdy se stane, že dialog je opravdu dialogem. Spíše si každý mluví sám pro sebe a za sebe, než že by se jednalo o přímou reakci na někoho jiného, což představení dodává další rozměr absurdnosti, nereálnosti, vybočení z běžného.
Už není třeba dělat vůbec nic nemá dramatickou fabuli a syžet se skládá z množství jen velmi volně spojených divadelních obrazů, které se točí kolem vztahu muže a ženy, snad konkrétního páru, kdy muž ženu nakonec uškrtí a její tělo shodí z útesu do moře, snad obecně vztahu mezi muži a ženami a jejich vzájemného porozumění si. Inscenace je ovšem kouzelná právě v tom, že si v ní každý může najít něco svého – někdo poetickou vizualitu či básnický jazyk, jiný existenciální témata lásky a smrti, nebo také něco úplně jiného. Je to velmi jemná inscenace, která pohladí po duši a člověk si u ní díky jejímu meditativnímu flow i svým způsobem odpočine. A třeba dostane i chuť k takovému nic nedělání.
- DIVADLO V DLOUHÉ – Už není třeba dělat vůbec nic
- Režie: Jan Frič
- Dramaturgie: Kateřina Součková
- Scéna: Jan Frič, Jana Hauskrechtová
- Kostýmy: Jana Hauskrechtová
- Hudba: Mojmír Měchura
- Hráli: Martin Matejka, Pavel Neškudla, Marie Poulová, Samuel Toman, Berenika Anna Mikeschová, Miroslav Zavičár
Premiéra 5. listopadu 2022 v Divadle v Dlouhé psáno z reprízy 14. května 2023 v rámci festivalu Divadelní Flora Olomouc.
FOTO: archiv festivalu Divadelní Flora Olomouc
